V souvislosti s letošním výročím 460 let od smrti císaře a krále Ferdinanda I. si připomínáme klíčové milníky, které ovlivnily podobu katedrály svatého Víta v Praze po ničivém požáru v roce 1541. Po požáru zůstalo prakticky jen vyhořelé torzo chóru a Velké jižní věže, a přestože Ferdinand usiloval o dokončení dómu, jeho snahy byly zásadně zvráceny.
Král Ferdinand velmi usiloval o dokončení stavby dómu, jak dokazují záznamy z let 1537 a 1538. Z klíčových záznamů vyplývá, že požár znamenal zlom a že veškeré další úsilí kapituly směřovalo k záchraně toho, co z impozantního kostela zbylo. Během požáru nebyl ušetřen ani tehdejší kůr a varhany. Výstavba nové hudební kruchty pak proběhla v letech 1557 - 1561 a byla provedena již v renesančním slohu.
Autorem nové kruchty byl Bonifác Wohlmut, jehož návrh král Ferdinand upřednostnil před řešením italského architekta Giovanni de Campione. Západní část dosud slohově čistého gotického chóru náhle uzavřela výrazná renesanční konstrukce antického vzezření s dvěma řadami arkád a sloupy s iónskými hlavicemi, a tak tomu zůstalo až do I. poloviny 20. století. Teprve po dokončení novogotické dostavby katedrály se zvětšila zastavěná plocha a Hilbertova rekonstrukce ji propojením interiéru ještě více urbanizovala.
Je pozoruhodné, že v dnešní podobě a impozantní velikosti s charakteristickým rozetovým oknem na západě existuje interiér katedrály teprve 98 let. Původní podoba chóru, zakončeného na západní straně renesanční kruchtou, je zachycena na černobílých fotografiích, které lze v uvedeném článku shlédnout. Kamil Hilbert renesanční kruchtu zachoval i pro budoucí generace a znovu ji v nepatrně pozměněné podobě sestavil v severní části transeptu, kde ji dodnes obdivujeme.
Ačkoliv nový západní závěr značně zvětšené katedrály uzavřela novogotická hudební kruchta, projekt velkých varhan pro katedrálu, které budou umístěny právě zde, je realizován až v současnosti. Wohlmutova renesanční kruchta, přemístěná Hilbertem do boční části chrámu, tak dodnes slouží svému původnímu účelu a právě z ní dodnes slyšíme při bohoslužbách varhany, chrámový sbor i orchestr.
V přízemní části kruchty, která původně tvořila vstup do chrámu na západní straně, vznikla chórová kaple, ve které je dnes umístěn hlavní svatostánek katedrály a ve všední dny jsou zde slouženy ranní mše svaté. Právě v chórové kapli můžeme dnes obdivovat valenou klenbu pokrytou sítí goticky profilovaných žeber, pod kterou je zvláštním způsobem podvěšena další vrstva volných žeber.
Na původní umístění kruchty v západní části chóru dodnes upomínají dva ostře seříznuté fragmenty kamenných renesančních profilací nad kazatelnou a nad barokním náhrobkem Leopolda Šlika v sousedství Svatováclavské kaple. Zatímco samotná kruchta se až na několik detailů dochovala ve své původní podobě, varhan na ní bylo v průběhu necelých 500 let postaveno více.
Původní tzv. Ferdinandovy varhany, jejichž část můžeme vidět u hrobu sv. Tehdy pruská armáda, vedená samotným králem Friedrichem Velikým, podnikla nejrozsáhlejší vojenský útok na Prahu v dějinách a zasypala celé tehdejší město dělovými koulemi a zápalnými granáty. Jeden z nich dopadl 3. června také na Wohlmutovu kruchtu a z majestátních varhan zbylo jen několik kapek cínu. Tyto klenby proto musel Kamil Hilbert ve 20. století znovu upravit.
Na místě shořelého renesančního nástroje postavil tachovský varhanář Antonín Gartner v roce 1762 barokní nástroj, který vydržel funkční prakticky do konce 19. století a jednalo se o jedny z největších barokních varhan na českém území. Nepřežily však dostavbu katedrály a přemístění Wohlmutovy kruchty do severní části transektu, protože většina jeho částí byla doslova rozkradena.
V roce 1929 tak byla na 2. patro kruchty instalována současná nástrojová sestava. Současný funkční nástroj se nachází na 1. patře kruchty a jedná se o třímanuálové romantické varhany, postavené kutnohorským varhanářem Josefem Melzerem (v době I. republiky počeštil jméno na „Melzer“). Varhany měly být původně dokončeny v roce svatováclavského milenia, kdy byla dostavěná katedrála vysvěcena, k jejich faktickému dokončení však došlo až v roce 1930.
Text a ostatní fotografie: Ing. Bonifác Wohlmut (před 1510 - 1579) byl německý renesanční kameník, stavitel a dvorní architekt Ferdinanda I. Působil ve Vídni a zejména na Pražském hradě. Bonifác Wohlmut pocházel patrně z Kostnice, roku 1543 získal měšťanské právo ve Vídni jako kameník a roku 1547 vytvořil plán Vídně před tureckým obléháním. Roku 1554 je uváděn jako „královský stavitel“ v Praze, kde od roku 1556 pracoval na stavbě letohrádku Hvězda.