Mějte tedy v sobě to smýšlení, které bylo i v Kristu Ježíši. Ačkoli byl ve způsobu Božím, nelpěl na tom, že je roven Bohu, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob otroka a stal se podobným lidem. A když se ukázal v podobě člověka, ponížil se, stal se poslušným až k smrti, a to smrti na kříži. Proto ho také Bůh povýšil nade vše a dal mu jméno… (Fp 2,5-9 ČSP)
Historické souvislosti počátku církve a problém identity Krista
Úvod: Na začátku 4. století se církev ocitla v novém období své existence. Po téměř 250 letech neustálé persekuce musela čelit nebezpečí jiné povahy. Nyní, kdy bylo církvi dovoleno svobodně uctívat Krista jako Pána, kdy mohla otevřeně kázat a vyznávat svou víru, musela se vypořádat s doktrinálním nebezpečím. To představovalo pro církev možná ještě větší hrozbu, než by byla její fyzická likvidace.
V církvi se tehdy vynořila první mocná hereze, která měla dokonat to, co nezmohl římský útisk. Jednalo se o blud, který popíral, že Syn Boží je Bůh. Tato hereze, nazvaná po svém zakladateli Áriovi, knězi z Alexandrie, vstoupila do historie jako ariánismus (nebo ariánství, pozn. red.). Toto učení tvrdilo, že Syn byl stvořenou bytostí, a odmítalo jeho preexistenci a soupodstatnost s Bohem Otcem.
Árius se proslavil frází: „Existoval čas, v němž neexistoval Boží Syn.“ Podle dobových svědectví byl velmi obratným a vlivným řečníkem. Své PR, jak bychom to nazvali dnes, měl dokonale propracované. Jeho učení se velmi účinně šířilo zejména skrze hudbu. Melodie a texty jeho písní byly velmi chytlavé a všeobecně známé. Jak uvádí Řehoř z Nyssy, člověk nemohl jít ani na tržiště, aniž by ho i obchodníci nezatáhli do sporu o Kristově povaze. Takový vliv měl Árius. To vyvolalo v církvi skutečný rozruch a způsobilo rychle rostoucí rozkol v raném křesťanství. I přestože bylo Áriovo učení odsouzeno jako hereze, podařilo se Áriovi a jeho nástupcům své myšlenky obratně rozšířit, a to dokonce do takové míry, že v určitou chvíli Áriovo učení v církvi převládalo.
Jeden z učenců, kazatelů a teologů se ale odmítl podřídit. Byl to Athanasios Alexandrijský, někdy také známý jako Atanáš. Athanasios byl biskupem církve v Antiochii po dobu 45 let, z nichž 20 byl ponižován, pronásledován, posílán do vyhnanství a vláčen po všech koutech římské říše. To vše proto, že se odmítl vzdát jedné klíčové biblické pravdy: že Ježíš je Bůh i člověk. Pravdu o dvojí podstatě Krista nehodlal opustit, i když to mnohdy vypadalo, jako by se o ní přel s celým světem. Odtud pochází ono výstižné „Athanasios proti světu“.
Ariánské učení tehdy zamořilo církev a Athanasios, mnohdy sám, v ponížení a bez pomoci vedl věrně zápas za klíčovou pravdu biblického křesťanství. Pravdu, kterou apoštolové a církev vždy vyznávali a která byla nyní pod nemilosrdným útokem. Určitým dokladem o tom, čemu církev o Kristu věřila, snad může být i náš text z Filipským 2,5-9. Podle některých komentátorů se může jednat o prastarou křesťanskou píseň, hymnu, kterou si církev zpívala. My nyní vidíme v Písmu, jak Duch Boží vede Pavla, aby ji použil ve svém dopise Filipským. Uprostřed jinak praktického textu listu Filipským se objevuje jeden z nejteologičtějších oddílů o Kristu v celém Novém zákoně. Ukazuje nám, kdo je Kristus, jak je správná christologie základem biblického křesťanství a jak se posléze promítá do každé oblasti křesťanského života.
Christologie Filipským 2,5-9 a její význam pro učení o Kristu
Daný oddíl by mohl být odpovědí na otázku, kterou kdysi položil sám Pán Ježíš Kristus: „Za koho mě lidé pokládají?“ (Mk 8,27). Učedníci uvedli jen lidské možnosti; Petr však vyznal: „Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého.“ A na to Pán reaguje: „To ti nezjevilo tělo…“ Kristova identita překračuje lidské porozumění a vyžaduje zjevení od Boha. Text Filipským 2,5-9 nabízí několik pohledů na to, jak chápat Pána Ježíše a proč je to důležité.
- Pán Ježíš je Bůh, který věčně sdílí svou božskou podstatu s Bohem Otcem (v. 6). Již z verše 6 je zřejmé, že Ježíš byl Bohem. Dvakrát je v tomto verši potvrzená božská podstata Pána Ježíše Krista. Sloveso „byl“ zde ukazuje nepočátek existence; Kristus byl, je a bude Bůh, nestvořený a věčný.
- … ve způsobu Božím - Ježíš byl, existoval, již před vtělením, byl „ve způsobu Božím“. Slovo morphe odkazuje na vnitřní realitu, zatímco schema spíše na vnější formu; Pavel upozorňuje, že Kristova božská identita je vnitřní realitou, která trvá.
- Nepředal právo na rovnocennost s Bohem - Kristus „nelpěl na tom, že je roven Bohu“; uzdravuje, křísí, uzavírá oči slepým a prostupuje svědomí lidí, což svědčí o jeho božství. Otcova svědectví o Synovi a jeho božství jsou zřetelná (např. Žid 1,8-9; Kol 2,9).
- Příchod v podobě člověka a hypostatická jednota - „stál se podobným lidem“ (v. 7) a přijal lidskou přirozenost; hypostatická jednota znamená, že Bůh a člověk jsou spojeni v jedné osobě Krista, bez rozdělení. Vtělení zahrnuje přidání lidské přirozenosti k božské podstatě prostřednictvím narození z panny (Mt 1,18-25; L 1,26-38).
- Pouze Bůh zachraňuje a dává život - Heidelberský katechismus shrnuje nutnost božství Krista pro plné uspokojení Božího hněvu a získání věčného života pro věřící. Bez božství by nebylo možné nést tíhu hněvu a poskytnout věčný život.
- Spasení a jeho důsledky pro křesťana - skrze Kristovo dílo jsou věřící postiženi novým vztahem s Bohem; křesťané a apoštolové se stávají svědky Ježíšova vzkříšení a vyvstává povinnost učit a kázat (Mt 28,19-20).
Další části textu rozvádějí, že Kristovo božství a člověčenství jsou klíčové pro skutečného Spasitele a Mesiáše. Nestoriánství později kladlo důraz na dvě osoby Krista, ale ortodoxní křesťanství potvrzuje hypostatickou jednotu Krista - plně Bůh a plně člověk v jedné osobě.
Příběh a důkazy o apoštolech a jejich misi
Apoštolové Ježíše Krista tvořili jádro první církve. Po Letnicích se jejich charismatické dary projevovaly ve zázracích a šíření evangelia. Pavel, který nebyl jedním z dvanácti, byl považován za apoštola kvůli své přímé commissioning od Krista a svým zkušenostem s vzkříšeným Ježíšem. Ačkoliv zmiňovaní dvanácti patřili k Jeruzalémskému sboru, jejich autorita nebyla hierarchicky nadřazená nad ostatními věřícími; spíše fungovala jako společný základ pro vedení církve.
Podstatné otázky zůstávají: kdo byli apoštolové, jak byli vybráni, a jaká je jejich role v kanonické Tradici? Matyáš byl vybrán náhradně po odpadnutí Jidáše; Pavel byl vyvolen Pánem na cestě do Damasku. Jan, Jakub a Petr zůstávali významnými „používanými“ sloupy Jeruzalémské církve. Postupně se ukazuje, že apoštolové slouží jako nositelé a vykladači učení a autority pro první křesťanskou komunitu.
V Novém zákoně je jasné: apostolicita znamenala, že spisy pocházejí buď od samotných apoštolů, nebo z jejich bezprostředního období, a že jejich učení musí být v souladu s učením Ježíše. Později, po Janově smrti, se autorita apoštolů a jejich poselství stal vzorem pro celou církev.
Historie a kanon bible
Všeobecné zjevení se vztahuje k Božímu působení v přírodě a v lidské morálce; zvláštní zjevení pak ke spisům Starého a Nového zákona, ukotveným v Ježíši Kristu. Církev rozpoznala a uznala Písmo Svaté za kanonické, tj. za normu víry a života. apostolicita, autorita a soulad s učením Ježíše byly hlavními kritérii pro uznání kanonu 27 knih Nového zákona.
V neúplné historii křesťanství existovaly průniky různých tradic, ale kanon Nového zákona byl formován a uznán v průběhu 4. století na základě svědectví Duchu svatému a pečetí církevních koncilů. Zdroje starověké literatury a vnitřní svědectví Písma svědčí o tom, že apoštolská tradice a učení byly klíčové pro definici víry a praxe církve.
Ježíš v historickém kontextu a christologie
Historikové i věřící zkoumali, zda byl Ježíš skutečnou historickou osobou. Většina badatelů souhlasí s tím, že šlo o galilejského rabína a reformátora židovského nacionalismu, jenž se narodil krátce před začátkem letopočtu. Evangelií je však více než genealogické či biografické záznamy; obsahují teologické poselství a doktríny o božství a člověčenství Krista, tzv. christologii.
Přes historické nejistoty zůstává jádro křesťanského vyznání: Ježíš je Bůh i člověk, sjednocený v jedné osobě. Tím je umožněno, že On je Spasitelem a Mesiášem, který splňuje Boží záměr pro svět.
Směřování a význam pro víru dnes
V dnešním čase zůstává klíčové, aby křesťané chápali Kristovo božství a člověčenství jako nedělitelné. Učení o Kristově dvojí podstatě a hypostatické jednotě je centrum biblického křesťanství, které formuje myšlení, víru a život věřících. Apoštolové a jejich poselství zůstávají vždy vzorem pro to, jak hlásat evangelium a žít podle Božího slova.
Skutky apoštolů - Bible CZ
Mezi všemi zdroji zůstává důležité uvědomění si role Božího Slova. Bible jako Bohem inspirované Boží slovo je nejvyšší normou víry a života; její autorita vychází z duchovního vedení Ducha Svatého, který působil na autory píšící Písmo. Proto se Bible stává základním kritériem pro učení o Kristu, o apoštolech a o křesťanské praxi.
“Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal“ (Mt 28,19-20). Tato mise určuje, že apoštolové a jejich učedníci jsou nositeli poselství až do dnešních dnů a vyžadují pokračování skrze věřící, kteří žijí podle Kristova příkladu a berou na sebe zodpovědnost vyučovat a šířit víru.
Poznámka: text vychází z dlouhé řady historicko-teologických prací a tradičních výkladů, které odlišně interpretují některé aspekty Kristovy osoby a apoštolského poslání.