Sv. Timotej a Titus představují významné apoštolské spolupracovníky Pavla, kteří se pevně podíleli na šíření evangelia a na formování místních církví. Timotej byl později ustanoven biskupem v Éfesu a Titus ho doprovázel na cestách; oba doplňují dílo apoštola Pavla jako jeho věrní žáci. Timotej pocházel z Lystry v Lakónii, matka Euniké byla Hebrejka a žili s babičkou Lois; Timotej byl zdatný a dosáhl vyššího vzdělání. Po setkání s Pavlem na misijní cestě do Malé Asie a po dalších službách ho Pavel nazýval milovaným synem a svěřoval mu úkoly. Timotej provázel Pavla po různých zemích až do Efezu, kde měl vést místní církev a čelit šíření bludných nauk. Po Pavlově uvěznění v Římě byl Timotej povolán zpět; po Pavlově smrti se vrátil do Efezu jako biskup.
Titus byl Řek narozený v Antiochii Syrské a pravděpodobně byl pokřtěn Pavlem; doprovázel ho na apoštolský sněm do Jeruzaléma a byl poslán do Korintu, aby zavedl pořádek. Pavel jej ustanovil biskupem na Krétě, kde čelili gnózovému bludu a morálnímu úpadku; Timotej a Titus tak spolu doplňovali Pavlovu službu, oba obdivováni pro horlivost, ryzí lásku, snahu o uspořádání a pro jejich vztah k chudobě. O jejich vzájemné úctě svědčí i Pavlovo označení Tita za svého „vlastního syna ve společné víře“ a chvaly řeckých Otců. Timotejovy a Titusovy ostatky jsou podle tradice uloženy v Římě a na Krétě.
V kontextu dnešní Eschatologie připomínají starší proroctví a dopisy Pavla, že v posledních časech bude docházet k oklamání a odpadnutí od pravé víry, k falešným učitelům a k šíření bludů. Pavel varuje před dobou, kdy lidé nebudou trpělivě očekávat zvěst pravdy, nýbrž budou inklinovat k učení podle svých choutek a k snadnému a populárnímu učení. Z toho vyplývá výzva k vytrvalosti, rozlišování a zůstávání věrnými Kristu i v zkouškách.
Současní biskupové a teologové, inspirováni Timotejem a Titem, dále diskutují roli emocí ve víře. Dokumenty španělských biskupů zdůrazňují, že citové prožitky mohou poskytnout povzbuzení a pouto s Kristem, ale nesmí se stát jediným měřítkem víry či nástrojem manipulace. Emoce by měly být ukotveny v objektivní pravdě kerygmatu a ve společenství církve, měly by podporovat zapojení do života církve a hledání osobního povolání, nikoliv působit jako samostatná „mírná církev pohody“. Jazyk dokumentu klade důraz na vyváženost mezi duchovními prožitky a integralitou učení, praxí a službou druhým.
Vztah k Bohu i lidem je úzce spjat s lidskými emocemi, ale autentická víra vyžaduje rozlišování, aby emoce nebyly náhražkou za pravdu. Kritéria pro rozlišení zahrnují trojiční povahu modlitby, otevřenost vůči celé církvi a zapojení do života církevní komunity; modlitba a liturgie by neměly být redukovány na subjektivní zážitek, nýbrž zůstávat svátostným a společným slavením. Důraz je kladen na to, že víra roste v rodině, farnosti a v životě církevních společenství a že Emocionální zkušenost musí být doplněna o vyznání Pravdy Evangelia a aktivity lásky k bližnímu.
V závěru je připomenuto, že Timotej a Titus jako vzory mladým lidem ukazují, jak vytrvalost, pokora a služba Bohu mohou vést k odpovědnosti za sbory a vedení dalších. Příběh jejich života vybízí k tomu, abychom již dnes učinili kroky k pevnému poznání katolického učení, k bdělosti vůči změnám v církvi a k osobnímu odhodlání žít víru aktivně a zodpovědně.
- Timotej a Titus jako spoluzástupci Pavla na misiích a jako budoucí vůdci církve
- Historické souvislosti eschatologických výzev a hrozeb bludů
- Role emocí a rozlišování ve víře podle současných biskupů
- Potřeba žít křesťanský život s věrností realitě učení církve
Na závěr zmiňme: emoce mají své místo, ale víra se musí opírat o pravdu evangelia a být zapojena do společenství církve. Timoteus a Titus zůstávají vzory misionářů a svědků pravdy, kteří svým příkladem povzbuzují dnešní věřící k horlivé a zbožné službě Bohu.
