I kdyby pole nevydala pokrm, já přesto budu jásat v Hospodinu, svém spasiteli, tak zní motto plzeňské diecéze v letošním roce. Odkud můžeme čerpat radost a šířit ji dál? Kdo nás v tom může inspirovat? Nejen o tom si s P. Mariina radostZrovna dnes slavíme svátek Navštívení Panny Marie, připomínáme si tedy radostnou událost. Je to radostná událost zasazená v realitě, a právě o to jde. Protože v běhu dnů se nesetkáváme jen se vznešenými událostmi, ale dotýkají se nás i různá omezení, problémy, naše slabosti atd.
Událost navštívení Panny Marie obsahovala obojí: velkou radost z obdarování a zároveň něco nového, co pro Marii nebylo jednoduché. Dozvěděla se, že bude matkou, že už je matkou. Jak to má říct Josefovi? Z evangelia víme, že také pro Josefa to bylo těžké, nevěděl, jak si s nastalou situací poradit. Maria o té velké události zpívá v Alžbětině domě: „Duše má velebí Pána a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli…“ (Lk 1,46-47) Nová situace nebránila Marii v radosti.
Ve Starém i Novém zákoně jsme mnohokrát vybízeni k radosti. Např. v knize Nehemjáš: „Radost z Hospodina bude vaší záštitou.“ (Neh 8,10) Ježíš nás učí, abychom poznali, kdo je Hospodin: Bůh je Otec, Zachránce, Spasitel, Emanuel. Je člověku blízký, a právě proto má člověk důvod k radosti. Nemusíme hned vidět řešení těžké situace, občas nevíme, jak se k čemu postavit… Ale právě proto, že Hospodin je větší než cokoli, co člověka omezuje, co ho tlačí a působí utrpení, pak - když o této Boží velikosti ví - se člověk dokáže radovat tak, jak se radovala Panna Maria.
Radost pro všechny a evangelium jako radostná zvěst
Při narození Pána Ježíše anděl přichází k pastýřům a říká: „(…) zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid.“ (Lk 2,10) Radost, na které bude mít podíl celý Izrael. Je úžasné, že narození dítěte působí radost úplně cizím lidem. A anděl jim nezvěstuje radost jen tak nějakou, ale velikou; radost pro všechen lid. Připomeňme také, že slovo evangelium (z řeckého euangelion) znamená radostná zvěst. Ježíš zvěstoval evangelium a uzdravoval každou nemoc. My jsme tuto zprávu přijali, a je tedy na nás, abychom ji předávali dál, jak nám Ježíš říká: „Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého.“ (Mt 28,19)
Nedávno se mě kdosi ptal, jak to máme dělat. Myslím, že v tomto případě neexistuje žádný přesný recept jako na vaření, každá situace je totiž jiná. Je třeba nesvědčit pouze slovy, ale zejména svým životem. O radosti je třeba svědčit celým životem.
Vybavuji si příhodu jednoho kněze. Cestou na svou přednášku zahlédl starší paní, která stopovala. Kněz se chtěl soustředit na přednášku, která ho čekala, a tak nezastavil. Ve zpětném zrcátku ale viděl, že ani nikdo jiný té stopařce nezastavuje, a tak se pro ni vrátil. Když pak ona paní nastupovala do auta, zdálo se, že nastupuje velmi ztěžka, také utrousila poznámku o své nešikovnosti. Pořád ale zůstávala radostná. Kněz sledoval její klid a radost a konstatoval: „Vy jste musela mít hezký život.“ Ta paní náhle zvážněla a odpověděla, že její život opravdu nebyl jednoduchý. Manžel zahynul ve válce, takže se musela sama starat o děti a hospodářství. Přes to všechno si ale uchovala radost.
A tak Písmo připomíná takové příběhy. Vzpomeňme třeba na Davida, tancujícího a poskakujícího před Hospodinovou schránou. Pro jeho manželku to bylo zvláštní, protože očekávala, že král se bude chovat důstojněji. (2 Sam 6,16) David ale byl před Hospodinem svobodný a pro nás může být povzbuzujícím příkladem, že nebyl sešněrovaný vlastním postavením. David chtěl být před Hospodinem sám sebou a nebral v potaz, že se to ke králi nehodí.
Proč by se to nehodilo? Nedávno mě oslovilo povídání jednoho polského biskupa, povídání o evangelizaci. Papež odpověděl, že šlo o 80. odstavec exhortace Evangelii gaudium. Co se tam píše? Že jednou z překážek zvěstování evangelia je absence radosti. Hlasatel má povinnost vyzařovat radost.
Vzpomínám na svou zkušenost z dětství. Pocházím z vesnice, kde jsme se nesetkávali s mnoha řeholnicemi; ale pokud ano, byly to velmi radostné ženy. Nevídal jsem na nich umělý, nacvičený úsměv, nýbrž úsměv, který z nich přirozeně vyzařoval. Radost nepochází z nás, ale z Boha: máme jistotu, že jsme zachráněni Ježíšem Kristem, jsme Bohem milováni, máme naději, která se opírá o Boží moc. Bůh se o nás stará. Je přínosné, abychom si uvědomovali Boží vztah k nám. Třeba v knize proroka Sofonjáše čteme: „Hospodin, tvůj Bůh, je uprostřed tebe, bohatýr, který zachraňuje, raduje se z tebe a veselí, láskou umlká a opět nad tebou jásá a plesá.“ (Sof 3,17) Můžeme vnímat všechna svá omezení, slabosti, průšvihy a hříchy… Až bychom mohli propadnout beznaději. K tomu ale není důvod, když si uvědomíme, jaký je Hospodin. Hospodin nám dává pravou radost, vysvobozuje z našich zármutků a problémů.
Sdílení radosti a jeho důsledky
Mnoha způsoby bylo rozebíráno podobenství o milosrdném otci. (Lk 15,11-32) Ale nevybavuji si, že by to podobenství někdo interpretoval ve vztahu k radosti. Nejčastěji se v souvislosti s tímto textem řeší změna, obrácení nebo (Boží) milosrdenství. To je ale jistě spojeno také s radostí. Představme si otce, který se setkává se svým synem - jak ho uviděl, utíkal mu vstříc, objal ho a políbil. Otec se dokázal radovat a neztrácel naději, že se jeho syn vrátí. Otcova radost se v tomto evangelijním příběhu naplnila a je patrné, že se rozšířila také do okolí. Otec se dokáže radovat z návratu mladšího syna a z jeho proměny, do radosti chce uvést i syna staršího. Otec chce, aby radost byla společná a dokonalá, aby z ní nikdo nebyl vynechán. Ježíš také říká, že větší radost v nebi je z jednoho hříšníka, který se obrátí, než z devadesáti devíti spravedlivých. (Lk 15,7) Rozumím tomu tak, že v nebi je všechno dokonalé a i radost se může stupňovat, být ještě větší. Také to nám pomáhá radost v sobě pěstovat a živit.
Ještě jeden povzbudivý příběh: apoštolové Pavlovi a Silasovi v městě Filipi, kteří se dostali do vězení. (Sk 16,23 a následující) Absolvovali týrání a bičování, skončili v nejhlubší kobce, s nohama v kládě. Naříkali? Bědovali? Ne! Oni o půlnoci zpěvem oslavovali Boha. Pavel a Silas dokázali prožívat radost i v takové situaci. Co ta radost a chvála způsobila? Všechny dveře se otevřely, všem spadla pouta. Nejen Pavlovi a Silasovi, ale všem. Příběh ale pokračuje dál. Když žalářník viděl všechny dveře otevřené, jistě nečekal, že ve vězení někdo zůstal. Sáhl tedy po meči a chtěl se zabít. Pavel mu ale říká: „Nedělej to, jsme tady všichni.“ Žalářník tedy zažil proměnu. Vzal vězně do svého domu, očistil a obvázal jim rány, nakrmil je. Vyslechl radostnou zvěst a nechal se pokřtít.
Radost může přijít i nečekaně, třeba jako při setkání Alžběty s Pannou Marií. Když Maria pozdravila Alžbětu, Duch svatý ji naplnil a dítě se pohnulo. (Lk 1,41) Šlo o obyčejný pozdrav, ale stalo se něco neobyčejného. Blízkost Ježíše působila, radost se rozšířila. Radost, jíž se nelze ubránit.
Radost navzdory okolnostem a síla víry
Vzpomínám na úryvek z knihy I darebák má duši od Marie-Angel Carré. Šlo o příběh chlapce, který se narodil rodičům bez domova. Ten chlapec byl uveden do křesťanství. V dopise napsal: „Dneska odpoledne při písemce z dějepisu jsem se asi po 20 minutách šíleně rozesmál, ale nebyl to normální bláznivý smích, protože jsem se smál, i když jsem se ani smát nechtěl.“ Radost se projevila různě - ať už v úsměvu, či rozjasněnou tváří a smíchem, který se nedá zastavit.
Je důležité chápat radost jako dar Ducha svatého, který umožňuje srdci stále se radovat, protože Pán zvítězil, Pán kraluje, Pán je po pravici Otce. Pamatujme na slova papeže Františka: křesťanská radost není pouhou zábavou, není jen veselím, ale dar Ducha svatého. Umožňuje nám nést radost i přes těžkosti a protivenství.
- Radost jako odměna za víru a důvěru v Boží blízkost
- Radost šířená skrze životní svědectví a službu druhým
- Radost i v zápasech víry, jako příklad z věznění Pavla a Silase
- Radost a evangelizace jako vůdčí princip misijního působení
Radost není jen emocionální stav; je to dynamika, která vyzvedává člověka a posiluje komunitu. V tomto duchu biblické texty a mladší generations mohou nacházet inspiraci, že i ve zkouškách a omezeních Hospodin zůstává neotřesitelným zdrojem radosti a života.
Na závěr uvádím několik ilustrativních momentů z historie liturgie a umění, které ukazují, jak radost z Božího spásy prostupuje kulturou: Květná neděle s Kristem na oslátku, Zelený čtvrtek a Poslední večeře, Velký pátek s pašijemi a Veronica rouškou, a vyobrazení údajů o Litovli a dalších místních skulpturách. Tyto prvky ukazují, že radost z vykoupení není jen teoretická, ale žitá v konkrétním čase a prostoru prostřednictvím liturgie, umění a zakotvení ve víře komunity.
Velikonoční výstava a historické exponáty ukazují, jak středověká liturgie a umění formovaly vnímání utrpení a radosti. Od drobných relikviářů po majestátní krucifixy, od veršů v Kalivodově pasionálu po oltářní pláty - všechno to poukazuje na osvobozující radost, která vyvěrá z víry ve spásu skrze Krista. V této souvislosti církevní texty i svědectví věřících potvrzují, že radost v Bohu je klíčem k překonávání překážek a sdílení radosti s druhými.