Kvalitní kamenosochařské dílo zobrazující morového patrona je pozůstatkem výzdoby zrušeného dominikánského kláštera, který stál v místech dnešního boskovického zámku. Světec v tradiční ikonografii odhaluje pravou rukou ránu na koleni, levou má položenou na hrudi a u jeho nohy sedí pes s chlebem v tlamě. Kompletní obnovu sochy provedla restaurátorka Radka Levínská, držitelka licence Ministerstva kultury ČR pro restaurování sochařských uměleckých děl.
Práce probíhaly v její dílně v Nebovidech u Brna pod odborným dohledem Národního památkového ústavu v Brně. „Když jsme sochu loni převzali do dílny, byla v kritickém stavu. V minulosti do ní pravděpodobně narazil vůz, možná i koňský povoz a následné opravy byly provedeny jen provizorně. Části byly slepeny betonem, který fungoval téměř jako sarkofág a kámen pod ním se postupně rozpadal,“ popsala restaurátorka.
Po rozebrání sochy se ukázalo, že původního materiálu v dolní části zůstalo jen minimum. Restaurátoři museli jednotlivé fragmenty nohou, psa i draperie doslova skládat jako puzzle. Během prací se navíc oddělila horní část těla v pase, kde byla výrazná trhlina. „Zpočátku to vypadalo jen na povrchovou údržbu, nakonec šlo o zásadní restaurátorský zásah. Bylo potřeba řešit i složité technické problémy,“ doplnila Radka Levínská.
Socha je z pískovce, původní podstavec z opuky byl už zcela rozpadlý, a proto vznikla jeho nová kopie z umělého kamene. Restaurátoři zároveň rozhodli vrátit soše její původní barevnost. „Zjistili jsme, že původní povrchová vrstva na soše dávno není, tak jsme vyrobili novou, která bude pozvolna odcházet a zároveň ochrání původní materiál,“ doplnila restaurátorka. Povrch tedy chrání nová vápenná vrstva, která se bude postupně odmývat a přibližně patnáct let by nová vrstva měla vydržet.
Zajímavostí je i osud sochy v minulosti. Dříve ji některý z majitelů domů na Bílkové ulici zachránil pro sebe a otočil ji směrem k oknům domu a zády do ulice. Až po pozdější nehodě, kdy do sochy narazil vůz, byla znovu otočena směrem do veřejného prostoru. Město Boskovice se rozhodlo zrestaurovat sochu sv. Rocha na ulici Bílkova. Jedná se o cennou kulturní památku - socha pochází z 1. třetiny 18. století a je významnou ukázkou kamenosochařského umění.
Světec tradiční ikonografie si pravou rukou odhaluje ránu na koleni, levou má položenou na hrudi. U levé nohy mu sedí pes s kusem chleba v tlamě. Restaurátorkou sochy bude MgA. Radka Levínská, držitelka licence Ministerstva kultury ČR pro restaurování sochařských uměleckých děl. Práce proběhnou v její dílně v Nebovidech u Brna za stálého dohledu odborné garanti z Národního památkového ústavu Brno. V úterý 4. listopadu byla socha odvezena k restaurování, takže pokud půjdete kolem, prozatím uvidíte po sv. Rochovi jen prázdné místo.
Wenn se přestěhujete na nové místo a chcete sobě i blízkým pomoci vytvořit kořeny, jsou památky, zajímavá místa a znalost jejich příběhů výborným prostředkem. Při další procházce si tedy všimneme čtyř drobnějších památek - sochy svatého Rocha na Bílkově ulici, sochy Panny Marie Immaculaty na Masarykově náměstí, sochy Madony na Dukelské ulici a podstavce sochy sv. Floriána v průjezdu radnice.
Proč právě sochy na podstavcích, co k tomu člověka vede? Potřeba vztyčování menhirů, obelisků, sloupů a soch patří zřejmě k psychologickému ustrojení člověka, neboť se tak děje od nepaměti. Důvody jsou různé a často se jich může k témuž objektu vztahovat několik. Nejbazálnější je akt vyvýšení a tedy uvedení do středu pozornosti, ať už osoby ze sféry pozemské (sloupy římských císařů a egyptských faraonů), nebo nebeské (světecké, mariánské a trojiční sloupy).
Sochu můžeme vnímat jako spojnici vztaženou k nebesům. Současně může být její umístění vybráno jako orientační bod, ať už reálně ve špatně přehledném městě, nebo přeneseně v duchovním životě věřících. Na území Čech a Moravy vznikaly kamenné kříže a Boží muka už od středověku. Byly místem zastavení a modlitby a často poskytovaly magickou ochranu pro území nebo město donátora, případně byly vztyčovány jako smírčí oběť na místě znesvěceném násilným skutkem.
Velká obliba vztyčování však nastává v době rekatolizace střední Evropy. Umisťování základního kamene, osazování soch a následné venkovní pobožnosti u stojících sousoší jsou příležitostí k barokním slavnostem, které zpestřují život poddaných a velmi vyhovují záměrům katolické církve. Sochy jsou místem zastavení a modlitby při trzích a poutích. Pestře malované sochy se zlacenými prvky působily i na smysly člověka. Dnešní podoba soch z režného kamene, byť se zlacenými částmi, neodpovídá té barokní, ale přesto dnes estetická funkce převažuje. A stále přetrvává také funkce urbanistická, městotvorná.
První sloupy tohoto typu byly ve střední Evropě vztyčeny v první polovině 17. století jako poděkování za spásu měst před švédskými útoky během třicetileté války. Vždy se jednalo o sloupy mariánské, protože Panna Maria jako milosrdná a laskavá matka je logickou adresátkou modliteb za ochranu. Sloupy tak oživují prastarý mariánský kult, reformací spíše ignorovaný, jako jeden z prostředků rekatolizace střední Evropy. Vrcholovou, ústřední sochu často v nižších partiích doprovájejí další. Nejčastěji jde o morové světce a národní patrony, ale mohou to být i andílci adorující ústřední sochu nebo zápasící se zlem.
Další mariánské sloupy vznikají po dvou velkých vlnách moru, které Moravu a Čechy zasáhly v letech 1679-80 a 1713-15. Mor, tajuplná černá smrt, jehož vědecké vysvětlení čekalo na dobu osvícenství, byl vnímán jako trest za hříchy, působící rychle jako šíp vystřelený z nebes, a jedinou doporučenou ochranou byla modlitba k Panně Marii a morovým světcům. Morové sloupy vznikaly během vlny nemoci nebo po ní jako poděkování za ukončení morové vlny, jako ochrana před další vlnou nemoci, ale vznikaly z vděčnosti i v sídlech, kde mor vůbec nepropukl.
Po roce 1680 vznikají také sousoší s motivem Nejsvětější Trojice. V té době vládnoucí císař Leopold I. totiž oproti svým předchůdcům dával přednost uctívání Nejsvětější Trojice. Vztyčení sochy se posléze stává zřejmě i otázkou prestiže - každá vesnice a město musí mít svou sochu nebo sousoší!
Socha sv. Rocha na Bílkové ulici, neznámý autor, zhotoveno mezi léty 1692-1716. Všimněme si silného esovitého pohybu probíhajícího tělem v kontrapostu (naklání se nad odlehčenou nohu), šat je bohatě zřasený a rozevlátý. Zhotoveno patrně po smrti Zuzany Kateřiny Prakšické ze Zástřizl na objednávku vdovce Waltera Františka Xavera Dietrichsteina. Socha ze souboru dominikánského kláštera byla na místo přenesena nejspíše kolem roku 1820 v souvislosti s přestavbou kláštera na zámek.
Všechny tři boskovické sochy pocházejí z období kolem roku 1700, tedy doby baroka, a podle obdobného řasení roucha je velmi pravděpodobné, že pocházejí ze stejné dílny. Jejich osobní příběhy jsou však hodně odlišné, i když se zčásti proplétají. Socha svatého Rocha je umístěna v parčíku na dolním konci Bílkovy ulice. Světec je zde zachycen v nejzákladnější ikonografii, tj. v nejtypičtějším postoji s doprovodnými atributy.
Podle legendy, a tentokrát jde opravdu o legendu, se narodil kolem roku 1300 ve Francii. Po smrti rodičů se vydal na pouť do Říma a procházel Itálií, sužovanou ve druhé polovině 14. století těžkou morovou ránou. Obětavě se staral o nemocné a údajně konal zázraky uzdravování při žehnání křížem. Poté, co se sám nakazil morem, pobýval u řeky Pádu, kam mu pes z nedalekého dvorce nosil chléb. Nakonec se vypravil na cestu do rodného Montpellier a během cesty zemřel.
Madona při Dukelské ulici, neznámý autor, zhotoveno mezi léty 1692-1716. Výrazově podobná socha jako předchozí sv. Roch byla vytesána zřejmě ve stejné dílně. Také tato socha patřila do souboru kláštera, byla v nice nad vstupními vraty hlavní západní fasády klášterního kostela, v ose celé kompozice. Nejspíše kolem roku 1820 přenesena k cestě na Žďárnou a připojena k instalaci Božích muk, dnes stojí samostatně u mostu přes řeku Bělou.
Socha Madony je v jedné ze zahrad na Dukelské ulici u mostu přes řeku Bělou. Madona, tedy Panna Marie s Dítětem, je mariánský ikonografický typ oblíbený už od středověku. V základu je skryté ustálené provedení byzantské ikony přibližně ze 6. století, Matky Boží Hodegétrie, Vůdkyně na cestách. V Boskovicích však Kristus drží v levé ruce korunovační jablko, což označuje Marii za Královnu nebes. Od středověku bylo vyobrazení opřeno o spis Zlatá legenda Jakuba de Voragine. Dnes se nad korunovanou Pannou Marií prakticky nepozastavuje, i když v Bibli o něm není zmínka.
Právě v průjezdu radnice je umístěný podstavec od další barokní sochy, sv. Floriána, ochránce města před požárem. Torzo sochy je na hradě v depozitáři. Socha je v římském vojenském oděvu s praporem a vědrem, ze kterého leje vodu. Socha byla z náměstí přenesena kolem roku 1930, snad z důvodu špatného stavu, do radnice a později na hrad. Je však zachycena na historických fotografiích v horní části náměstí. Kvůli nemožnosti prohlédnutí zůstává tento světec méně podrobněji popsán.
Teď přijde (možná) překvapení. Všechny tyto sochy původně patřily k souboru, který byl pořízen pro dominikánský klášter, založený posledním párem boskovických Zástřizlů. Klášter byl stavěn v letech 1684-1694 a jeho kostel měl sloužit jako pohřební místo bezdětných majitelů panství. Byl dokončen až po smrti obou donátorů. Pro areál kláštera bylo zvoleno místo pod hradním kopcem, západním průčelím kostela sv. Dominika se obracel směrem k cestě z náměstí na hrad.
Ze soch na průčelí je rozpoznatelná ústřední socha Madony a dále sv. Roch, sv. Jan Nepomucký, sv. Šebestián a sv. Florián. Kolem roku 1784 došlo k zrušení kláštera a sochy byly přeneseny na různá místa. Socha Immaculaty patřila dlouhou dobu k širší urbanistické kompozici na náměstí; kopie dnes stojí na náměstí, originál je v průjezdu radnice. Další dochované sochy z kláštera zahrnují sv. Roch a Madonu. Lze předpokládat, že do alej patřili i sv. Václav, sv. Rozálie nebo sv. Vavřinec, a sv. Dominik byl hlavním řádovým světcem kláštera.
Někdy po zrušení kláštera a při přestavbě areálu na zámek v letech 1819-1826 alej při zahradních úpravách zanikla a sochy byly přeneseny na nová místa. Kde jsou další světcové, zatím zůstává neznámo. Sochy v nikách na průčelí kostela se objevují od konce 16. století; stromová alej střídaná sochami byla významnou barokní kompozicí, určující atmosféru boskovických zahrad a města jako celku.
- Socha svatého Rocha na Bílkově ulici (1692-1716).
- Madona při Dukelské ulici (1692-1716).
- Immaculata na Masarykově náměstí (do roku 1716; dnes kopie).
Immaculata byla v Boskovicích spojena s druhou morovou vlnou a svým způsobem ilustruje barokní protireformaci. Podklad pro vyobrazení Immaculaty vychází z díla Francesca Pacheca a jeho následné interpretace Bartoloméa Murilla; v Boskovicích se objevuje varianta La Purísima, tedy mladá dívka s rozpuštěnými vlasy, modlitbou a korunkou, i když původně bývalo zobrazení na půlměsíci. Chronogram na podstavci potvrzuje spojitost s donátorem Johannem Františkem Rottleithnerem.
