V reportáži Studia ČT24 (2022) ekonom Radim Dohnal vysvětluje, co znamená odpojení části ruských bank od systému SWIFT (Society for Worldwide Interbank Financial Telecommunication), který zprostředkovává mezinárodní finanční transakce mezi bankami po celém světě. Objasňuje, proč je SWIFT důležitý pro platební styk a jaký dopad by mělo jeho omezení na ruské banky a globální obchod. Vysvětluje také, že efekt sankcí závisí na jednotě a rozsahu mezinárodní spolupráce, protože úplné odpojení by mělo dalekosáhlé ekonomické následky.
Charita je pro každého křesťana nepostradatelnou součástí života církve i víry v Krista. Název Charita pochází z latinského Caritas - milosrdná láska. Je to láska, jejíž pravost se pozná tím, že je schopna oběti. Je schopna se rozdávat, nepotřebuje odpovídající protihodnotu, nelze si ji koupit za peníze, není vypočítavá. Naopak: vynalézavě hledá dobro a spokojenost druhých.
Poslání Charity pramení z pověření katolické církve šířit ve světě dobro, spravedlnost a naději. Charita pomáhá všem, kdo pomoc potřebují bez ohledu na barvu pleti, národnost nebo náboženství. Pomáhá chudým, opuštěným, nemocným, starým, tělesně, mentálně, psychicky či zdravotně postiženým, lidem bez domova, migrantům a uprchlíkům, matkám v tísni, opuštěným a týraným dětem, narkomanům, alkoholikům, prostitutkám, vězňům, utlačovaným menšinám, lidem postiženým katastrofami, válkou a vůbec všem, kteří se ocitnou v jakékoliv nouzi.
V souladu s pověřením katolické církve chce Charita být viditelným znamením Boží lásky (caritas) ke světu a člověku, zejména k chudým, slabým, trpícím a jakkoliv jinak ohroženým lidem v naší zemi i v zahraničí, ve smyslu evangelia. Základním principem, metodou práce, je vyhledávání jakékoliv nouze a snaha nalézat řešení jejího odstranění, a to doprovázet úctou k člověku. „Neboť jsem hladověl a vy jste mi dali najíst, měl jsem žízeň a dali jste mi napít, byl jsem cizincem a přijali jste mě. Byl jsem nahý a oblékli jste mě, byl jsem nemocný a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení a přišli jste za mnou.“
Poslání Charity Zábřeh vyjadřuje milosrdnou a láskyplnou pomoc potřebným a uvádí, že organizace vyhledává potřebné a poskytuje pomoc lidem bez rozdílu vyznání, rasy, v nepříznivé životní situaci a podporuje jejich začlenění do běžného života. Usilujeme o spravedlivější svět a snadnější pravidla pro život, snažíme se probouzet a rozvíjet solidaritu ve společnosti a vést lidi k tomu, aby se součástí a programem jejich života stalo i milosrdenství. Pomáháme lidem žít lepší životy, bez ohledu na překážky (stáří, handicap, původ, vzdělání, rodinné poměry), které je drtí či omezují. Snažíme se ve společnosti odstraňovat nespravedlnost, rozmanitou chudobu (materiální, duševní i duchovní), vyrovnávat příležitosti a podpírat ty slabší.
Každého člověka se snažíme vidět jako Boží obraz a jeho stvoření, v jeho osobité důstojnosti a jedinečnosti originálu. Máme v úctě život jako největší hodnotu, chráníme jej až do přirozené smrti a snažíme se mu dát v každém okamžiku smysl. I ty, kdo jsou pro ostatní "odepsaní" se snažíme "neškatulkovat", neodsuzovat a dát jim další šanci. Potřebného člověka vnímáme jako součást vztahů - rodiny a komunity - které do našich služeb a aktivit také zapojujeme a stavíme na ní. Každá osoba je pro nás komplexem potřeb bio-psycho-sociálních s přesahem do duchovna.
Respektujeme víru a vyznávané náboženství každého a nepřetahujeme je na tu naši. V rámci služeb postupujeme podle jednoduchého scénáře: vidět (vyhledávat potřebné) - hodnotit (hledat nejlepší scénáře a odpovídající zdroje pro pomoc) - jednat (prakticky pomáhat a podporovat buď krátkodobě nebo i dlouhodobě). Snažíme se co nejméně zasahovat do svobody lidí, pomáháme a doprovázíme je jen v takové intenzitě, jak to požadují a potřebují, ale navíc tak, aby jim tu neublížilo (nepřepečováváme). I v těžkých situacích, se kterými přicházíme každodenně do kontaktu (lidská bolest, utrpení, osamocení, doprovázení ve smrti), se snažíme zachovat si pozitivní myšlení, nadhled, dobrou náladu a - jde-li to i - humor. Ve všech aktivitách se snažíme o to, aby náš přístup byl: PROFESIONÁLNÍ SLUŽBA SRDCE.
V rámci přehledu historie charitního díla v ČR nabízíme zájemcům a studentům k pročtení následující dva archivní prameny: Dr. Bedřich Vašek - Dějiny křesťanské Charity; P. charita - (z lat. caritas = vážnost, úcta, přízeň, láska) - výraz pro dobročinnost, praktickou lásku k bližnímu podle křesťanských představ. Původně šlo zejm. o almužny, resp. bezplatnou péči o chudé, nemocné apod., což církev poskytovala prostřednictvím některých řeholních řádů i jinak. Ve 20. st. se kromě svého obecného významu stal pojem ch. známým jako pojmenování katol. dobročinné instituce. První společnost tohoto typu, nazvanou Caritas socialis, založil v r. 1918 I. Seipel ve Vídni. Od r. 1927 existovala Ústřední katolická charita na Slovensku. Charitativní činnost je vlastně sociální péčí, zabezpečující min. podmínky života jedince.
V církevním, zejm. katolickém významu jde o nejrůznější hmotnou i duchovní činnost, zaměřenou na poskytování úlevy od bolesti, duševních problémů. Předvánoční čas je plný rozporů. Ze všech stran slyšíme o klidu, rozjímání a pohodě, ale zároveň upadáme do víru nákupní mánie a býváme zavaleni pracovními povinnostmi. Mezi nejfrekventovanější slova předvánočního času patří dárky, slevy, prémie, večírky, ale také charita. Jedná se o jeden z pojmů, kterým většina lidí tak nějak rozumí. Jaký je však jeho skutečný význam a dějiny? Tato láska - caritas je jednou z nedůležitějších hodnot křesťanského učení. Popisuje vztah mezi Bohem a člověkem a také ideální vztah mezi lidmi navzájem. Je to láska, ve které jde především o dobro druhého.
Člověk se pro ni může rozhodnout a nadále je spojena s jeho vědomým úsilím. Domýšlení teologických souvislostí křesťanské lásky vedlo učence k sepisování objemných knih a ani dnes tato práce zdaleka nekončí. Jeden z tzv. církevních otců, významný křesťanský myslitel sv. Augustin, který žil na přelomu 4. a 5. století, rozlišoval mezi láskou nedokonalou, která se stará o potřebné jen v naději na odměnu nebo ze strachu před Božím hněvem, a lásku dokonalou, díky které člověk koná dobro a na vlastní prospěch nemyslí. Tuto nezištnou lásku k bližnímu nacházíme už v novozákonních popisech prvních křesťanských společenství a samozřejmě též v působení prvních šiřitelů křesťanství - apoštolů.
Uznání křesťanství a jeho prosazení jako státního náboženství přineslo institucionalizaci pomoci potřebným. Už ve třetím století vznikala tzv. xenodochia, jejichž pojmenování sice odkazuje na řecký výraz pro poutníky z cizích krajů a pocestné, kromě nich však sloužila i sirotkům, přestárlým, nemocným, slepým a jinak postiženým. Často okázalé projevy křesťanské lásky patřily k formám reprezentace panovníků, šlechty a dalších mocných či bohatých lidí. K charakteristikám dobrých králů, které najdeme ve středověkých kronikách, patří, že byli zastánci chudých a ochránci sirotků, vdov a poutníků.
Tito světští páni však většinou na dobročinnost věnovali jen peníze nebo nějaký majetek, samotná charitativní práce byla až hluboko do novověku prakticky výhradně v rukou církve. Špitály a podobná zařízení vznikala buď přímo v klášterech nebo je kláštery či náboženská bratrstva provozovala. Také Rytířský řád křížovníků s červenou hvězdou, jediný původně český církevní řád, který ve 13. století založila sv. Změnu přinesly až ideje osvícenství, prosazující se zejména ve druhé polovině 18. století. Osvícenští myslitelé poukazovali na to, že zájem o bližního nemusí být motivován nábožensky, ale vychází z lidské přirozenosti a rozumu.
Spolu s tím, začínají vznikat nové přístupy k péči o potřebné i zařízení nového typu. V souvislosti s postupnou sekularizací společnosti přebíral odpovědnost za péči o své občany stále více stát v podobě sociální a zdravotní péče. Nezmizeli samozřejmě ani filantropové, kteří byli ochotni věnovat část svého jmění na dobročinné účely, proměnily se však jejich motivace. Spolupráce se státem, nové potřeby měnícího se světa a měnící se postavení církví v něm, vedly k tomu, že zvláště velké církve do značné míry vyčlenily své charitativní aktivity do zvláštních organizací.
V katolickém prostředí působí Charita Česká republika. Její počátky sahají do roku 1919 a v současné době síť jejích poboček pokrývá prakticky celou Českou republiku. Podobně rozsáhlou sítí je Diakonie Českobratrské církve evangelické, jejíž historie je dokonce o několik let delší. Název diakonie odkazuje na pomocníky apoštolů, kteří měli za úkol pečovat v rámci prvních křesťanských komunit o chudé, nemocné a jinak potřebné. Charity a Diakonie však zdaleka nejsou jediné, také další církve mají své neziskové organizace, jejichž posláním je naplňovat křesťanské ideály nezištné pomoci druhým.
Málokdo asi ví, že za názvem známé humanitární organizace ADRA se skrývá zkratka Adventist Development and Relief Agency a jejím zakladatelem je Církev adventistů sedmého dne. Církevní charitativní organizace zastávají v naší společnosti důležité místo a hodnoty křesťanské lásky a pomoci bližním, které reprezentují, jsou stále aktuální. Charita není jen název organizace nebo nějaký pojem, je to idea, díky které lidské společenství drží pohromadě a také závazek k tradici staré dva tisíce let. Lidé, kteří v charitativních organizacích pracují, dobře vědí, že je to úsilí, které nikdy nekončí. Dbejme tedy o to, aby si také ti ostatní na potřebné vzpomněli i jindy než před Vánoci.
Historie a význam charitativní práce v českém a evropském kontextu
Charita jako pojem a praktická láska k bližnímu má hluboké historické kořeny napříč stoletími. Pojem caritas se vykládá jako dobročinnost a forma lásky k bližnímu, která se projevuje konkrétními skutky.
Ve 20. století se charitativní činnost rozvíjela spolu se secularizací a profesionalizací společnosti. Kláštery a řeholní řády často zůstávaly hlavními nositeli pomoci, ale s dobou se měnily i formy a organizace poskytující pomoc. ADRA i další neziskové organizace ukazují, že altruistická práce má široký civilní a mezinárodní rozměr.
Charita Česká republika jako síť charity na území ČR vznikla v historickém rámci roku 1919 a prosazuje moderní model služeb napříč regiony. Diakonie Českobratrské církve evangelické představuje další rozsáhlou síť, která operuje paralelně s katolickou Charitou a společně vytváří pestrý ekumenický obraz dobrovolnické a sociální práce.
Charitativní spolupráce mezi různými církvemi a organizacemi ukazuje, že morální princip nezištné pomoci je nadčasový a snadno aplikovatelný v různých kulturních kontextech. Charita jako idea spojuje individuální obětavost s organizovanou pomocí a vyzývá k odhodlání řešit nouzi lidstva v širokém měřítku.