Další závažnou otázkou je jazyk Bible. Starý zákon je psán hebrejsky, jen v knihách Daniel a Ezdráš jsou menší části aramejské. Nový zákon je však psán řecky. Má to samozřejmě historické důvody.
Starý zákon vznikal v Izraeli, který mluvil nejdříve hebrejsky a po návratu z babylónského zajetí (586-538 pří. Kr.) aramejsky. To jsou obě semitské řeči, které mají obě značně odchylnou gramatickou i myšlenkovou strukturu od jazyků indoevropských. Nový zákon je psán pozdní helénistickou řečtinou, které se odborně říká koiné (zkratka z vazby hé koiné dialektos = obecné, obecně rozšířené nářečí).
I tato řeč se liší od řečtiny klasické, ať už starší, Homérovy, nebo pozdější, totiž velkých dramatiků a básníků řeckého “zlatého věku”. Tím vzniká mezi Starým a Novým zákonem jakási nesourodost, diskrepance, napětí, ba jakási dynamická oscilace. Přecházet ze Starého do Nového a naopak je sice pro biblického teologa nezbytně nutné, Nový se stále na Starý odvolává, Starý je jakýmsi pojmovým a myšlenkovým pozadím Nového, ale přecházet ze Starého do Nového či naopak, vztahovat je navzájem, je už i pro jejich jazykovou různost vždy čin odvahy s rizikem překvapení.
Třeba se vám toto tvrzení zdá přehnané. Vystoupí nám před očima mnohem zřetelněji, když se trochu zamyslíme nad tím, v čem se hebrejské myšlení i vyjadřování liší od našeho, indoevropského. Několik příkladů: Substantivum je u nás abstrakce objektu, zbaveného nepodstatných atributů. Hebrejština má místo substantiva nomen, což je spíše název jsoucna, které vystupuje z latence do aktuality, ze vzdálení do přítomnosti tím, že je pojmenováním přivoláno. Substantivum umožňuje věci se zmocnit, nomen umožňuje setkat se s pojmenovaným.
Podobně u slovesa: Naše sloveso třídí v čase, vidy jsou v něm kategorie podružná. V semitských jazycích je to naopak: Konstitutivní jsou vidy (aspekty), tedy dokonavost či nedokonavost. Zařazení do časové posloupnosti vzniká až druhotně na základě určité sekvence vidů. Rozeznávají se především akce konstitutivní či aktuální, dění hotové či nehotové. Také v syntaxi jsou závažné rozdíly.
Indoevropská hypotaxe vede do kauzality, kdežto semitská parataxe dějů, řazených ne vedle sebe, nýbrž za sebou, předpokládá, že každá nová akce je výsledkem nového rozhodnutí, které ovšem může být rozhodnutím darovaným. Tak je všechno dění stále otevřené zásahu shůry a popisovat je jako imanentně koncipovanou historii je něco podobného jako měřit vzdálenosti na litry. 1. 2. 4. 5. 6.
Jazyková diverzita biblického textu a její důsledky pro čtení
Rozdíly mezi hebrejštinou, aramejštinou a řečtinou nejsou jenom teoretické. U čtenáře vzniká jistá citová a intelektuální zátěž, kdy je potřeba rozlišovat, které pasáže předkládají originální semitský způsob vnímání reality a které pasáže byly formovány helénistickou tradicí. Z tohoto důvodu může být interpretace biblických textů obohacena o pochopení jazykových odlišností, které se skrývají za slovníkem a konstrukcemi vět.
Vhodné je sledovat, jak jednotlivé jazyky ovlivňují pojetí času, činnosti a příčin. Semitská parataxe a orientace na sekvenci činů dává textům jinou dynamiku než lineární kauzální struktury klasické řečtiny. To vše doplňuje historický kontext, kdy Starý zákon vznikal v komunitách, které měly své vlastní jazykové a myšlenkové zeměpisy, zatímco Nový zákon se formoval ve zbytku helénistického světa, kde se mísily kultury a procesy překladů a adaptací.
Proto je důležité číst biblické texty s ohledem na jazykové vrstvy a historické podmínky jejich vzniku. Překladatelé však čelí výzvě: jak zachovat bohatství původních výrazů, aniž by zvyšovali míru abstrakce a ztráty významů, které mohou být v semitských jazycích nevědomě ukotvené.
V tomto kontextu se ukazuje, že jazyk Bible není jen nástroj komunikace, ale celistvý kulturo-nerovný systém, který formoval myšlení a způsob poznání světa v různých epochách a prostředích. Pochopení tohoto systému vyžaduje trpělivost, srozumitelné příklady a respekt k jazykovým odlišnostem, které stále ovlivňují interpretaci starých textů i moderního studia.
Klíčové rozdíly v kostře jazyka
- Hebrejština a aramejština: semitské jazyky s odlišnou typologií od indoevropských jazyků, důraz na pojmenování a stavuvnost pojmenovaného.
- Řečtina Nového zákona: pozdně helénistická koiné, která rozšiřuje zřetelnost a sémantiku v kontextu tehdejší kultury a vzdělanosti.
- Kontrast mezi časovými kategoriemi: semitské vidy určují dokonavost/nedokonavost ještě před časovým zařazením, zatímco v indoevropské tradici bývá časová posloupnost explicitní.
- Parataxe versus kauzalita: semitská konstrukce často klade důraz na následnost rozhodnutí, zatímco indoevropská tradice staví na kauzalitě a logické příčině.