Celé období formování českých zemí je úzce spjato s proměnami církevní správy, která se vyvíjela spolu s politickým vývojem. Architektura diecézí, provincii a farností odráží střetávání tradic římskokatolické církve, pravoslavné církevní otázky i pozdější protestantské vlivy, které formovaly religiousní krajinu zemí.
Raná období a středověká církev
Až kolem 4. století př. n. l. byl území dnešní České republiky osídlen keltským Boii, jejichž vliv dal zemi latinský název Boiohaemum (Bohemia).
Na konci 5. a počátku 6. století se na území Čech a Moravy usadili slovanské kmeny. Velkomoravská říše významně ovlivnila rozvoj kultury a náboženství mezi východními a jižními Slovan.
V roce 863 přišli byzantský misionáři Konstantin (Cyril) a Metoděj do Moravy, aby zde zavedli slovanskou liturgii.
Královská a arciděkaná politika až 16. století
Roku 1212 získal Přemysl Otakar I Zlatou bulu sicilskou, která vyhlásila Čechy královstvím a české prince jako dědičné krále.
V letech 1253-1278 panoval mocný král Přemysl Otakar II., jehož vláda byla charakterizována expanzí moci.
Vláda rodu začala, když byl v roce 1310 zvolen králem Čech Jan Lucemburský (1310-1346). Lucemburkové tak rozšířili své území o nové provincie.
Říše česká byla pojmenována jako Korunní země české, což oficiálně potvrdil Karel IV. v roce 1348.
Hussitská revoluce a reformace
Husitská revoluce (1419-1436) byla částečně reakcí na hospodářskou a politickou krizi za vlády Václava IV. (1378-1419) a na krizi církve v té době.
Husité byli inspirováni myšlenkami mistra Jana Husa, který byl roku 1415 upálen v Konstanci.
Římsko-katolickou víru se snažili omezit císař Zikmund a jeho pět čtrnáct legitimních křížových výprav v letech 1420-1431, avšak husitské hnutí uhájilo svůj vliv.
V roce 1434 došlo k dočasnému urovnání mezi husitskou Čechou a katolickou Evropou poté, co radikálové byli poraženi středními proudy.
Politický vývoj a renesanční vlivy
Po úpadku moci církve se zrodila česká národní identita a kultura. Roku 1458 se stal králem Čech český šlechtic Jiří z Podebrad, uznávaný diplomat a osobnost své doby.
Vladislav II. Jagellonský (1471-1516) a jeho syn Ludvík rozšířili moc stavů na úkor královské autority.
Habsburkové nastoupili na český trůn poté, co vymřela linie Jagellonců, a přinesli re-institucionalizaci římskokatolické víry, centralizaci a budování mnohonárodní říše.
Novověk a období reformace až osvícenství
Když Rudolf II. (1576-1611) přesídl ze Vídně do Prahy, Praha se proměnila v důležité evropské kulturní centrum.
Církevní knížectví musela čelit majetkovým a náboženským tlakům - císař vydal dekret Maiestatus o svobodě vyznání, který byl však konfrontován soupeřícími snahami říše a říšskými povstáními.
Po bitvě na Bílé hoře v roce 1620 ztratila česká říše nezávislost na téměř 300 let. Období třicetileté války přineslo politickou nestabilitu a hospodářské utrpení.
Po skončení třicetileté války se v Čechách zakořenila barokní kultura a následoval osvícenský program Marie Terezie a Josefa II. v polovině 18. století.
V rámci habsburské říše se Čechy a Morava staly samostatnými částmi říše a český národní obrozenec usiloval nejen o jazyk a kulturu, ale i o politické emancipační kroky.
19. a 20. století: samostatnost a změny systému
V roce 1848 se česká politika posunula k myšlenkám federalizace a obnovy monarchie.
Války a politické události 19. a 20. století vedly k vzniku samostatného Československa 28.10.1918.
Česká republika se v dalších dvou desetiletích stala jednou z nejvyspělejších zemí světa, avšak mladá demokracie byla narušena agresí nacistického Německa (1938).
Po druhé světové válce se země dostala do sovětské sféry vlivu, a rok 1948 znamenal nástup komunistického režimu s omezením práv a majetku.
Masové protesty vedly k pádu komunistického režimu v listopadu 1989.
1. ledna 1993 došlo k mírovému rozdělení Československa a vznikly samostatné Česká republika a Slovenská republika. Václav Havel byl zvolen prvním prezidentem České republiky.
V následujících letech se ČR připojila k OECD (1994), NATO (1999) a EU (2004).
Diecézní a farní struktury v současnosti
Katolická církev je v současné ČR nejrozšířenější církev; její strukturou jsou dvě diecéze - Bohemie a Moravy - a řada arcidékanátů a farností, které organizují diecéze do děkanátů a dále do farností.
Každá diecéze je rozdělena na děkanáty (vedené děkany) a každý děkanát na farnosti (vedené vikáři). Farnost je složena z několika vesnic nebo městských čtvrtí a často zahrnuje několik kostelů.
V registraturách se pro vikáře používají různá označení - kapitán, kooperátor, kurát či administrátor - ale význam je stejný: kněz, který pomáhá faráři.
Pravoslavná a starší církevní struktury
V Ceskoslovensku existovala také Autokefální (samostatná) Pravoslavná církev, která byla zřízena v roce 1951 a později prošla složitými změnami a reorganizacemi.
Po 2. světové válce a během studené války došlo k určitým změnám v orthodoxní a řeckokatolické infrastruktuře; v průběhu liberalizace 60. let se některé proudy vrátily do římsko-katolického společenství.
Old Catholic a další tradiční proudy
Old Catholicská církev v českých zemích vznikla jako reakce na centralismus papežství a rozpoznání autonomie církevní správy. Formálně byla uznána v roce 1877 a její centrum působení bylo ve Slezsku a severních Čechách.
Old Catholicská církev je pevně ukotvena v ekumenickém hnutí a komunikuje s Římem na nejvyšší úrovni, avšak zůstává samostatná.
Parohové volí svého faráře a v parohii se prostřednictvím synodu rozhoduje o směřování komunity.
Současné komunity a archivy
Oklikou moderního dění je, že části archivu byly vráceny z národních archivů do církevních archivů, což umožnilo zlepšit genealogické a historické zázemí.
V současnosti se diocesemi a arcidiecézemi řídí ukázky historických názvů a klíčových kontaktů: Diecéze Ostravsko-opavské, České Budějovické, Pražské, Olomoucké, a Michalovce v Prešově, archieparchie v Moravě a dalších regionech.
Struktura diecézí v praxi
Máme dvě diecezní provincie - Bohemie a Moravia. Každá diecéze se člení na děkanáty a dále na farnosti, které zahrnují několik vesnic a městských částí.
Historickým východiskem zůstává skutečnost, že jeden vikář tradičně spravoval jednu farní kostel a jednu až dvě místní sakrální stavby, s pomocí dalších duchovních.
V současné době jsou hlavními tématy dialogy mezi různými церксními tradicemi, zejména mezi římskokatolickou církví a staršími nebo odlišně orientovanými církvemi, jako jsou pravoslaví a Old Catholic Church, s cílem podpory ekumeny a vzájemného porozumění.