Teologie vzniká ze setkání víry s filozofií a filozofie je její biosférou, bez ní je nemyslitelná. A má-li víra vstoupit do kultury a mezilidské komunikace, má-li být zvěstována, hlásána, předávána - a jinak nemá šanci žít -, tam se neobejde bez artikulace v pojmech - a tím už jsme na poli filozofie.
Má-li přežít jednu generaci a stát se „tradicí“, tam je - vzhledem k proměnám kultury a jazyka - nutná její neustálá reinterpretace - a to je povýtce filozoficko-teologický úkol. Teologie vzniká ze setkání víry s filozofií a filozofie je její biosférou, bez ní je nemyslitelná. I odmítání filozofie v teologii - jak ukázali např. kritici Karla Bartha - má filozofické předpoklady.
Jistě existuje mnoho specializovaných odvětví teologie, kde je filozofie přítomna zprostředkovaně, sekundárně, ale „hlavním kmenem“ teologie musí zůstat hermeneutika (tedy filozofická interpretace) Zjevení a jeho pramenů, Písma a Tradice. Má či může se křesťanská víra filosofa uplatňovat i v jeho filosofii? V čem se eventuální křesťanská filosofie liší od filosofie ne-křesťanské?
Rozdílné cesty a prostor pro křesťanskou filosofií
Existují (zejména dnes) celé obory filozofie, kde mluvit o „křesťanské filozofii“ a „uplatnění víry filozofa“ je stejně absurdní jako mluvit o křesťanské matematice nebo uplatnění víry v geologii. Ovšem existuje a dnes v postmoderním kontextu neobvykle kvete „filozofie náboženství“, kde naopak jde o hermeneutiku zkušenosti víry , jazyka víry, symbolů víry apod. Tam je pro křesťana-filozofa ohromné pole intelektuální práce.
I po zhroucení klasického metafyzického realismu zůstává spoustu témat, která řešila stará metafyzika, otevřeno reflexi hermeneutické filozofie, filozofie jazyka, fenomenologické analýze apod. Cesta k „první naivitě“ (snahy tvořit „vědu o Bohu“), je už neschůdná, nemůžeme se vrátit před Kanta a Wittgensteina - ale interpretace náboženské zkušenosti, uložené v náboženských výpovědích a symbolech, je velmi inspirativní. A zde může být ono „předporozumění“, které křesťansky věřícímu filozofovi dává jeho život víry, je-li reflektováno, velkou pomocí.
Pluralita směrů a kritika pojmu „křesťanská filozofie“
Rovněž dosavadní hranice mezi filozofií náboženství , (filozofickou) teologií a (filozofickou, fenomenologickou a hermeneutickou) religionistikou postihuje týž osud, jako ostatní hranice v globalizujícím se světě - zeslabují se, jsou prostupné, mizí. Může či má existovat více směrů křesťanské filosofie? Filozofie bez plurality směrů a jejich neustálého vnitřního napětí a dialogu není filozofie. Také bych zopakoval své zásadní výhrady k pojmu „křesťanská filozofie“. Z tohoto pohledu mi otázka, zda může či má v ní existovat pluralita směrů, přijde zcela absurdní.
Velmi se obávám všech pokusů o nějakou jednotnou „křesťanskou ideologii“. Vzpomínám na ty hrůzné novotomistické brožurky první republiky a pozdější (např. M. Skácela a podobných) - ty byly jakousi inverzí pozitivismu, scientismu a marxismu-leninismu do křesťanského myšlení. Takové snahy zastavit dynamiku dramatického dialogu víry a filozofie v neustálých proměnách dějin myšlení a spoutat ji do jakési konečné kazajky „vědecké filozofie“ (či „věčné filozofie“) svědčily o neprostém nepochopení povahy jak víry, tak filozofie. Tudy cesta opravdu nevede.
Budoucnost křesťanské filosofie a význam jednotlivých myslitelů
Jaký význam má či by mohla mít křesťanská filosofie v současném světě? Jaký je patrně budoucnost křesťanské filosofie? Které filosofy lze konkrétně označit jako křesťanské? Křesťanským filozofem par excellence byl Paul Ricoeur a dnes to jsou moji oblíbení „postmodernisté“ Jean Luc-Marion, John Caputo a Richard Kearny a velký duch současné filozofické teologie Nicholas Lash z Cambridge. Ti učí velmi podnětným a pronikavým, originálním způsobem filozoficky uchopit velká témata víry.
Ze starších bych k nim přidal Gabriela Marcela a jednu fázi v díle Maxe Schellera, Petra Wusta a snad i pokus Edith Stein o syntézu fenomenologie, tomismu a mystiky. Některé zajímavé reinterpretace augustinovských motivů najdeme kromě Caputa také u některých autorů tzv. „radikální ortodoxie“ v anglosaském světě. A samozřejmě nelze opomenout dva otce existencialismu v křesťanském myšlení - Pascala a Kierkegaarda, u nich to vše skutečně zajímavé (soustředit se na akt víry jako způsob uchopení paradoxu skutečnosti, vyjádřeném v základních dogmatech křesťanství) začíná.
Katolík ve filozofii také nemůže ignorovat to, co vzácného po desetiletí přináší protestantské myšlení (Tillich a dále), „neohebrejská filozofie“ (Buber, Levinas a dále), židovská filozofická teologie (Haeschel, Saks a dále), pravoslavní (Evdokimov a dále), anglikáni (Rowan Williams) a postmodernisté, zabývající se vírou (Derrida, Vattimo aj.). Budoucnost přináší a už dnes před nás klade úkol tlumočit myšlenkové implikace křesťanství v dialogu s kulturami, s nimiž se začínáme prolínat v „globální vesnici“.
Křesťanství se začíná stěhovat do Asie a Afriky a přirozeně hledá artikulaci v pojmech, tradicích a představách svých kultur, podobně jako mladé západní křesťanství ji našlo v helenismu. Bude tam něco podobně „globálně zajímavého“ jako byl inspirující ten pokus o odvážnou kulturní syntézu s řeckým myšlením? Komplikovaný sekulární svět prožívá krize, na něž křesťanství nesmí dávat jako jedinou odpověď své obehrané nářky na modernitu a triumfalistický poukaz na svou „věčnou filozofii“, nýbrž mělo by se stávat kompetentním partnerem intelektuálního dialogu a potřebuje k tomu adekvátní jazyk.
tags: #krestanska #filozofie #21 #stoleti