Extravagantní ztvárnění poslední večeře Páně a role Jidáše Iškariotského

Extravagantní ztvárnění biblického námětu tzv. poslední večeře páně během zahajovacího ceremoniálu Olympijských her v Paříži popudilo především katolickou církev. Ačkoli s rokem jeho narození se spojuje začátek našeho letopočtu, Ježíš Nazaretský se podle historiků narodil zřejmě asi 5 let před naším letopočtem. Židovský pocestný kazatel a zakladatel křesťanství Ježíš Kristus si brzy kolem sebe vytvořil skupinu svých příznivců. To mohlo být trnem v oku představitelům dalších názorových proudů antického judaismu (farizejů a saducejů).

Podle historiků Ježíš zemřel buď 7. dubna 30 nebo 3. Poslední večeře Ježíše Krista je popsána v Novém zákoně, konkrétně v evangeliích Matouše, Marka a Lukáše. Během pesachové večeře se dodnes podávají speciální jídla. Ta měl k večeři také Ježíš Kristus. Rozhodně nechyběl nekvašený chléb. Jde plochý chleba (či spíš placku z chlebového těsta), do jehož těsta se nepřidává kvásek. Součástí večeře byla také čerstvá zelenina, ředkvičky, kousky celeru a petržele. Servírovaly se tzv. hořké byliny, které symbolizovaly hořkost otroctví, tedy některé druhy listových salátů či křen. Za moučník lze považovat tzv. charoset (někdy se uvádí haroset).

Po večeři se Ježíš vydal na procházku do Getsemanské zahrady, která se nachází na úpatí Olivetské hory. Právě tam ho zradil jeden z učedníků, Jidáš Iškariotský. Ježíš byl bičován a donucen donést si kříž na místo popravy, pahorek za Jeruzalémem zvaný Golgota. Dva dny před velikonočními svátky šel Jidáš Iškariotský, jeden ze dvanácti, navštívit velekněze. Byl zklamaný a měl zlost. Čekal, že Ježíš povede povstání proti Římanům. “Přivedu vám ho tam, kde nebudou kolem žádné zástupy lidí,” slíbil kněžím. “Kde máme připravit velikonoční večeři, abychom mohli spolu jíst beránka?” ptali se prvního dne svátků Ježíše jeho učedníci.

“Jděte do města,” řekl Ježíš. “Potkáte tam muže, který ponese džbán s vodou. Jděte s ním do jeho domu. Toho večera, dříve než usedli k hostině, nalil Ježíš vodu do umyvadla, vzal ručník a začal svým učedníkům umývat nohy. Ježíš věděl, že se se svými učedníky loučí a že už brzy zemře. Učedníci si všimli, že něco není v pořádku. “Jeden z vás mě zradí,” řekl jim. Učedníci byli úplně ohromeni. “Co máš učinit, učiň hned,” řekl mu Ježíš.

Toho večera Ježíš dlouho mluvil ke svým učedníkům a ti jeho slova nikdy nezapomněli. “Nenechám vás samotné,” řekl jim, “Bůh vám pošle svého Ducha a ten bude stále s vámi. Vracím se k Bohu, abych vám u něj připravil místo. A zase přijdu a vezmu si vás k sobě.”“To raději zemřu!” řekl Petr. Když přišli k zahradě, vzal s sebou Ježíš Petra, Jakuba a Jana. “Zůstaňte se mnou a bděte!” řekl těm třem. Byl velmi rozrušený. “Otče, je-li to možné,” modlil se, “ušetři mě, prosím, této smrti.”

Potřetí je probudil a záhy zaslechli hlasy přicházejících lidí. Měli v rukou pochodně. “Ten, kterého políbím, je Ježíš. Toho se chopte,” řekl Jidáš vojákům. Pak přistoupil k Ježíšovi a políbil ho. “Dej svůj meč zpátky do pochvy,” řekl Ježíš Petrovi. Nedostal žádnou odpověď.

Symbolika umývání nohou a přípravy na zradu se v textu propojuje s tematikou poslední večeře. Na počátku večera Páně Ježíš přebírá hostitelskou roli a slouží svým učedníkům; večeře se mění v okamžik, kdy se předává nové smlouvě. Slavnost Pasach skončila, ale Ježíš potom zahájil jinou, zvláštní slavnost. Jídlem při slavnosti Pasach si Izraelité připomínali Boží zásah a vysvobození, Ježíš však chtěl, aby jeho učedníci vzpomínali na něj a na to, že za ně položil život.

Nakonec zazpívali několik písní ke chvále Boha a potom odešli. Bylo už velmi pozdě, možná po půlnoci. Žalm 55,13-14; 23- Není to nepřítel, kdo mě tupí, to bych přece snesl; nade mne se nevypíná ten, který mě nenávidí, před tím bych se ukryl, jsi to však ty, člověk jako já, můj druh a přítel! - hod beránka (též pascha) není protentokrát jen poklidnou a radostnou oslavou či připomínkou vyjití z otroctví, při které se podávají kalichy vína, čte z Písma (Ž 113‑118), pojídají nekvašené chleby, hořké byliny a pečené maso. Velikonoční čas je připomínkou Ježíšova ukřižování a následně zmrtvýchvstání.

Jidášova úmluva o vydání Ježíše a Ježíšovo přiznání k vydání sebe sama při poslední večeři. „Vydávání“ je termín, který obě roviny propojuje a vytváří napětí mezi záměrem protivníků a Ježíšovým. Jidáš jde k velekněžím, aby jim Ježíše vydal (a ti pak dále Pilátovi). Ježíš přijímá své poslání; přiznává se k tomu, že musí být vydán - ovšem jako ten, kdo „rozdává“ a „podává“ se slovy „berte“ (v.19).

Na večeři Páně se Ježíš ujímá hostitelské role. Slavnost vděčnosti a radosti nad osvobozením z egyptského otroctví Ježíš přeznačuje na slavnost uzavření nové smlouvy - kvalitativně nové, v níž se stvrzuje platnost Boží věrnosti (Ex 24,8). Smlouva to však není výhodná pro obě strany stejně; člověk, ten slabší, získává za cenu ztráty jednoho života pro sebe šanci nového života. Ježíš nabízí přítomným spolustolovníkům podíl na svém příběhu. Učedníci si smějí brát od toho, který se dává; smějí přijmout toho, který se za ně vydává.

Označení zrádce se vyznačuje podvojností; Syn člověka musí být vydán, je to součástí Božího plánu. Ježíš to ví. Zrada však zůstává zradou. Člověk má na vybranou a může se k svému jednání rozhodnout. Na spor o přední postavení následující poté, co se učedníci mezi sebou obviňují ze zrady (v. 23) reaguje Ježíš: největší není ten, kdo nezradí, nýbrž ten, kdo slouží. Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil.

Jidášova role jako zrádce je v textu vykreslena skrze jeho motivaci a jednání. “Ten, kterého políbím, je Ježíš. Toho se chopte,” ukazuje na okamžik, kdy zrady dochází a vrcholí dramatický zlom. Ježíšova žádost Petrovi, aby meč vrátil, a jeho klidná, ale rozhodná reakce na hrozící násilí ilustrují alternativu k násilí a ukazují na jiné řešení konfliktů. Příběh také ukazuje, že blízkost následovníků může být zpochybněna, avšak Ježíš slíbil, že Bůh vyšle Ducha, který bude s nimi i po jeho odchodu. Umytí noh jako akt pokory a služby.

Historicko-teologické souvislosti: Podle záznamů je Jidáš jedním ze dvanácti, jeho zrada vede k Ježíšovu zatčení a následnému ukřižování, což je ústřední událost Velikonoc. Ježíšovu prohlášení o odchodu k Bohu a návratu k sobě dal důraz na naději a očekávání téhož vzkříšení pro učedníky. Jidášova motivace a jeho role v příběhu poslední večeře. Ježíšovo umývání nohou a symbolika služby. Slova o Duchu svatém a ujištění učedníků o přítomnosti Boží ve světě. Komplikovaný vztah Ježíše Krista a Jidáše Iškariotského je dodnes předmětem četných spekulací.

Velikonoční čas je připomínkou Ježíšova ukřižování a následně zmrtvýchvstání. Jak přesně ale došlo k Jidášově zradě, jež ke skonu Syna Božího vedla? Příběh Jidášova polibku se později vžil do významu zdánlivé přátelství, jenž je ve skutečnosti aktem zrady. Následovalo tedy Ježíšovo zatčení a předvedení před židovského velekněze Kaifáše. Druhý den byl Ježíš přiveden před římského místodržícího Piláta Ponského; Pilát si tedy nad rozsudkem smrti symbolicky myl ruce.

Interpretací pohnutek Jidáše existuje několik. Podle jedné z nich šlo o ďáblovo vnuknutí; podle jiné touha po penězích, která však nevysvětluje vše. Nejodvážnější verze tvrdí, že Jidáš byl skutečnou obětí a že některé apokryfní texty ho vidí jako pochopitele Ježíšova učení. Bez ohledu na to zůstává Jidáš jednou z nejzápornějších postav Bible a společenské stereotypy vůči Židům byly i nadále ovlivňovány zrady.

tags: #jidas #iskariotsky #posledni #vecere