Ve středu 11. 11. 2015 proběhla v Arcibiskupském paláci diskuse s Jeho eminencí Dominikem kardinálem Dukou, arcibiskupem pražským a primasem českým, která navázala na předchozí úspěch setkání se Silvií Hroncovou a Zdeňkem Novákem a zaměřila se na plány dostavby Svatovítských varhan a prezentaci technické stránky projektu.
Dne 11. října 2022 zveřejnil Ústavní soud nález, v němž II. senát v čele se soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem zamítl ústavní stížnost kardinála Dominika Duky a Ronaldа Němce proti rozsudkům Nejvyššího soudu a Krajského a Městského soudu v Brně. Žalobci nárokovali omluvu po Národním divadle Brno a Centru experimentálního divadla kvůli dvěma hrám, Prokletí a Naše násilí a vaše násilí, které měly poškodit jejich důstojnost, víru a náboženské vyznání.
Autorem obou představení je Mladinsko Gledališč a režii se ujal Oliver Frljić. První hra Prokletí se inspirovala problematikou římskokatolické církve a sexuálního zneužívání věřících kněžími; diváci mohli vidět scénu, kde byla znázorněna orální sex na soše papeže Jana Pavla II., která byla následně oběšena a označena jako „ochránce pedofilů“.
V rozhovoru pro divadelní noviny režisér uvedl, že Jan Pavel II. „nedělal dost pro to, aby odhalil pedofilní praktiky v rámci katolické církve“ a že za ně nese odpovědnost. Ve druhé inscenaci s názvem Naše násilí a vaše násilí se pak objevila kritika vztahu evropského a muslimského světa; hra měla vyvolat myšlenku nestejného nazírání na evropské oběti a oběti z Blízkého východu a ukázat rozdílné světy.
V této inscenaci vystoupil herec zobrazením Ježíše Krista, který sestoupil z kříže a po svlékání znásilnil muslimskou dívku; Frljić byl sám svědkem konfliktu křesťanů a muslimů v rozpadu Jugoslávie na začátku 90. let a později vystudoval teologii. Kardinál Duka s Ronaldem Němcem nebyli jediní, kdo se proti inscenacím ohradili; kritiku vyvolaly i reakce v Polsku, kde policie obdržela desítky trestních oznámení.
Městský soud v Brně rozhodl tak, že aplikoval § 81 občanského zákoníku a konstatoval, že žádná z porušených práv nebyla zasažena; uvedl, že inkriminované scény je třeba chápat jako alegorii či nadsázku a že inscenace šly jen jednou a publiku nebyla zaručena plná přítomnost; Nejvyšší soud posléze potvrdil toto rozhodnutí v plném rozsahu.
Podle žalobců šlo o zásah do jejich práv na svobodu vyznání a svědomí; Ústavní soud však konstatoval, že obě hry sledovaly legitimní cíl - vyvolat veřejnou diskusi o náboženském násilí a sexuálních incidentech uvnitř římskokatolické církve. Hry využily prostředky zčásti blasfemickými, avšak v celku nepodlomily sdělení a byly veřejnosti předem zpřístupněny; účast na jednotlivých scénách byla dobrovolná a mediální diskuse se k tématu šířila i nad rámec samotného procesu.
Ústavní soud zdůraznil roli demokracie, kde soudci nejsou strážci veřejné morálky, a připomněl, že svoboda projevu zahrnuje i umělecký projev; konflikt mezi uměleckou svobodou a náboženskými právy je nutné řešit s ohledem na práva a neutralitu státu. V článku se uvedla poznámka, že belgická správa soudů či evropské soudy mohou posoudit podobné případy z pohledu ústavních hodnot a principů.
Vynesené soudní rozsudky a jejich následná odvolání by mohly směřovat až k Evropskému soudu pro lidská práva; v Brně však soudy došly k závěru, že představené scény nebyly cíleným poškozením a že diváci byli se zobrazením seznámeni v rámci kontextu celé hry. Dopad na náboženskou svobodu a vyznání byl posouzen v rámci širších evropských hodnot společnosti a svobody projevu.
Podle zástupců Centra experimentálního divadla a Národního divadla Brno šlo o otázku práva na umělecké vyjádření versus práva jednotlivců na ochranu osobnosti; Šalomoun uvedl, že žaloba je naplněna pocity, s nimiž lze jen těžko polemizovat, a že soud musí vycházet z práva a principu náboženské svobody a rovnosti. Duka a Němec však trvali na omluvě za zásah do osobnostních práv. V průběhu soudního řízení zaznělo, že kdyby byl ve hře zobrazen Duka nebo Němec, mohli by se domáhat ochrany, a že zobrazit živou osobu může být problém.
V závěru soudy konstatovaly, že šlo o alegorie a že práva obou stěžovatelů nebyla překročena; výsledek se může odvolat a spor by mohl skončit až u Evropského soudu pro lidská práva. Případy vyvolaly širokou diskuzi o hranicích umění, náboženské svobody a práva na ochranu osobnosti, a ukazují složitou rovnováhu mezi svobodou projevu a respektováním náboženských citů v demokratické společnosti.
Foto na úvod: Kardinál Duka, Oliver Frljić, divadlo Husa na provázku.
Dominik kardinál Duka, 36. arcibiskup pražský, 24. ročník. K tématu se vrací odkaz na citované články a dokumenty, které popisují průběh soudních procesů a veřejné reakce na inscenace.
Právní rámec a klíčové body sporu
Ústavní soud uvedl, že obě hry sledovaly legitimní cíl vyvolat veřejnou diskusi o náboženském násilí a sexuálních incidentech uvnitř římskokatolické církve, a že jejich prostředky byly z části blasfemické, avšak celkově nepodkopávaly základní sdělení. Soud shrnul, že demokracie nepostrádá etický rozměr a že soudci nejsou stroji morálky, ale mají rolí vyvažovat práva a svobodu projevu s ochranou náboženské svobody.
Podle rozsudků prvoinstančních soudů šlo o alegorie a nikoliv o literalizované zobrazování skutečných osob; tedy nebyla porušena práva dotčených. Nejvyšší soud tuto interpretaci potvrdil. Žalobci mohou zvažovat další kroky, avšak samotný nález ústavního soudu vnímají jako uzavření některých procesních otázek a potvrzení významu ústavních hodnot.
Procesy v Brně a odvolání ukazují, že legislativní rámec umožňuje umělce i instituce vyjadřovat se ke kontroverzním tématům, ale zároveň klade důraz na ochranu osobnostních práv a náboženské svobody. Diskuse nad tím, jaká míra provokace je přijatelná v rámci demokratické společnosti, zůstává aktuální otázkou pro média, divadelní scénu i soudní praxi.
- Prokletí - scény zneužívání a zobrazení papeže Jana Pavla II.
- Naše násilí a vaše násilí - konfrontace mezi evropským a muslimským světem a zobrazení Ježíše.
- Soudní řízení -Brno, Nejvyšší soud, Ústavní soud a možné budoucí kroky.
Divadlo J. Cimrmana - Cimrman v říši hudby (ČT 2006)
Hudba a vizuální složky inscenací byly součástí širšího kontextu diskuse o hranicích umění a etických limitech vůči náboženským citům; veřejnost byla o tématech informována a diskuse probíhala napříč médii.
Česká republika jako liberálně demokratický stát s konstitutivní rolí svobody projevu čelila v této kauze nutnosti vyvažovat práva jednotlivců, institucionální kultury a právo na svobodu vyznání.
Relevantní související zdroje a odkazy
Článek z České televize, Divadelní noviny a další prameny popisují vývoj kauzy a reakce veřejnosti.