Měna je zákonná soustava kovových a papírových platidel uznávaná v určitém státě a běžně přijímaná při placení. Zahrnuje peněžní jednotku, její díly, nominály v oběhu i pravidla emisí a směnných kurzů.
V širším smyslu měna vyjadřuje způsob, jak společnost organizuje peněžní oběh a jaké platidlo považuje za závazně přijímané. Historicky hrály hlavní roli kovy - zejména stříbro a zlato - díky jejich trvanlivosti, dělitelnosti a relativně stabilní hodnotě, což vedlo ke vzniku prvních mincovních systémů.
Ve středověku a raném novověku se měnové soustavy často pojily s určitým „základním“ nominálem. V českých zemích se tak v odborném popisu rozlišují denárová, grošová, tolarová, zlatníková či korunová měna, jež připomínají, že peněžní systém se opíral o jiný klíčový typ platidla v různých epochách.
Od 18. a 19. století nabývaly na významu mezinárodní dohody a státní regulace, protože obchod se propojoval a bylo nutné sladit váhy, ryzosti a přepočty. V literatuře se objevují pojmy odvozené od státních smluv a vyhlášek - konvenční měna či názvy spojené s mocenskými celky a reformami (např. vídeňská, spolková či rakouská měna).
V moderní době vedle mincí dominují bankovky a později i bezhotovostní formy peněz. Z ekonomického hlediska se měna chápe jako národní forma peněz, tedy peněžní jednotka či systém zavedený zákonem v určité zemi, případně upravený mezinárodními dohodami.
Právě zákonná opora je důvodem, proč se platidlo stává všeobecně přijímaným: stát určuje, v čem lze závazky platit, jak se peníze vydávají do oběhu a jak se chrání před zneužitím. Měnovou soustavu lze popsat několika základními znaky: název měnové jednotky a dílů, soubor hodnot a nominálů v oběhu, a způsob stanovení měnového kurzu.
Klíčovou součástí je také způsob stanovení kurzu, který ovlivňuje, jak se měna směňuje vůči jiným měnám a jak se promítají změny v ekonomice do cen dovozu, vývozu a úspor. Z numismatického pohledu je měna rámcem pro pochopení, proč mince a bankovky vypadaly a fungovaly tak, jak fungovaly; stejný nominál může mít různou kupní sílu a postavení v systému.
Obecně platí, že každá země má svou měnu; výjimkou jsou eurozóna a euro. Moderní měny nemají hodnotu uchovanou v cenných kovech a jejich vlastníci je často nepřímě drží v digitální formě. Ve většině zemí má tisk peněz na starosti centrální banka.
Investoři mohou obchodovat měny na forexu, což je jeden z nejvíce obchodovaných trhů na světě. V dávných dobách, než lidé znali peníze, probíhalo směňování zboží za zboží - barter. Postupem času s rostoucí specializací došlo k přechodu k penězům: od mušlí, dobytka, soli či tabáku až k mincím, papírovým penězům, bezhotovostnímu platebnímu styku a k digitálním formám.
V minulosti panovníci a vlády razili mince z drahých kovů (např. zlata), což určovalo jejich hodnotu. Během zlatého standardu byly centrální banky zavázány směňovat peníze za zlato ve fixním poměru, a zlato bylo často bezpečně uložené v trezorech. Dnes tomu již tak není.
Minimálně v anglosaském světě se mince a papírové peníze nazývají fiat money. Fiat money vznikl nařízením autority a jeho všeobecné přijímání je vynuceno touto autoritou. V moderním systému oběživo obvykle vydává centrální banka; některé země, jako Skotsko či Severní Irsko, mohou mít právo emitovat bankovky, které však kryjí finančními prostředky uloženými na účtech Bank of England.
V duchu historického vývoje vznikly i volné formy bankovek a bývalo období tzv. volného bankovnictví, kdy soukromé banky vydávaly vlastní bankovky. Ve Spojených státech v polovině 19. století obíhaly bankovky různých bank; kvalita a důvěra určovala jejich hodnotu. Dnes vyspělé země preferují centralizovaný a stabilní systém s nezávislou centrální bankou, která reguluje měnovou politiku a dohled nad bankovním systémem.
Novodobé úsilí o alternativu k centrálním penězům vedlo ke kryptoměnám. Z pohledu ČNB jsou kryptoměny spíše investičními nástroji než měnou, nepřesahují tradiční funkce měny a jejich cenová volatilita je vysoká. Stabilizačními mechanismy se pak objevují tzv. stablecoiny, které se snaží držet stabilní hodnotu vůči dolarům či jiným měnám.
Pojďme si ujasnit hlavní funkce peněz: prostředek směny, zúčtovací jednotka a uchovatel hodnot. Peníze jsou běžně přijímány jako platidlo a slouží k oceňování zboží a služeb. Bankovky a mince nejsou jedinou podobou, kterou lze peníze považovat za aktivní prostředek, a proto centrální banky sledují peněžní agregáty podle jejich likvidity - M1, M2, M3 a dalšími ukazateli.
Současný systém je dvoustupňový: centrální banka a komerční banky, které vytvářejí nová peníze poskytováním úvěrů. Peníze vznikají „tahem pera“ při poskytnutí úvěru a splácení úvěru naopak snižuje jejich množství v oběhu. Centrální banky nastavují pravidla a limity, aby nedošlo k nadměrné expanzi peněžní zásoby a aby byla dodržena cenová stabilita, typicky s cílem inflace kolem 2 %.
ČNB a ostatní centrální banky současně zajišťují hladký oběh bankovek a mincí; poskytují hotovost dle potřeby a dohled nad likviditou na mezibankovním trhu. V syntéze, peníze vznikají bezhotovostně prostřednictvím úvěrů a jejich držení je zajištěno aktivy bank; hotovostní oběh zůstává důležitý, ale podléhá poptávce ekonomiky a dohledu centrální banky.
Digitální měny a budoucnost eurozóny
V eurozóně se projevuje rozlišování mezi penězi centrální banky (bankovky a rezervy u centrální banky) a penězi komerčních bank (zpřístupněné prostřednictvím kreditů a depozit). ECB definuje M1 až po M3 a zohledňuje různé typy vkladů a dlouhodobější aktiva; peníze centrální banky zahrnují bankovky, rezervy a digitální formy, které mohou být zavedeny v podobě digitálního eura.
ECB a národní centrální banky pracují na digitálních penězích centrální banky - digitálním euru - které by doplnilo hotovost a usnadnilo přístup k penězům centrální banky v digitálním světě. Zatímco některá digitální aktiva mohou sloužit jako prostředek směny, zatím nesplňují klíčové funkce měny a bývají považována za investiční nástroje s vysokou volatilitou. Představují tedy jinou kategorii než fiat měna.
Na závěr: eurobankovky vyrábějí národní centrální banky zemí eurozóny; ECB schvaluje objem euromincí, které mohou být vydány, a digitální euro je předmětem dalšího vývoje. Pochopení vzniku a fungování peněz vyžaduje rozlišování mezi centrálními a komerčními bankami, hotovostí a bezhotovostními formami a pochopení jejich role v makroekonomické politice.