Hinduismus - uz pojem spojený nejen s náboženstvím, ale i s filosofii a kulturním dědictvím Indie - vznikl v průběhu starověku a jeho podoba se vyvíjela společně se společenskými a architektonickými potřebami. Hinduismus není zakladatelským dílem jednoho proroka, ale výsledkem dlouhého historického procesu, který zahrnuje přínosy různých tradic a regionů.
Historie a původ
Historie Hinduismu sse zrodila z vedického období a bráhmanských praktik; materiální doklady počátků chrámové architektury zůstanou skromné, zatímco literární zdroje (vedy, upanišády) tvoří klíčový rámec myšlení. Základní myšlenky indické filozofie se poprvé objevují v podobě véd (znalosti) v 15. století př. n. l. až 9. století př. n. l., Upanišády jsou nejstarší texty, ze kterých čerpají Hinduismus, Buddhismus a další směry. S přechodem od bráhamnismu k hinduismu vznikla potřeba očního kontaktu věřícího s idolem, čímž se vyvinula výtvarná podoba božstva a trvalý kamenný chrám. Bráhmanský rituál a oběť zanikal, avšak zprostředkování mezi věřícím a bohem zůstalo.
Indická vzdělanost, matematika a sanskrt jsou zaznamenány jako významné, s tím, že jazyk sanskrt bývá považován za jeden z nejdokonalejších. Hinduisté byli velmi snášenliví vůči jiným názorům, protože pravdu viděli jako hledanou a mnohočetnou. Z hlediska společnosti se Hinduismus vyvíjel spolu s kastovním systémem (varn), který vznikl s příchodem Árjů do Indie a rozdělením na bráhmanové, kšatrijové, vaišjové a šúdrové. Prvořadé myšlenky se týkaly nesmrtelnosti duše, reinkarnace a otázky vztahu mysli k univerzální inteligenci; svět vnímání (mája) je považován za iluzi, která má být překonána.
Hlavní božstva a jejich symbolika
Hinduismus uctívá mnoho bohů a bohyň, každý představuje jiný aspekt univerzálního bytí - brahmana. Bohové jsou antropomorfní i zoomorfní a často mají více končetin či hlav. Mezi hlavní bohy patří Šiva, Višnu a Brahma; jejich atributy a inkarnace (avataši) vyznačují jejich působení v různých vtěleních. Šiva je jak tvořitelem, tak ničitelem; Višnu udržuje vesmír a Brahma je stvořitelem. Zvláštní rolí je, že božstva bývají zobrazována na různých místech a s různými doprovodnými prvky, jako jsou zvířecí doprovody a symbolické nástroje (trojzubec, mušle, kotouč, lotos).
V severní Indii a na jihu se vyvíjela architektura chrámy a jejich věží (šikhara), které mají symbolický význam posvátné hory Méru. V průběhu 5.-8. století došlo k dynamickému vývoji chrámové architektury v Guptovské době a v Pallavském období na jihu, s přechodem od dřevěných a cihelných staveb k kamenné výstavbě a vytváření významných věžových struktur.
Architektura chrámů: vývoj od severu k jihu
Nejstarší prototyp hinduistického chrámu bývá považován chrám číslo 17 v Sáňčí (Madhjapradéš), datovaný kolem roku 415, který ukazuje jednoduchý systém garbhárthy (garbha) a antarálu s monolitickými sloupy. V závěru vlády Guptovců (5.-6. století) se vyvinul tvar severoindické věže, která bývá nad garbhou, aby byla viditelná zvenčí, a první snahy o vesmický věžový vrchol chrámu. Důležité inspirace pocházejí z buddhistických chrámů, jako Mahábódhi v Bódhgaji, jehož věžovitý tvar se rozvíjel v guptovské přestavbě v 5.-6. století.
V severní Indii se věže rozrůstaly a stávaly se složitějšími; v Pallavském období (Mahábalipuram) vznikly výtvarné rathy (monolitické chrámy) a vimány s pyramidovými střechami a bohatým zdobením. Pallavové dovedli do tamilské architektury i obdélné chrámy s válcovým zastřešením a organickou vazbou k nástěnným výzdobám v chaitya-typech. V Pattadakalu vznikla řada chrámů s severoindickou šikharou a dále s vimánami Pallavského typu. Věží nad garbhou se postupně zvyšovaly a mandapa před garbhou se stal shromažďovací prostor pro věřící.
Vchody do chrámových komplexů byly obvykle definovány prakárami (chrámové okrsky) a tory (brány); u velkých chrámů vznikaly pobočné chrámy v nádvořích i adisthany. Vahana (např. býk Nandi) byly častými motivy, často ve formě mandap s otevřenými stěnami a s odkazem na hlavní chrámovou osu. Koncepce 1+4 (pančajatana) zahrnuje čtyři pobočné chrámky v rozích prakary nebo adisthany. Mezi nejlépe dochovaná pančajatana patří Lakšmanův chrám v Khadžuráhu (10. století).
Exteriér chrámu bývá ohraničen prakaramou, často s branou (tórana) a s dalšími branami ve stranách, a kolem něj se rozkládá chrámový dvůr. V průběhu staletí došlo k odlišnému vývoji architektury v severu a na jihu: na severu se kladlo důraz na pyramidovou šikharu a mohutné madapy, zatímco na jihu pokračovalo s jemněji vyřešenou střechou a monolitickými rathy.
Regionální a historické souvislosti
Indie je díky své geografie a dějinným vlivům rozdělena do regionů, kde se vyvíjely odlišné stavební styly - severní šikharová architektura guptovského období a jižní vimány a chrámy ve stylu Pallavů a Čálúkjů. Přenos architektonických vzorů probíhal i díky vojenským výpadům a výměně řemeslníků, kdy vítěz odnášel řemeslníky poraženého; v důsledku toho vznikaly obdobné tvary chrámů v různých regionech. Doklady o nejstarších kamenných stavbách v severní Indii se objevují až v období říše Maurjů a jejich nástupnických států.
Exteriér chrámů je obvykle obehnán prakarem a Branami; chrámový komplex často zahrnuje pobočné chrámy a chrámky věnované konkrétním zvířecím nebo božím formám, které slouží jako doplňkové prostory pro obřady a poutě. Všechny tyto prvky odrážejí propojení chrámové architektury s bohatou sochařskou výzdobou a ikonografií, která se vyvíjela od raných období až po vrcholné středověké styly.
Specifické konstrukční detaily
Mandapa - shromažďovací síň; garbha - hlavní svatyně s múrtí; garbhagrha - „lůní“ či „zárodečný dům“; shikhara - věž nad garbhou; antarála - sloupová předsíň; adisthana - sokl chrámu. Věž nad garbhou zvyšovala vizuální dopad a vyjadřovala kosmologickou ideu posvátné hory. U jednotlivých chrámů lze sledovat vývoj od plochých stropů mandap po pyramidové střechy, s nimiž vznikají postupně harmonie mezi vertikální a horizontální složkou stavby. V jihu se často používala alternativa ve formě věží nad branou (gópura) v čólských chrámech.
Je důležité poznamenat, že i když islám a jiné vlivy zasáhly architekturu v průběhu dějin, hinduistické chrámové tvary zůstaly konzistentní a dodnes uchovávají své typické rysy - šikhara nad garbhou, mandapa a další doprovodné prvky, které tvoří komplexní chrámový okrsek s vlastní dynamikou.
V průběhu dějin byly hlavní chrámové tvary a techniky často inspirovány Buddhismus a jeho svatyně; tato inspirace se projevila zejména v přetváření původních hal pro mnichy ve shromažďovací haly a později v plně vybudovaných chrámech. První hinduistické skalní svatyně vznikly kolem 4.-5. století a brzy na to následovaly jednoduché stavby na místech bez skal, s vývojem chrámů v průběhu 2. století př. n. l. a později.
V Pallavském období na pobřeží Krišna a Ganéš a Bhímova ratha představují různé typy chrámů a střešních tvarů; jejich architektura vyjadřuje propojení s tibetskou, buddhistickou i lokální tradicí a ukazuje, jak regionální variace ovlivnily podobu chrámové architektury v celé Indii.
Shrnuti klíčových rozdílů a charakteristik
- Chrám jako dům boží: ústřední hala (mandapa), garbha (kaple s múrtí), šikhara nad garbhou, a vedlejší mandira s oltáři a zobrazeními bohů.
- Krajní rozdíly: severní styl s výraznou šikharou a pyramidovou madrapou, jih s vimánami a monolitickými chrámy a někdy s prostornějšími rámy nad vchodem.
- Pančajatana: 1 hlavní chrám a 4 pobočné chrámky v rozích prakary či adisthany.
- Vnější prostor: prakara a tórana (brána), další pobočné stavby a chrámky v okruhu chrámového komplexu.
tags: #chram #hinduismu #prezentace #slider