Ústavní soud zveřejnil dne 11. října 2022 svůj nález sp. zn. II. ÚS 2120/21, jímž zamítl stížnost směřující proti rozsudkům Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, neboť neshledal, že by těmito rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatelů.
V řízení před obecnými soudy se stěžovatelé kardinál ThLic. Dominik Duka a advokát JUDr. ICLic. Ronald Němec, Ph.D., prostřednictvím žaloby na ochranu osobnosti neúspěšně domáhali po příspěvkových organizacích Centrum experimentálního divadla a Národní divadlo Brno omluv za to, že uvedením her „Prokletí“ a „Naše násilí, vaše násilí“ bylo zasaženo do jejich osobnostních práv.
Ústavněprávní přezkum mohl, a také tak učinil, „nasvítit“ popsané děje a jejich právní posouzení obecnými soudy optikou ústavních hodnot a principů, tedy cestou ústavně konformní interpretace. Nemohl ovšem takto nahradit, v rámci úvah o omezení práva na svobodu projevu zákonem, obsah podústavního práva, aplikovaného v dané věci na základě žaloby na ochranu osobnosti.
Česká republika je liberálně demokratickým státem s konstitutivní rolí svobody projevu včetně projevu uměleckého. Soukromoprávní žalobu na ochranu osobnosti, tvrdící neadresnou individuální nebo skupinovou difamaci, je nutno posuzovat prizmatem zákonných předpokladů podle platné podústavní úpravy. Je však především rolí státu, resp. orgánů veřejné moci, aby při plnění svého pozitivního závazku chránily náboženskou svobodu a ideologickou i náboženskou neutralitu (čl. 2 odst. Při právním posouzení kolize uměleckého projevu a chráněných práv jiných musejí mít, skrze interpretaci podústavního práva i ochranu základních práv a svobod, stěžejní roli obecné soudy.
V nyní posuzovaném případě Ústavní soud konstatuje, že obě hry sledovaly legitimní cíl, směřující k vyvolání veřejné diskuse o náboženském násilí a sexuálních incidentech uvnitř jedné z církví. Učinily tak prostředky sice zčásti blasfemickými, ve svém celku však nepotlačujícími základní sdělení. S podstatou obsahu her - včetně kontroverzních scén - byla veřejnost předem seznámena a bylo svobodným rozhodnutím každého, zda se představení zúčastní. Nevyhnutelná veřejná informovanost o ústavní stížností napadených scénách, jakož i o incidentu v průběhu jedné z her, byla provázena širokou mediální diskusí.
Demokracie nepostrádá etický rozměr a k posouzení konfliktu jej obsahujícího jsou někdy zapotřebí i soudci. V zásadě by se však soudci, a to ani ústavní, neměli stát strážci veřejné morálky. V jednom z citovaných rozsudků Evropského soudu pro lidská práva zaznělo v disentu, že pro věřícího je nejlepší ochranou před rouháním a výsměchem síla jeho víry. Druhý senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj JUDr. Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.
Ústavní rámec a interpretace svobody projevu versus ochrana osobnosti
Článek 17 Ústavy a článek 10 Evropské socialní smlouvy garantují svobodu projevu, ochranu umělecké tvorby a prostor pro veřejnou diskusi. Ústavní soud v posuzovaném případě připomněl, že umělecký projev stojí na specifické roli, kterou tvoří otevřené rezonování společnosti vůči kritickým tématům, zejména pokud jde o náboženské souvislosti a citlivé společenské invence.
Soukromoprávní žaloba na ochranu osobnosti vyžaduje posouzení v kontextu zákonných předpokladů a proporcionality zásahu do svobody projevu. Pokud šlo o veřejnou diskusi o tématech náboženského násilí a sexuálních incidentů v rámci vnitro-kostelního prostředí, soudy musely zvážit dopady zásahu do práva na informovanost a veřejné diskuse proti ochraně soukromí a dobré pověsti. Ústavní soud konstatoval, že právo na svobodu projevu a právo chránit osobnost mohou koexistovat, pokud jsou dodržena kritéria vyvážené balancí mezi legitimní veřejnou debatou a ochranou osobnostních práv jednotlivců.
Komentovaná hodnota rozhodnutí a dopad na praxi
Rozhodnutí Ústavního soudu potvrzuje, že veřejné vyslovování názorů a umělecké vyjádření mohou vyvolávat kontroverze, které vyžadují zohlednění náboženského a etického rozměru. Zároveň podtrhuje, že omezování svobody projevu zákonem musí být opodstatněné a transparentně odůvodněné soudy, které posuzují kolizi mezi právy různých aktérů, musí vycházet z podústavní normativy a respektovat zásady demokracie a pluralismu.
Veřejná diskuse, která přichází s kulturními a uměleckými díly, je často jádrem demokratické společnosti. V této souvislosti soudy musejí být opatrné při posuzování dopadu uměleckého projevu na práva jiných, a to s ohledem na principy svobody projevu a rovnováhy mezi benefity veřejného dobra a ochranou jednotlivců před neoprávněnou difamací či narušením dobré pověsti.
Podstatné zjištění z nálezu spočívá v tom, že veřejnost byla o kontrovérzních scénách informována a rozhodla se podle vlastního uvážení. Předmětné díla byla už vystavena široké mediální diskusi, která doprovázela samotné inscenace i průběh incidentu během jedné z her. Z tohoto pohledu nebyla porušena zásada proporcionality ani základní práva stěžovatelů nebyla postižena neoprávněně.
V závěrečném přezkumu Ústavní soud vyzývá soudy k uvážení etických aspektů a významu veřejné morálky v kontextu demokracie, avšak zůstává věrný zásadám, že soudci nejsou nuceni definitivně určovat morální rámce veřejného života, nýbrž mají zaručit rovnováhu mezi svobodou projevu a ochranou práv jednotlivců.
- Podstata kauzy: námitka proti omluvě za uvedení her a její právní vyrovnání.
- Role ústavního soudu: kontrola souladů s ústavním rámcem a zachování svobody projevu.
- Etické a morální rozměry: veřejná diskuse versus ochrana osobnosti.
- Praktické důsledky: vyvážení konfliktu práva na informovanost a práva na ochranu dobré pověsti.
