V Písmu se asi 400krát objevují různé tvary hebrejských slov, která jsou většinou přeložena jako „žehnat“ nebo „požehnání“. Sloveso ba·rakhʹ se obvykle překládá jako „žehnat“. Na několika místech je toto slovo přeloženo výrazy ‚popřát dobré‘ (1Sa 25:14); ‚blahopřát‘ (1Pa 18:10) a ‚zdravit‘ (2Kr 4:29). Toto hebrejské slovo ve formě podstatného jména je obsaženo ve jménu nížiny Beraka, neboť na tomto místě Jehošafat a jeho lid žehnali Jehovovi. Sloveso v téže formě se překládá jako „klekat“ nebo „pokleknout“. Židovští soferim neboli písaři na několika místech nahradili slovo ‚proklínat‘ slovem ‚žehnat‘, protože podle jejich názoru byla rouháním i pouhá zmínka, že někdo proklíná Boha.
Jehová žehná lidem. Jehova projevil dobrou vůli svým pozemským tvorům v době, kdy jim dal život. Živočišným druhům, které stvořil pátý den, Bůh požehnal tím, že oznámil, jaký s nimi má záměr. Boží požehnání, které Adam a Eva dostali na konci šestého dne, jim mělo umožnit, aby - pokud zůstanou poslušní - měli nadále Boží přízeň, protože Bůh jim zajistil všechno, co v duchovním i hmotném ohledu potřebovali. Pak Bůh přistoupil k odpočinku a sedmému dni požehnal a prohlásil ho za posvátný.
Aby lidé žili v očekávání štěstí a nekonečného požehnání, Jehova dal Noemu a jeho rodině požehnání při vyjití z archy. Pro celé lidstvo je životně důležité požehnání, které se týkalo Abrahama a jeho Semene. Jehova požehnal Abrahamovi a Sáře tím, že zázračně obnovil jejich reprodukční schopnost, takže ve svém stáří mohli mít syna. Žehhal Abrahamovi a použil ho, aby předobrazným způsobem předstínil větší věci. Boží požehnání v podobě semene Izáka, které Bůh Abrahamovi poskytl, mělo větší význam ve slibu, že prostřednictvím Izáka - a prostřednictvím Ježíše Krista - bude požehnáno lidem ze všech národů.
Jehova žehná nějakému člověku nebo národu jen pod podmínkou, že ho ten člověk nebo národ poslouchá. Z výroků 2Mo 23:25 vyplývá, že Jeho požehnání se týká poslušnosti. Pro vyvrcholení veršů v 5. Mojžíšově vidíme, že Jehovovo prokletí je určeno neposlušným lidem, zatímco požehnání vyhraňuje poslušným lidem, kteří díky tomu zažívají duchovní blahobyt a hojnost ve všech ohledech - domovy, země, potomci, zvířata, zásoby i cestování. „Požehnání jsou pro hlavu spravedlivého.“ (Př 10:6, 7)
Wenn je lidé, kteří žehnají Jehovovi, je činí především chválou a uznáním, že od něj pochází vše dobré. Žehnají mu tedy chválou, pokud vyznávají, že od něho pochází veškeré požehnání, a pokud jej uctívají a slouží mu. V Žalmech a v modlitbě jsou vyzdviženy různé důvody žehnání: osvobození od útlaku (2Mo 18:9, 10); uspokojování potřeb (5Mo 8:10); Jeho důstojnost, moc a vláda (1Pa 29:10-12, 20); podpora uctívání (2Pa 31:8); vyznání hříchů, dodržování smlouvy a projev milosrdenství (Ne 9:5, 31, 32); dávání moudrosti a moci (Da 2:19-23); ochrana služebníků a Boží svrchovanost (Da 3:28; 4:34).
Kniha Žalmů neustále žehná Jehovovi a vyzývá tvory nebe i země k chvále jeho jména. Dar Božího Syna, Ježíše Krista, je dalším důvodem, proč lidé žehnají - a měli by žehnat i sobě navzájem a Bohu. Alžběta žehnala Marii a nenarozenému plodu v jejím lůně. Ježíš měl plné právo na to, aby byl zdraván jako požehnaný, a to kvůli nebeskému původu, kvůli službě, oběti, kněžství, kralování a milosti. (Mt 21:9; Jan 12:13; 2Ko 8:9; Heb 1:2; 7:24-26) Ve splnění Žalmu 118:26 ho lidé vítali při jeho triumfálním vstupu do Jeruzaléma.
Mají mu žehnat všichni andělští tvorové i lidé na zemi. Lidé žehnají jiným lidem tím, že vyslovují požehnání při modlitbě, při děkování a při chvále. Požehnání pronesené člověkem může být prosbou o Boží požehnání a tedy může mít Boží původ, i když není výslovně modlitbou. Apoštol Pavel vyjádřil princip autority: „A menší je bezesporu požehnán větším.“ (Heb 7:7) Melchisedek, který byl knězem pravého Boha a králem, také žehnal Abrahamovi s prorockou autoritou. Požehnání se často vyslovovalo při pozdravu, odchodu či darování, a tyto prvky mohou být označovány jako „požehnání“ či „dar požehnání“.
V různých případech žehnali lidé Jehovovi za jeho činy: osvobozování od útlaku, za to, že Bůh dodržuje smlouvu a projevuje milosrdenství, za moudrost a moc. Kněží a levité dostali za úkol žehnat lidu při různých příležitostech, například Mojžíš požehnal Becalelovi a jeho spolupracovníkům (2Mo 39:43); velekněz Eli žehnal Samuelovým rodičům (1Sa 2:20, 21); David přinesl truhlu a žehnal lidu (2Sa 6:18; 1Pa 16:2); Šalamoun žehnal chrám Jehovovi (1Kr 8:14, 55); Simeon požehnal Ježíšovým rodičům (Lk 2:34); Ježíš žehnal dětem. Příležitosti k žehnání jsou rozmanité, od modlitby vděčnosti po požehnání jídla, chleba a vína při Večeři Páně, kdy je vyjadřována chvála a prosba, aby duchovní užitek z těchto symbolů měl jednotu a čistotu členů Kristova těla.
V patriarchální společnosti otec často před smrtí krátce požehnal svým synům; Izák požehnal Jákobovi a rozšířil toto požehnání. Jákob před svou smrtí požehnal Josefovým synům i svým vlastním. Mojžíš pak požehnal izraelský národ; tato požehnání byla prorocká. Někdy ten, kdo žehnal, vložil ruku na hlavu tomu, komu žehnal. Požehnání bylo možné vyjádřit i jako dar, kterým se vyjadřovalo vše dobré a žádost o přízeň. Boaz žehnal Rut za její milující laskavost (Rut 3:10). Dary se dávaly jako přání dobra, projev vděčnosti, či jako kompliment. Požehnání může být přívětivým či povzbuzujícím slovem.
Když se lidé mezi sebou setkávají, mají žehnat i při odchodu či při dávání darů. Ježíš vyzývá, aby se žehnalo těm, kdo proklínají, a aby se v dobrotě odpovídalo na zlo. Větší dobro může být dosaženo, pokud se druhým odpoví laskavým a pravdivým jazykem, který pomáhá, a tím se získá jejich dobrá vůle. Je nutné dbát na to, jak žehnání vyslovit, aby nezůstalo jen pronesením slov, ale skutečným požehnáním, které má Boží zdroj. V souvislosti s autoritou je uvedeno, že ten, kdo žehná, musí jednat v souladu s Boží vůlí; k žehnání je potřeba být „požehnání pro druhé“ a být v jednotě s těmi, kdo jsou Jehovovi, aby se šířilo dobro pro ostatní.
V závěru lze říci, že svět potřebuje požehnání, které lidé mohou dávat i přijímat. Otec je láskou a požehnáním pro své děti a vyžaduje, aby se lidé učili dobrořečit, modlit se chválou a vděčností, a žehnat i těm, kdo je napadají. Když lidé napodobují příklad těch, kterým Bůh žehná, přináší to Jehovovo požehnání a odměny. Požehnání se může projevovat ve formě duchovních darů, které Pán rozdává skrze Krista, a v tom, že náš život má smysl a plodnost Ducha. Věřící by měli žít tak, aby jejich domovy a rodiny byly místy Boží přítomnosti a požehnání, a aby jejich vyznání a chvála Bohu rozšiřovaly Jeho slávu.