Výklady starozákonních knih, které předkládáme, jsou novým, upraveným a místy přepracovaným vydáním čtrnácti-svazkové řady Starý zákon - překlad s výkladem (Kalich 1968-84). Vycházíme v nich z třetího, revidovaného vydání ekumenického překladu Bible z roku 1985. Výklady jsou rozděleny do 4 dílů: I. Zákon (Gn-Dt), II. Výpravné knihy (Joz-Est), III. Naučné knihy (Jb-Pís), IV. K práci na výkladech jsme použili kromě dostupných českých a cizojazyčných komentářů - nejen křesťanských, ale i židovských - také různé teologické, archeologické a jiné slovníky a spisy a monografické studie. Seznam důležitějších z nich uvádíme na konci každého dílu.
Struktura a období Starého zákona
Starý zákon se dělí na pět částí: Pentateuch (knihy Mojžíšovy - Genesis až Deuteronomium), historické knihy (Joz-Est), mudroslovné knihy (Job až Píseň písní), větší proroci (Izaiáš až Daniel) a menší proroci (Ozeáš až Malachiáš). Knihy Starého zákona byly sepsány zhruba v rozmezí let 1400 až 400 př. n. l. Starý zákon pojednává především o vztahu mezi Bohem a Izraelským národem. Pentateuch popisuje vznik Izraele a smluvní vztah, kterou Bůh s Izraelem uzavřel. Historické knihy zaznamenávají historii Izraele, jeho vítězství a úspěchy, stejně jako jeho porážky a neúspěchy. Mudroslovné knihy nám poskytují bližší pohled na Boží vztah k Izraeli a na Jeho touhu po tom, aby Jej Izrael ctil a poslouchal.
Exodus jako ústřední dílo a jeho klíčové motivy
Exodus (Vyjití) se koncentruje především na vyjití - vysvobození Izraelitů z Egypta pod vedením Mojžíše. Tato událost je největším Božím činem, a je rovněž propojena s vyhlášením Zákona a uzavřením smlouvy na Sinaji. Text knihy Exodus sestává z řady literárních žánrů, včetně vyprávění, zákona a poezie, a jeho teologický význam spočívá v uskutečňování Božího plánu s lidstvem prostřednictvím vyvoleného národa, a to i přes lidský vzdor. Hospodin zasahuje do dějin - staví se na stranu utiskovaných jako jejich zachránce. Vysvobození Izraele z egyptského otroctví je paradigmatem všech pozdějších osvobození - nejpodstatnějším z nich je vysvobození z otroctví hříchu ke svobodě dětí Božích. Toto vysvobození se uskutečnilo ve vrcholu a středu celých dějin spásy - ve smrti a vzkříšení Ježíše Krista: „Tak v jednom smyslu Kristus během své pozemské služby naplnil exodus.“
Úvod Exodu sleduje rozrostlý Jákobův rod v Egyptě a vyjmenovává jeho syny, jejichž jména ponesou jednotlivé izraelské kmeny. V centru pozornosti je Izrael jako celek s jasným vymezením víry v Hospodina. O výjimečnosti Mojžíše hovoří Bible již v souvislosti s jeho dětstvím - chlapec je obdařen zvláštním půvabem, doslovně dobrotou - a jeho spravedlivý zápal pro spravedlnost se promítá do formování Božího lidu. Mojžíš je veden Bohem k proslovu o deseti, a nutně i k vyvedení lidu z Egypta. Těžiště Exodu spočívá v dvou stěžejních událostech: vyjití z Egypta a smlouva na Sínaji. Pesachová večeře a vyvedení z Egypta jsou slavnostně připomínány jako klíčové momenty židovské identity a liturgie. Smlouva na hoře Sínaj a dar zákona je cílem vyjití a Bůh dává Izraeli zákon - úkol lidu je zůstat věrným Bohu. Exodu a Levitiku je často připisován teokratický model vedení, který zdůrazňuje Boží zásahy do života společenství a hierarchické uspořádání s kněžími v čele.
Struktura a vývoj textu Exodu
Exodus je součástí většího příběhu o cestě národa Izrael z otroctví do svobody. Řecké slovo Exodus znamená „východ, vyjití, odchod“. Událost vyvedení Izraele z Egypta proběhla zhruba v 15. století př. n. l. Tím třetím exodem je „vyjití“, ke kterému jsme zváni každý z nás, a třetí vyjítí je spojeno s životem ve svobodě a vysvobozením z hříchů. Z pohledu literárního Exodus kombinuje vypravování a teologii; Mojžíšovo povolání, zjevení Boha v hořícím keři a jeho následné vodění lidu pouští až do zaslíbené země jsou stěžejními momenty. Po cestě Izraele pouští se lid musí vypořádat s nepřátelstvím okolních národů a s potřebou víry a důvěry v Boží vedení, což vyústí v deziluzi, když Mojžíšovi nebude dovoleno vstoupit do zaslíbené země. V Deuteronomicém ruchu je kladen důraz na připomínání Zákona a na věrnost Božímu cíli pro Izraele.
Poválečné a literární kontexty Exodu
Exodus má úzký vztah k dalším knihám Pentateuchu a k Kněžskému kodexu, kde se teologicky dále rozvíjí obraz Boží svatosti, kultu a stvoření. Zároveň se v textu objevují motivy jako arabický a judský kontext, posvátný prostor stanu setkání, a roli levitů jako kněží a učitelů. V textu se hovoří o tom, že Izrael jako komunita je kultovní společenství kolem Božího stánku, a že vůdci lidu jsou Mojžíš a Áron jako prostředníci mezi Bohem a národem. Postupně se objevuje téma krize víry a pokušení vrátit se do Egypta.
V kontextu starozákonních textů Exodus představuje tři hlavní počátky: vyjití z Egypta, smlouva na Sínaji a zakotvení kultovních a právních rámců pro život v poušti. V Deuteronomiu se Izrael nachází v moabské pláni, kde má Mojžíš poslední proslov a připomíná zákon, který byl dán na hoře Sinaj a znovu vyřčen, aby lid zůstal věrný Bohu. Třetí exodus, který je duchem obsažen v Novém zákoně, směřuje k duchovní svobodě v Kristu a k naplnění příslibů, které Exodus ukazuje v proroctví.
Klíčové postavy a teologické významy
Mojžíš je v Exodus významnou postavou, která se setkává s Bohem na hoře Horeb a přijímá od Boha poselství a zákon. Jeho životní postup - od narození v Egyptě, přes vyvedení, až po smrt na hoře Nebo - je obrazem čtyř fází lidského života: mládí, dospělosti, stáří a předávky žezla. Zdrojem autority Mojžíše je poznání Boha ve stáří, nikoliv jenom věk samotný. Spolu s Áronem a Levitmi je Mojžíš prostředníkem, který vede lid a předává Boží zákony.
Exodus a jeho výklad zdůrazňují, že Boží slovo a zákon nejsou jen historickým odkazem, ale živým rámcem pro formování vyvoleného lidu a pro zaslíbení pro národy. K nižšímu, historickému a liturgickému kontextu se vyvíjí teologický význam, který ukazuje, že Starý zákon je prorockým předobrazem Nového zákona a že Nový zákon je nejlepším komentářem Starého zákona.
Textové poznámky a redakční vývoj
Text Exodus obsahuje literární žánry - vyprávění, zákon a poezii - s cílem informovat o Božích skutcích, nuancích a záchranách. Redakce Exodu a jeho intepretace se vyvíjely během období po exilu, kdy se text přizpůsoboval teologickým potřebám pozdějších dob. Komentáře a literatury, na nichž výklad staví, zahrnují jak židovské, tak křesťanské a archeologické slovníky a monografie.
Tabulka: klíčové momenty Exodus
| Moment | Popis |
|---|---|
| Vyjití z Egypta | Boží zásah, Pesach, vysvobození lidu |
| Sinajská smlouva | Dar desatera, ustanovení zákona a kapitulace lidu |
| Stav stanu a kněží | Boží přítomnost u prostředníků, teokratické uspořádání |
| Putování pouští | Zkoušky víry, odhodlání a důvěra v Boží vedení |
| Vstup do Zaslíbené země | Návrat a rozdělení území, varování před modlářstvím |
- Exodus jako stěžejní dílo Starého zákona a jeho teologický význam pro vztah Bůh-Izrael.
- Vznik a formování lidu prostřednictvím vyvedení a smlouvy na Sinaji.
- Prorocké a teologické interpretace spojené s promítnutím starozákonních událostí do Nového zákona.
