Od 1. ledna do 31. srpna 1914 byl na Proseku kaplanem dr. Josef Beran, pozdější pražský arcibiskup. Ač působil na našem území jen krátce, zaslouží si pro svůj význam důkladnější připomenutí. Byla to významná osobnost našich dějin, nejen církevních. V jeho osudu se zrcadlí pohled na bezpráví v naší zemi v nedávném období po roce 1948. Arcibiskup Beran měl být zapomenut, ale stal se v paměti národa nesmrtelným. Nejen za nacistické okupace, ale i v nedávné době, za minulého režimu byl pronásledován a internován. Musel opustit vlast. Odebral se do Vatikánu, kde zemřel a byl pohřben.
Josef Beran se narodil 29. prosince 1888 jako syn plzeňského učitele. Po studiu na gymnáziu se rozhodl pro kněžskou dráhu. V Římě studoval od roku 1907 na papežské univerzitě De Propaganda Fide a v červnu 1911 byl vysvěcen na kněze. V roce 1912 po promování na doktora teologie, DrTh., odejel do vlasti a působil jako kaplan na několika farách, mezi jinými od 1. ledna 1914 do 31. srpna 1914 u nás, na Proseku, v kostele sv. Václava. Od roku 1932 byl docentem a od roku 1934 profesorem Karlovy univerzity, teologické fakulty. Po zakázané české bohoslužbě v dejvickém kostele byl 6. června 1942 zatčen gestapem. Po tvrdém výslechu byl transportován do Terezína. Tam byl přidělen do práce v lomu na ruční rozbíjení kamene. V září byl odtransportován do koncentračního tábora v Dachau pod číslem 35844. To čísle se pak stalo jeho jedinou identitou, jeho jménem. V lednu 1943 onemocněl tyfem, ale přežil.
Po osvobození se vrátil úplně vyčerpán do vlasti. Přesto se věnoval dál své kněžské práci a v listopadu byl papežem Piem XII. jmenován pražským arcibiskupem. Při událostech 25. února 1948, kdy převzala moc v našem národě KSČ, se staví za odkaz Tomáše G. Masaryka a Eduarda Beneše. Za to byl odtlačen do ústraní. Krátce před smrtí Eduarda Beneše jej navštíví, ale jeho pohřbu se už nesměl oficiálně zúčastnit. V atmosféře ilegality vykonal alespoň smuteční obřad nad jeho rakví v Sezimově Ústí.
Za stupňované ofenzívy proti římskokatolické církvi o Božím těle 19. června 1949 provrdl režim proti němu provokaci. Měl sloužit mši v katedrále svatého Víta na Hradě. Přístup k Hradu a vchody chrámu byly obsazeny policií a přicházející lidé nebyli vpouštěni dovnitř pod záminkou, že chrám už je naplněn. Přístup k Hradu kontrolovaly hlídky SNB propouštějící jen členy plánované provokace, označené barevnými špendlíky v klopě saka. Vnitřní prostory chrámu byly obsazeny příslušníky StB a Lidových milicí, kteří hráli role věřících, pobouřených postojem arcibiskupa Berana k režimu, ale všichni v civilu, někteří s deštníky či s holemi.
Když arcibiskup Josef Beran začal kázat, přerušovali jeho řeč a nakonec se spustil ohlušující řev a pískání a tlučení holemi o podlahu a kostelní lavice. Varhaník, aby utlumil provokaci, spustil naši hymnu a svatováclavský chorál. Provokující dav jej ale přehlušil zpěvem Internacionaly. Nakonec musel arcibiskup dóm opustit a odešel do arcibiskupského paláce, kde už na něj čekal tajná policie. Od 19. června 1949 byl tedy arcibiskup Beran nezákonně internován nejprve v arcibiskupském paláci na Hradčanech. Potom několikrát přemisťován do různých míst, aby se veřejnost o něm nedověděla.
Po amnestii byl 4. V roce 1965 byl papežem jmenován kardinálem. Odjel do Vatikánu pro jmenování, ale návrat do vlasti mu už nebyl dovolen. V Čechách na něj mají zapomenout. Onemocněl rakovinou, jeho stav se zhoršoval a před blížící se smrtí si přál zemřít ve vlasti. Nebylo mu to dovoleno. 17. května 1969 zemřel.
Po jmenování kardinálem prožil poslední roky svého života jako vyhnanec v Římě. Kardinál Beran byl arcibiskupem pražským a primasem českým v letech 1946-1969. Byl politickým vězněm nacismu i komunismu, komunistický režim mu navíc po většinu času znemožnil spravovat diecézi. Ve funkci arcibiskupa prosazoval návrat ke křesťanským hodnotám, usmíření, spolupráci a solidaritu ve všech vrstvách společnosti. Stal se mravní autoritou i oblíbenou „celebritou“ - aktivně se zapojil do veřejného života ve snaze přiblížit katolickou církev společnosti a začlenit křesťanské hodnoty do každodenní lidské činnosti.
Po jmenování kardinálem prožil poslední roky svého života jako vyhnanec v Římě. Když zemřel, kardinál Šeper jej označil za druhého svatého Vojtěcha. Je jediným Čechem, kterému se dostalo té pocty být pohřben po boku papežů v kryptách svatopetrské baziliky v Římě. V důvěře, že jeho přímluva za svaté je v souladu s Božími záměry, ti nyní předkládáme prosbu a svěřujeme ji do přímluv Josefa kardinála Berana. Případná vyslyšení sdělte prosím na adresu Mons. ThLic. Ing. Zdenek Wasserbauer, Th.D., generální vikář Arcibiskupství pražského.
9. Kardinál Josef Beran je jednou z největších osobností českých dějin 20. století. Byl vězněn dvěma totalitními režimy a tím, že většinu svého života nemohl veřejně vystupovat, je u nás téměř neznámý. Jeho život symbolizuje trpící církev v době komunistického režimu. 14 let byl internován na různých místech České republiky, nakonec zemřel v římském exilu a domů se nemohl vrátit ani po smrti. Je pohřben mezi papeži v bazilice svatého Petra v Římě. V čem byla velikost tohoto postavy malého muže - na to hledala odpověď Teresie Bečkové v třídílném rozhlasovém cyklu, k jehož poslechu vás teď zveme. V pořadu hovoří historici Stanislava Vodičková, Jaroslav Šebek a Bohumil Svoboda, kardinál Miloslav Vlk a profesor Karel Skalický.
Na závěr lze připomenout, že Beranova postava je zkouškou, jak se česká katolická církev vyrovná s minulými i současnými tlaky totalitních systémů. Dvojí zkoušku, kterou musela církev projít, zkoumají také autorské studie prostřednictvím Beranova působení jako pražského arcibiskupa a důsledného zastánce nezávislosti církve na panovních režimech. Jeho osobnost provede čtenáře nelehkými časy - od nesnadného vztahu katolických duchovních k první republice přes poválečný odsun německých katolíků až po komunistickou likvidaci tisíciletého působení křesťanství.
Historie a význam Beranova pontifikátu a odkaz pro dnešek
V roce 1947 uspořádal nejvýznamnější náboženskou událost, oslavy 950. výročí mučednické smrti sv. Vojtěcha. Z jeho rozhodnutí putovala světcova lebka po českých a moravských diecézích, aby požehnání sv. Vojtěcha přispělo k obnově mravnosti a statečnému následování Krista. První oficiální návštěvu Vatikánu ve funkci arcibiskupa vykonal 8. února 1947. Počátku února 1948 se z podnětu arcibiskupa Berana konalo v Praze ekumenické shromáždění zástupců křesťanských církví v Československu, kteří tak společně demonstrovali úsilí za mír a náboženskou svobodu.
Jeho postoje a kroky v kritických situacích politického tlaku ukazují, že tehdejší církev nebyla pasivní. Arcibiskup Beran byl vychován v prostředí, kde rodiče kladli důraz na víru, úctu k Panně Marii a lásku k vlasti, což se promítlo do jeho života jako pevná morální opora v těžkých časech. Jeho odkaz spočívá v obraně svobody vyznání, trvání na právním řádu a touze po míru a spravedlnosti pro všechny.
Ke konci života se Beran stal symbolem odpovědnosti církve za mravní připomínání národa i vytrvalé modlitby za spravedlnost. Jeho pohřeb v Římě vedl k vyzdvižení a uznání jeho díla i mimo Československo. Jeho příběh je i připomínkou toho, jaký vliv má morální autorita jednotlivce na společnost tváří v tvář totalitám.