V našem křesťansky formovaném světě věta „Chléb náš vezdejší dej nám dnes“ patří k nejznámějším slovním spojením se slovem chléb. A přitom nás většinou ani nenapadne, kolik významů je s touto větou spjato. Už samo slovo vezdejší má v sobě háček. Pokud se vůbec nad tímto přídavným jménem zamyslíme, nejspíš si ho spojíme se slovem zdejší a máme za to, že jde o chléb týkající se tohoto světa, tedy chléb pozemský.
Což je ve výsledku dobře, protože ve spisovné češtině má slovo vezdejší dva významy: pozemský a hlavně pak každodenní. Jenže původní slovo vezdejší bylo ve 14. století odvozeno od slova veždy (každodenně, jsoucí stále). Další zajímavost vyplývá z překladu, tedy z jakého jazyka je Otčenáš (či modlitba Páně, odkud věta pochází) přeložen. Pokud z řečtiny, pak je řeč o „chlebu vždy jsoucím“, tedy o chlebu nejen pro tento den, ale i pro zítřek či pro budoucnost. Pokud z latiny, pak jde o chléb „každodenní“. Toto pojetí se u nás ujalo díky německému překladu, který se na naše území dostal v první půli 9. století.
Jedním ze synonym pro chléb je boží dar (psáno také dohromady - stejně jako název modlitby Otčenáš). Známe je i z podoby mužského a ještě častěji ženského křestního jména. Že chléb byl považován za boží dar, to bylo jasné od samého počátku křesťanství, neboť za boží dar bylo považováno vše, co pocházelo od Boha a vyšlo z Božích úst, tedy i Slovo; chléb proto znamenal i duchovní potravu. A od počátku chléb nabyl i významu „obživa, živobytí“.
Etymologie slova chléb je nejistá. A. Je příbuzný s řadou různých slov jako válka, boření (…), V každém případě byl chléb považován za něco trpícího (…); vznikal utrpením zrna (…).“ Podle našich etymologických slovníků jde o slovo všeslovanské (u nás doloženo ve 14. století), přičemž praslovanské slovo chlěbъ je vypůjčeno z germánského hlaiba, což souvisí s latinským glaeba nebo gléba (hrouda země; pole, role).
Staročeština rozlišovala chléb domácí či pekařský, kvašený či nekvašený, bílý, režný, podbělný. Mistr Pavel Žídek ve spise Jiřího správcovna (1471), obsahujícím rady králi Jiřímu z Poděbrad, vyjmenovává různé druhy chleba: žemlový, tj. Jak šel čas, bodrý český lid si repertoár názvů pro chléb značně rozšířil.
Vojáci, případně vězni znají brzdu, komisárek či kedr, my v Brně zase bims (z německého Bims - pemza; zvláště v půvabném spojení lakované bims - chleba s máslem), popřípadě bimz či bimzál. S chlebem jsou těsně spjaty i další pojmy: bochník (14. st.), staročesky i bochnec (z německého vochenz/e/ - bílý chléb), též zvaný kopyto, štrycla či štrycna. Obdobou byl bochánek (z latinského focātia od focus - pec, krb) a dále pecen (14. st.) - ze spojení pecen chléb, kde přídavné jméno původně bylo jmenným tvarem od pecný, tedy pečený v peci.
Šlo o tmavý chléb s nakyslou chutí a pekli ho tzv. pecnáři z hrubé mouky pro chudinu. Pecenec byl naopak chléb z bílé mouky. Slovo veka (z německého Weck - dlouhý chleb) pochází až z 19. století. Části bochníku jsou krajíc a skýva. Krajíc (14. st.), původně krajec, byl z kraje uříznutý kus chleba, podobně i skrojek (nářečně slípek) či patka. Dříve existovaly i názvy úkruch, kaval a topeničky (ze staročeského topenicě - chléb topený čili pražený, opalovaný).
V nespisovné mluvě se krajíci říká lábl (z německého Laib - bochník), hnát, štráf či partéka (což byla i nadávka chudým studentům). Skýva (14. st.), staročesky i skýba (z německého scība), označovala prostřední část chleba. Naši předkové kdysi pekli obilné placky na rozžhavených kamenech nebo v popelu. Teprve od 11. století je známo pečení chleba s kvasem v peci.
Pečené těsto z rozdrceného či rozemletého zrna, coby životodárný pokrm pro lidstvo, bylo bráno jako dar, který vznikl ze zrna za pomoci půdy, slunce a vody, tedy spojenými silami země a nebe. Chléb tedy představuje základní látku, jejímž pojídáním je zachováván život. Odpradávna je chápán i jako lidské tělo, v němž kvásek coby duše způsobuje přeměnu. Smrt zrna vede ke vzkříšení v potravině. Chléb je tak zosobněním ducha, který umírá a opět vstává z mrtvých.
V podobě hostie (18. st., z latinského hostia, původně oběť, obětní zvíře) - mešního čistého pšeničného chleba, který odpovídá tomu při Poslední večeři - se chléb podílí na slavení eucharistie (svátosti oltářní), a to společně s vínem, což v církvi dohromady symbolizuje tělo a krev Páně. U slovanských a germánských národů je chléb společně se solí považován za dar přinášející štěstí, a proto je dáván příchozím hostům na uvítanou.
Kdysi bylo pravidlem, že se chléb nemá krájet, nýbrž lámat; proto také byl bochník „požehnán“ hluboko zaříznutým křížem - a to nejen z náboženských, ale i praktických důvodů. A v mnoha kulturách platil zákon, že nelze ublížit někomu, s nímž člověk lámal chléb.
