Jakým procesem člověk musí projít, aby s jistotou opustil světský život a vstoupil do řádu? „Člověk má často pocit a žije v postoji, že svým konáním obdarovává druhé, že toho pro ně hodně dělá. Pak si ale uvědomí, že tím neustále obdarovávaným je vlastně on sám.“ I takové zamyšlení nabízí Radek Navrátil. Vyučil se jako kuchař - číšník, ale brzy oblékl kapucínský hábit a přijal jméno bratr Radek. Žije ve společenství olomouckých bratrů kapucínů. A je šťastný, že tady může být pro všechny lidi, protože každého považuje za člověka blízkého a snaží se druhým naslouchat a třeba i pomoci hledat cestu k sobě.
Co dnes nejvíce hledají a řeší lidé, kteří za řádovými bratry do kostela přicházejí? Bratři kapucíni v Praze na Hradčanech mají klauzuru v prvním patře. Ti starší měli někdy vážné problémy se zdoláním schodů. Cesta 121 zde proto nainstalovala schodišťovou sedačku. Jedním z bratří, kteří ji využívali, byl i nedávno zesnulý bratr Jozef. Vzpomíná na něj kvardián bratr Dismas Tomaštík. „Při pitvě lékaři našli, že bratr Jozef měl velké srdce. Přesně to charakterizovalo jeho povahu. Nikoho neodmítnul, kdo se s ním setkal, tak si ho oblíbil. Paní, co nám dělá prohlídky v kostele, ho viděla jen párkrát, ale když se dozvěděla o jeho smrti, velmi ji to zasáhlo. Jozef přijal každého: od biskupů a podnikatelů přes obyčejné lidi až po ty problémové. Měl u nás na starosti ekonomiku, zařizoval spoustu věcí, ale nikomu neřekl, že nemá čas. Byl komunikativní, dokázal se přirozeně bavit s druhými. Zároveň nikomu nepodlézal a nelichotil. Lidi, kteří žijí sami, si rádi povykládají. A on tu pro ně byl. Jedna paní mu třeba pravidelně každý týden volala. Mluvili spolu celou hodinu - i když to někdy bylo trochu pořád to samé. Jinou ženu, která trpěla závratěmi, vozil bratr Jozef, dokud mohl, do kostela a zpět, měl pro ni vyhrazeny nedělní večery. Kdyby ho člověk požádal o službu ve tři v noci, bez řečí by to udělal. Měl spoustu návštěv, byl tak nějak selsky moudrý. Byl obklopen lidmi, a přitom žil s Bohem. Přirovnal bych ho k duchovnímu psychologovi, dokázal člověka odhadnout. Fujara a harmonika Uměl hrát na harmoniku, na fujaru. Už jako mladý kolem sebe na Slovensku shromažďoval mládež. Pocházel z Oravy, býval horolezec. Do poslední chvíle měl sen vrátit se do Roháčů. Stále miloval hory. Když měl volno, zajel si do přírody a alespoň dalekohledem pozoroval zvířata. Měl radost z toho, že může přivítat každý nový den. Byl plný humoru a radosti. Bylo mu 63 roků, když zemřel.
Studium a různé cesty víry: Studying Catholic theology in Wittenberg and in Frankfurt an der Oder, he was first ordained as a Roman Catholic priest, later he became a Lutheran minister and then a Calvinist bishop in the Principality of Transylvania. Ferenc Dávid byl narozen v Kolozsvár, Maďarsko (dnešní Cluj-Napoca, Rumunsko), a pocházel z rodiny Transylvánských Němců a maďarské matky. Hérteli / Herthel rodina byla starou šlechtickou rodinou v Kolozsváru. Ferenc Dávid se v latině a maďarštině podepisoval jako Francisci Davidis či Dávida Ferenc. Byl vychován katolík, a v roce 1542 ho Lutherova reformace přivedla k Lutheranismu; později přestoupil k reformě a stal se biskupem.
V Transylvánii se Dávid prosadil jako reformovaný kazatel a později jako Unitarian. V Dietě v Torde v roce 1568 byl vyhlášen Edikt Torda, který umožňoval náboženské vyznání four: římsko-katolické, luterské, kalvinistické i unitárské. Politická situace však byla nestabilní a postupně se situace měnila: v roce 1572 na Marosvásárhely posílily zákony o náboženské svobodě, ale tehdy také došlo k omezení změn náboženství. Dávid byl později souzen a zemřel v Déva v roce 1579. Po jeho smrti se objevují spisy a polemiky kolem jeho myšlenek a postojů k Ježíši Kristu a Trinities. Někdy se uvádí, že Dávid přijal názor, že Ježíš byl skutečným synem Josefa, a že opustil uctívání dvojího boha, avšak historické interpretace se liší a trvá debata mezi historiky.
Život řeholníků a jejich spiritualita v Olomouci: V Olomouci žije více řeholních komunit ve třech mužských řádech. Kapucíni v hnědém hábitu, dominikáni v bílém a jezuité. Klauzury a klášterní pravidla vytvářejí rámec pro jejich každodenní život: modlitba, rozjímání, společná jídla, porady a práce. Kapucíni zdůrazňují jednota v různorodosti; jezuité kladou důraz na proměnu života způsobem komunikace s člověkem a adaptaci na moderní svět. Vztahy mezi řeholníky jsou popsány jako rodinné prostředí, kde klíčová slova jsou vzájemná podpora a vzájemná služba lidem. Capucín Rafael, konvertita, uvedl, že jeho řeholní jméno znamená: Bůh léčí; v rámci kláštera se věnuje bylinkářství a zahradničení a zároveň komunikuje s širší veřejností. Dominikáni v Olomouci se vyznačují početností a výběrem jmen noviců podle charakteristik jednotlivců a jejich zájmů. Pio a Gabriel, dva mladí dominikáni, ukazují cestu formace: vstupují do noviciátu, procházejí časnými sliby a teprve potom dospívají k slibům věčným, a jejich cesty zahrnují studium v zahraničí a přípravu na službu v řádu.
- Proces vstupu do řádu: volba řeholníků, noviciát, cvičení ve víře, rozhodování o vstupu do klášterního života.
- Formace a duchovnost: každý řád klade důraz na specifické praktiky, modlitbu a studium; každý řeholník musí denně věnovat čas modlitbě a reflexi.
- Společenský a pastorační aspekt: řeholníci komunikují s lidmi, nabízejí poradenství a pomoc hledajícím; žijí v rámci klášterní komunity a zároveň v kontaktu s okolním světem.
V Olomouci se mísí tradiční pravidla řádů s moderním stylem života. Jezuité, dominikáni a kapucíni představují rozmanitou mozaiku způsobů, jak se vyrovnat s otázkami víry, poslušnosti a každodenní služby. „Program za to nestojí,“ směje se kapucínský jezuita Pavel Ambroz při popisu běžného života - a dodává, že i vynucené pořádkem a společenským tlakem lze žít s radostí a smyslem.“ Každý den zahrnuje nejen modlitbu a bohoslužby, ale i praktické činnosti: úklid klauzury, službu v refektáři a společná setkání, která posilují komunitu a vzájemný respekt. V klášterní zahradě se pak pěstují bylinky a řeholníci hledají krásu a klid i mimo konkrétní duchovní cesty.
Známí bratři a jejich příběhy ukazují, že klauzurní život není jen otázkou studia a modlitby, ale i reálné pomoci lidem. Bratr Jozef, jehož život byl popsán kvardiánem Dismasem Tomaštíkem, ukazuje, že kapucínové začleňují do života lidé s různými problémy a jejich služba je založena na empatii, komunikaci a ochotě pomoci. „Byl obklopen lidmi, a přitom žil s Bohem.“ Jeho práce v ekonomice a jeho schopnost komunikovat s různými lidmi z něj dělaly most mezi řeholí a laiky.
Vztah řeholníků k veřejnosti a k mládeži se projevuje i v tom, že provádějí osvětu a zapojují se do společenského života. Například Farnost a klášter umožňují kontakt mezi komunitou a lidmi z města, kteří hledají duchovní vedení. Jednotlivci, mezi nimiž jsou i bývalí sportovci nebo lidé hledající smysl života, nacházejí v řádu novou identitu a cestu k osobnímu růstu. Pio a Gabriel jsou příkladem toho, jak se mládež může u řeholníků naučit disciplíně, zároveň však udržovat své sny a osobní zájmy (jako sport a studium).
Každodenní režim a humor v klášterech ukazují lidskou stránku řeholního života. Jezuité zdůrazňují, že život v řádu není útěk od reality, ale způsob, jak se vyrovnat s moderním světem; dominikáni zase kombinují studium, mládí a humor, přičemž si někdy vytvářejí vlastní zvyklosti a tradice. Kapucíni kladou důraz na jednoduchost, přizpůsobení se měnící době a praktickou solidaritu s lidmi mimo klášter. Každý z těchto řádů vyžaduje disciplínu a postupný růst - od noviciátu až po sliby věčné a závazek poslušnosti vůči papeži.
Výtvarně a prakticky lze shrnout, že vstup do řeholního života vyžaduje hluboké uvědomění, konverzi a ochotu žít pro druhé. V Olomouci žijí bratři kapucíni, dominikáni a jezuité bok po boku, a přesto si každý řád udržuje svou identitu a program. Formace trvá léta; každý musí projít specifickými etapami, které zahrnují studium, duchovní cvičení, práci v komunitě i čas na reflexi a modlitbu. Ať už jde o starší či mladší řeholníky, jejich snem je být pro lidi světlem a vedením, být „bratry“ i pro ty, kteří hledají cestu k sobě.
Jezuité: cesta trvá patnáct let, každá etapa je jiná. „Formování jezuity trvá patnáct let. Každá etapa je jiná. Poznal jsem je kdysi osobně a byli mi příkladem,“ podotkl Ambroz. Vážil si jich i proto, že často byli v komunistických kriminálech. Ani on nemá moc volného času. Jezuité mají sice společnou televizi, ale nemají spor v tom, na co se budou dívat. „Program za to nestojí,“ směje se Ambroz. I k počítači s internetem chodí raději do společné místnosti. „V pokoji jsem ho nechtěl, aby mě nerozptyloval. Raději poslouchám hudbu,“ říká. Každý jezuita musí denně věnovat hodinu a půl vnitřní modlitbě. Také se musí denně dvakrát na čtvrt hodiny zastavit a promítnout si, co prožil. „Každý z nás je přímo spojený s papežem. Otázka poslušnosti je zásadní. Každý musí být stále připravený na okamžik, že ho papež může povolat k nějaké službě.