V tomto textu se sleduje na několika stranách významný řečický rodák Boleslav Jablonský a jeho vztah k rodnému městu, mladistvému životu, studiu, umělecké dráze i kulturnímu kontextu katolické moderny.
Uprostřed rozlehlého řečického náměstí (dnes náměstí Jaromíra Hrubého) upoutá návštěvníka našeho města socha v nadživotní velikosti na vysokém podstavci se schodišťovým soklem.
Význam pomníku zdůrazňuje ohrazený prostor se čtyřmi vzrostlými lípami v rozích.
Je to jakási pietní zahrádka o výměře jednoho aru, jejíž plocha představuje jednu setinu plochy celého náměstí, které bylo v dávných dobách vyměřeno jako tržiště.
Při bližším pohledu lze přečíst na podstavci: Boleslav Jablonský, Karel Eugen Tupý, 1813 - 1881.
Je to jméno slavného řečické rodáka, básníka Boleslava Jablonského, vlastním jménem Karla Tupého, který byl výraznou osobností druhé generace národních buditelů 19. století.
Narodil se 14. ledna 1813.
Jeho rodný dům, od nepaměti známý jako Širůčků mlýn, s čp. 298, najdete u rybníka Kuchyňky v Jablonského ulici nedaleko odtud.
Během dalších čtrnácti let mu přibylo pět sourozenců.
Zdejší kaplan Matěj Paták doporučil rodičům, aby dali syna studovat.
Mlynář Tupý nebyl proti, ale rozhodl, že syn musí vstoupit do kláštera - když studovat, tak na kněze, ať to nepřijde draho, ať má jednou jisté živobytí.
Na podzim roku 1826 se třináctiletý Karel stal studentem jindřichohradeckého gymnázia.
Vynikal především v humanitních předmětech.
Studium bylo vedeno v němčině, jak bylo tehdy obvyklé, a jen několik málo hodin týdně se studenti učili českému jazyku a literatuře.
Díky hradeckým pedagogům, zvláště Karlu Hrubému a profesoru Dubskému, byli zdejší studenti vedeni k národnímu cítění a úctě k českému jazyku, který si postupně osvojili, poznávali také českou literaturu a její dějiny.
Českou gramatiku se učili z mluvnice Václava Hanky, literaturu ze Slovesnosti Josefa Jungmanna.
Pod tímto vlivem Karel Tupý organizoval o letních prázdninách v Řečici česká ochotnická divadelní představení.
Když v roce 1832 odjížděl do Prahy studovat filosofii, byl rozhodnutý povzbuzovat české národní vědomí především psaním.
Jeho první básně se brzy objevily v časopisu Jindy a nyní (později přejmenovaném na Květy), vedeném J.K.Tylem.
Básně, zpočátku nevalné úrovně, byly psány v duchu tehdejší vlny romantizmu, který se v Čechách zpočátku přikláněl k lidové slovesnosti a vlasteneckým deklamovánkám.
Po ukončení studia na filosofii, což byl jakýsi povinný mezistupeň mezi gymnáziem a vysokou školou, se Karel rozhodoval, co dál.
Jeho životní podmínky byly velmi bídné.
Rodiče ho podporovali jen nepatrně, musel se živit kondicemi a příležitostnou prací, odměnou za jeho příspěvky do časopisů bývalo obvykle to, že vůbec vyšly.
Česká periodika se jen tak tak držela nad vodou.
Podle otcova nařízení měl nyní vstoupit do kláštera a začít studovat teologii.
Karel, okouzlený literárním a společenským životem pražských vlasteneckých kruhů si najednou nedokázal představit svou budoucnost v klášteře.
Ale nakonec pod tlakem existenčních starostí byl nucen do kláštera vstoupit.
Vybral si řád premonstrátů na Strahově.
V září 1834 se ještě s několika přáteli, podobného osudu stal strahovským novicem.
Ke svému jménu Karel dostal ještě řádové jméno Eugen.
Ve volných chvílích psal dál básně do českých časopisů a tiše záviděl přátelům, kteří začali pod Tylovým vedením hrát české divadlo v Kajetánském domě.
Vnitřní boj však netrval dlouho, ještě před skončením noviciátu všichni tři kamarádi z kláštera utekli.
A to doslova - přelezli přes klášterní zeď na Petřín.
Po ročním studiu práv se Tupý rozhodl věnovat cele literatuře.
Po Tylovi převzal redakci Květů, spolu se synem jejich vydavatele, Jaroslavem Pospíšilem.
S Tylovou společností si občas zahrál ochotnicky divadlo.
Úspěch sklidil v titulní roli Hadriána z Římsů od V.K.Klicpery.
V roce 1836 připravil k vydání první český almanach, který nazval Vesna.
Byl rychle rozprodán a Tupý se tentokrát dočkal i finanční odměny.
Přestože Jablonský za víc než třicet let navštívil vlast jen několikrát, a nebyl tudíž české veřejnosti na očích, byl dlouhá léta nejčtenějším českým básníkem.
Jeho jediná sbírka „Básně Boleslava Jablonského“ několikrát doplněná, se do konce 19. století dočkala osmi vydání.
Byl miláčkem svých čtenářů.
Školní děti odříkávaly jeho verše z Moudrosti otcovské, obsažené v učebnicích.
Pravděpodobně naposledy vyšly Písně milosti v roce 1942, v edici Sbírka poezie Tvar, ke 100. výročí jejich prvního vydání.
Některé básně Jablonského byly v 19. století zhudebněny Fr. Pivodou.
Z dostupných pramenů je známo, že svou rodinu a rodné město navštívil v letech 1851, 1855, 1862 a 1869.
Zvláště poslední dvě návštěvy jsou podrobně zaznamenány.
Rodáci mu připravili vřelé uvítání, věnovali mu veškerou pozornost a na rozloučenou mu připravili slavnost za účasti významných osobností z širokého okolí.
„Český kroj a české mravy? Zpřímené a jasné hlavy? Veliká a krásná škola?“
„Zahrada, kde skála holá? Bodrá mysl místo tísně? Knihy místo sklenice?“
„Ne - to není Řečice.“
Takto si zažertoval na účet řečických rodáků při své návštěvě v roce 1862.
Boleslav Jablonský zemřel v Krakově 27. února 1881.
Jeho přátelé doma se zasloužili o to, že mohl být 13. března 1881 s mnohými poctami slavnostně pohřben v Praze na Vyšehradském hřbitově, vedle význačných osobností našich dějin.
Kromě sochy na řečickém náměstí, která zde stojí od roku 1886, připomíná básníka pamětní deska na rodném domě a v Jindřichově Hradci na bývalém gymnáziu, na rohu náměstí Míru a Komenského ulice, která nese citát z jeho básně, věnované Hradci: „Zde jsem učen cizou řečí, naučil se kochat svoji.“
Také na faře v Radonicích nad Ohří připomíná Jablonského pamětní deska.
Jeho jméno přijaly v 19. století mnohé spolky a besedy, mimo jiné řečický Zpěvácký spolek Jablonský.
14. 1. 27. 2. Básník, redaktor, herec. Vl. jm. Karel Tupý. Literární pseudonym Boleslav Jablonský užíval od 1841.
Pocházel z rodiny mlynáře a rolníka, jako nejstarší ze šesti dětí se měl stát knězem.
Absolvoval gymnázium v Jindřichově Hradci (1826-32), kde se spřátelil s V. Filípkem, za studií filozofie v Praze (1832-34) se seznámil s J. K. Tylem a dalšími literáty.
1834 vstoupil do premonstrátského kláštera na Strahově a přijal jméno Eugen.
Brzy odtud odešel a začal studovat práva.
Od příchodu do Prahy pokračoval v literární činnosti započaté už na gymnáziu (tehdy psal německy), jejímž cílem bylo věnovat se profesionálně.
Redigoval almanach Vesna a s J. H. Pospíšilem anonymně časopis Květy.
Stal se členem herecké družiny Kajetánského divadla (1834-37) a občas vypomáhal jako ochotník v českých představeních StD.
V divadle vystupoval pod jménem Vostrý, též Ostrý.
Nenachází-li se na scéně, byla nouze příčinou návratu do kláštera (1837) a opět ke studiu teologie, které ukončil 1841.
V klášteře poté pobýval ještě dva roky.
1843 se stal kaplanem v Radonicích na Lounsku, 1847 byl ustanoven proboštem kláštera premonstrátek a farářem v polském Zvěřinci u Krakova, kde působil až do smrti.
Jeho ostatky byly bezprostředně po smrti převezny do Čech a uloženy na Vyšehradském hřbitově v Praze.
Umělecký význam J. spočívá v tvorbě básnické, která se řadí do proudu sentimentalisticky laděné poezie třicátých let (Básně, 1841).
Podobně jako jeho generační a názoroví souputníci z okruhu mladých vlasteneckých literátů spojil své umělecké aktivity v polovině třicátých let načas s divadlem (ochotničil již za studií).
Krátkodobé herecké působení sice nezanechalo hlubší stopu, avšak z nemnoha doložených rolí v Kajetánském divadle je patrné, že patřil ke schopným silám ochotnického ansámblu.
Postavy, které hrál, zejména titulní role Klicperova Hadriána z Římsů, napovídají o jeho komediálních předpokladech a inkulturaci k satirické nadsázce.
Vedle J. Kašky, uplatňujícího svůj bodrý humor v charakterních rolích, a V. Filípka, osvědčujícího se ve figurách přihlouplých mladíků, zastával J. ve škále komediálního herectví polohu intelektuálnější, zřejmě schopnou i satirického zahrocení.
Za tímto působením v Kajetánském divadle se herecky prosadil, v českých představeních na stavovské scéně vystupoval jen sporadicky a byly mu svěřovány povětšinou jen epizodní úlohy.
Pseudonymy a šifry Karel Kardašovský, Eugen T., K. T., T. p., Tý, -up-.
Role Kajet. div. Ladoň (V. K. Klicpera: Žižkův meč) - 1834/35; Hadrián z Římsů (týž: Hadrián z Římsů) - 1836.
StD Poustevník (V. K. Klicpera: Loupež), Stařec (W. Shakespeare: Král Lear aneb Nevděčnost dětinská) - 1835; Zima (F. Raimund: Diamant krále duchů), Zapotil (V. Klicpera: Jelen), Rupert (H. Cuno: Loupežníci na Chlumu) - 1836.
