Bible je nejen základní knihou křesťanské víry, ale mohli bychom klidně říct, že je i základní knihou celé dnešní Evropy. Je to kniha plná moudrosti, životních zkušeností a svědectví stovky lidí o tom, jaký je Bůh, který stvořil tento svět. Skládá se ze Starého a Nového zákona a celkem obsahuje 66 jednotlivých knih či spisů. I v dnešní době je stále světovým bestselerem. Bible vládne vnitřní uceleností, jednotným pohledem na otázky člověka a Boha a to i přes období delší než 1500 let, kdy byla psána více jak 40 autory z nejrůznějších společenských vrstev a profesí - od králů až po obyčejné rybáře.
Obvykle se důvěryhodnost starých textů posuzuje podle časového odstupu mezi sepsáním originálního textu a následnými kopiemi. A také podle množství vzniklých kopií. Čím kratší období mezi originálem a kopií a čím více kopií, tím větší důvěryhodnost, protože mohli žít ještě svědci, a množství kopií slouží k ověření stejného znění originálu. U Nového Zákona jde o kopie vzniklé 50 až 300 let od sepsání originálu. A z té doby se nám zachovalo 5000 kopií řecky, 8000 latinsky a 1000 v jiných jazycích.
Pokud nevěříme textům Nového zákona, pak musíme odmítnout i veškerou starověkou literaturu, která zdaleka nedosahuje podobných parametrů. Přesnost textů mohli také vědci ověřit při nalezení svitků ve 40. letech minulého století, kdy v Qumránských jeskyních nalezli svitky biblických knih Starého zákona po 2000 letech a při srovnání s dnešním textem Bible zjistili, že je naprosto totožný.
A konečně, Bible je realistická: nezatajuje selhání význačných postav jako je Abraham či David, nezatajuje nevíru apoštolů, jejich chyby, slabosti či nechápavost…. Jde o dopis Boha nám lidem. Bibli sepsali lidé, ale inspirovaní Božím zjevením. Praxe pak prověřila, zda je to k životu či ne. Bible je jediné historicky objektivní měřítko, bez kterého bychom byli odkázaní jen na subjektivní pocity.
Pokud chceme, abychom svým životem odráželi Boha, pak potřebujeme k tomuto vykreslení co nejvíce odstínů Božího charakteru. Obrazně řečeno potřebujeme širší a širší škálu odstínů barev, aby obraz byl, co nejvěrnější. Z Bible poznávám odstíny Božího charakteru a jednání s námi lidmi. Poznávat Bibli znamená poznávat sebe a zároveň Boha.
Když pozorujeme, jak Ježíš četl tehdejší texty Starého zákona, vidíme, že pro něj měly velkou autoritu. Jednou Ježíš řekl, že nepomine ani tečka ze Zákona, dokud trvá tento svět. A jindy řekl, že Písma se musí naplnit. Ježíš sám Písma vykládal a to tak, že posluchačům u toho hořelo srdce.
Zároveň ale vytýkal židům nesprávné používání Písma, když řekl: Zkoumáte Písma a myslíte si, že v nich máte věčný život; a Písma svědčí o mně. Pravidelná četba Bible je základním a zdravým návykem duchovního života.
Přičemž ji nečteme jen pro znalost, ale proto, abychom zaslechli Boží hlas do naší situace, našeho života. Čteme ji s vírou a očekáváním, že Bůh, ve kterého věříme, je Bohem, který k nám mluví a vede nás. Každodenní četba pomáhá obrátit náš pohled na Boha. Je nám inspirací a vede nás k pročištění, posvěcení a proměně. Slova, která čteme v Bibli nás vnitřně sytí, naplňují hlad naší duše po Bohu. Skrze ta slova poznáváme Ježíše Krista a lépe mu rozumíme.
Tato slova jsou pro nás duchovní výzbrojí do každodenních běžných problémů. Každodenní četba třeba jen krátkého úseku Bible s vírou, modlitbou a očekáváním na Boží řeč k nám, je nenahraditelnou součástí duchovního života. Čtěme a přijměme slovo na každý den a pak jděme a dělejme to, čemu jsme porozuměli. Neustále si kladme otázku: Co to znamená pro můj život? Jak se to projeví? A náš život bude postupně krok za krokem budován a upevňován.
Budeme více a více rozumět tomu, co po nás Bůh chce a pomalu zjistíme, že jsme oporou i mnohým dalším. Jestli se tedy zříkáme možnosti odhalovat za textem psychologii autora a jestliže nechceme jenom pitvat strukturu textu, nemáme-li za interpretaci převod textu do původnějšího kontextu, co tedy ještě zbývá? Odpověď: Interpretovat znamená odhalit a vyjádřit bytí rozvržené před textem.
To, co se v textu interpretuje, je - řečeno s fenomenology - rozvrh světa, který bych mohl obývat a v něm rozvinout své nejvlastnější možnosti. Svět textu není svět našeho běžného jazyka. Dochází tu opět k oddálení, odcizení od žité skutečnosti. Fikce nás vskutku odcizuje od reality, oddaluje a vnáší odstup.
Vize Ezechielovy nebo Jana Theologa jsou fikce a ne naše skutečnost. A proto nám právě umožňují odstup. Fikce a poezie - jež kromě jiného jsou i v bibli - také mají ve svém hledáčku bytí a míří na ně. Míří však na jiné bytí než uvězněné v danosti, míří na bytí jakožto možnost.
A tak pro toho, kdo něco čte a rozumí, co čte, i každodenní skutečnost doznává proměny, neboť rozumí, že může být jinak. Skrze text nejen přijímáme nabídku jinak rozvrženého světa, skrze text také poznáváme sami sebe a sami sobě porozumíváme. Text prodlužuje dialogickou povahu promluvy, avšak protějšek textu je přizván nebo vyvolán textem samým. Ano.
Jsme u klíčového momentu veškeré hermeneutiky, kde jde o přisvojení, o aplikaci textu na přítomnou situaci čtenáře. Převládající evropská tradice, která předpokládá spolu s Descartem, že subjekt je sám sobě průhledný a neproblematický, že sám sebe zná skrze bezprostřední intuici, a odtud může dál vycházet k dalšímu zjasňování a zprůhledňování světa, není ta jediná a jediná myslitelná.
Jsou tu i jiné tradice, podle kterých sami sebe poznáváme a sami sobě rozumíme, teprve když podnikneme velikou výpravu, veliký obchvat našeho já a hledáme porozumění sobě ve znacích, které tu lidé uložili do kulturních děl. Vždyť co bychom věděli o své lásce a své nenávisti, o svých etických citech a obecně o tom, co konstituuje naši subjektivitu, kdyby to tady už nebylo někdy vyjádřeno slovy a artikulováno literaturou.
Co bychom věděli o své víře, o svém vztahu k Bohu, kdyby tu nebyly texty, v nichž poznáváme svou nedověru, svůj sklon slévat zlaté tele, svou tupost před Vzkříšeným, který jde s námi po cestě, ale i svoje veselí z toho, že Goliáš byl oloupen.
Bible se však velmi snadno může stát zajatcem babylonským. Jak víme, Babylon je více než jenom lokalita, je to symbol podrobenosti cizí moci a je to symbol exilu. Prvním typem babylonského zajetí, které hrozí bibli, je její zbožštění.
Nebudeš míti jiných bohů přede mnou - to je první přikázání Desatera, jak víme, zachyceného právě biblickým textem. Je-li bible postavena na místo boží, přestává o Bohu svědčit, stává se modlou, ač božsky uctívána a přijímána jako hlas z nebe bez ohledu na čas. Ti, kteří takto chápou bibli, pak na všechny otázky a na všechny výzvy doby nacházejí odpověď v biblickém textu. Ba přímo vám přednesou ten který verš s tím, že on je tou odpovědí.
Ovšem tento přístup, ač vypadá zbožně, může být satanským pokušením. Vzpomeňme na pokušení Ježíšovo na poušti. Pokušitel ho nabádá například, aby se vrhl se střechy chrámu, protože… a teď právě ocituje žalm: Andělům svým přikáži, aby tě zachytili rukama, a tys neurazil své nohy o kámen. Ano, satan cituje bibli! Zná ji, ví, kde co stojí.
A dokonce trvá na její platnosti a na jejím doslovném znění. Ježíš ovšemže zná také bibli a umí ji citovat, ale odbude satana ne tím, že ji zná lépe než on, ale že nenechá odpovídat bibli tam, kde má odpovídat on. Ježíš. Že je v bibli psáno to a ono, je sice hezké, ale jde o to, jak já se zachovám a jak já se rozhodnu.
A Ježíš se zachová tak, že nepodlehne ani jednomu pokušení, k němuž ho ďábel svádí právě biblickými citáty. A každé své nepodlehnutí Ježíš shrne do biblického citátu, ale shrne je jako své rozhodnutí pro tu kterou možnost. Nadřazuje některé citáty jiným a potvrzuje, že v bibli jsou výpovědi centrální a výpovědi periferní, tedy že to není žádný nepřetržitý a stejně intenzivní nebeský hlas. A to všechno je tady, abychom my sami zaujali postoj, rozhodli se a odpověděli.
Protestanté někdy bývají podezíráni z toho, že pro ně je bible náhražkou Boha. Není tomu tak: fundamentalismus byl reformaci šestnáctého století zcela vzdálen. Připomenu Lutherův velice kritický vztah k Písmu. Když mu kritici připomínali, že je jednostranně akcentovaný, protože v bibli není jenom apoštol Pavel, ale také Jakub, a tedy není v bibli jenom princip víry, která ospravedlňuje bez skutků, ale jsou tam docela jasně skutky, o kterých přece Jakub píše, že bez nich je víra mrtvá, Luther odpoví, že tohle samozřejmě ví - vždyť Nový zákon překládal. Ale pro něj Písmo svaté není zjevení.
Historie tohoto slova je mimořádně zajímavá. Že jde v češtině o slovo cizí, to netřeba připomínat. A snad ani to, že dnes jde už o slovo celosvětové. Ale odkud se k nám dostalo? Staročeské podoby znějí různě: bibla, biblí, biblé, biblijě. V latině znělo biblia - množné číslo, protože se jedná o knihy. Do latiny se dostalo z řečtiny - 1. pád znělo biblion "kniha", což je pravidelně utvořená zdrobnělina ke slovu biblos "papyrus".
Odtamtud se totiž nejen do Řecka dovážel papyrus, a tak produkt dostal jméno podle místa svého údajného původu. Starověké město Byblos leželo asi 40 km severně od Bejrútu. Jeho historie sahá asi do r. 3200 př. Kr. Spolu s městy Sidón a Tyros tvořil hlavní centra fénické říše.
V Byblu byl také objeven nejstarší plně čitelný kananejský text. Město drželi přerušovaně v moci faraónové za Staré říše, kteří v něm měli důležitou obchodní kolonii. Už odtud se začíná odvíjet historie slova Bible: egyptské lodě dovážely do Byblu papyrus výměnou za stavební dříví, cín a pryskyřici. Byblos byl také vyhlášený vynikajícími lodními řemeslníky a konstruktéry.
V Bibli se na Byblos, což je až pozdější řecké jméno, odkazuje jako na Gebal. To znamená "hora". Zdrobnělinou tohoto hebrejského názvu je Džebil. Tak vidíme, jak daleká byla pouť slova Bible do češtiny.
Tento verš odhaluje určité podrobnosti o životě Ježíše Krista před tím, než přišel na zem jako člověk. (Jan 1:14-17) Ve 14. verši je výraz „Slovo“ (nebo „Logos“, řecky ho logos) použitý jako titul.
Titul „Slovo“ podle všeho poukazuje na to, že Bůh Ježíše používal, když chtěl někomu něco sdělit nebo mu dát nějaké pokyny. Ježíš oznamoval Boží slovo i během své služby na zemi a poté, co se vrátil do nebe. Obrat „na počátku“ se vztahuje na dobu, kdy Bůh začal tvořit a vytvořil Slovo.
Bůh potom použil Slovo při tvoření všech dalších věcí. (Jan 1:2, 3) Bible říká, že Ježíš je „prvorozený ze všeho, co bylo stvořeno“, a že „jeho prostřednictvím bylo stvořeno všechno ostatní“. Vyjádření „to Slovo bylo bohem“ popisuje, jaký Ježíš byl, než přišel na zem - byl božské podstaty neboli měl podobné vlastnosti jako Bůh.
Tento popis se na něj hodí, protože sloužil jako Boží mluvčí. Evangelium podle Jana je zprávou o Ježíšově životě a službě na zemi. Úvodní verše první kapitoly ukazují, že Ježíš existoval, ještě než přišel na zem, a popisují jeho jedinečný vztah s Bohem a jeho klíčovou úlohu prostředníka mezi Bohem a lidmi. (Jan 1:1-18)
Fakt: Je pravda, že v mnoha Biblích to takhle přeložené je, ale mnozí překladatelé to vidí jinak. V původním jazyce jsou u Jana 1:1 dva různé tvary slova „Bůh“ (řecky theos).
V prvním případě je v řečtině před slovem „Bůh“ určitý člen, ale v druhém případě tam použitý není. Fakt: Vyjádření „to Slovo bylo u Boha“ ukazuje, že v tomto verši se mluví o dvou různých osobách. Není možné, aby Slovo bylo „u Boha“, a zároveň samo bylo Všemohoucím Bohem. Také z kontextu je zřejmé, že Slovo není totožné s Všemohoucím Bohem.
U Jana 1:18 se píše, že „Boha nikdy nikdo neviděl“. Fakt: „Počátek“, o kterém se píše v tomto verši, nemůže znamenat počátek Boha, protože Bůh žádný počátek nemá. Bůh Jehova c existuje „od věčnosti po věčnost“. Ježíš Kristus, tedy Slovo, ale počátek měl. Píše se o něm, že je „počátek Božího stvoření“.
Fakt: Řecký výraz, který se překládá jako „Bůh“ nebo „bůh“ (theos), často odpovídá hebrejským slovům el a elohim, která se používají v části Bible známé jako Starý zákon. Má se za to, že základní význam těchto hebrejských slov je „mocný, silný“, a v Bibli se používají jak k popisu všemohoucího Boha, tak jiných bohů, a dokonce i lidí. (Žalm 82:6; Jan 10:34)
Bůh prostřednictvím Slova stvořil všechny ostatní věci, a proto se o Slovu dá právem říct, že je mocné. Polyteismus nemá oporu v Bibli.
Angelo Scarano absolvoval postgraduální studium biblistiky v Římě zakončené doktorátem. Na Katolické teologické fakultě v Praze přednáší novozákonní předměty a od roku 2003 působí jako farář ve farnosti sv. Jakuba Staršího v Praze 13. Je autorem brožurky Světlem pro mé nohy je Tvé slovo s podtitulem Jak přečíst celou Bibli během jednoho roku (nakladatelství Paulínky). I když zprvu s přípravou takového návodu ke čtení Bible váhal a nabídku k sepsání brožurky odmítl, nakonec změnil názor a text připravil. Inspiroval se podobnými evangelickými plány z Ameriky, doplnil je o knihy deuterokanonické a částečně přepracoval strukturu. Dá a zkušenosti lidí, kterým se to podařilo, to potvrzuje.
Pro začátečníka, který s Písmem přišel do styku třeba jen během bohoslužeb, je asi nejjednodušší četba s někým jiným nebo ve společenství. Silný motor společenství člověka nese. My ve farnosti máme společenství, které se schází jednou týdně a vytyčili si jako cíl přečíst Písmo během sedmi let… a úspěšně.
Ale je to spíš výjimka, protože některé pasáže jsou opravdu hodně náročné a není jednoduché se jimi prokousat. Mezi úskalí patří určitě amorální příběhy Starého zákona o různých vraždách, podvodech, machinacích, jak dosáhnout kýženého potomka, všechny zdlouhavé rodokmeny. To všechno bez výkladu zůstane pouhou literou.
Nejlepší je mít při ruce dobrý výklad nebo aspoň úvod, aby člověk věděl, ke komu prorok promlouvá v jakém kontextu. Další obtíží při četbě je odlišný slovník, který je použit v Bibli. Například pro slovo „spravedlnost“, u kterého máme pocit, že mu rozumíme.
Porozumění biblickému jazyku mohou posloužit výklady, biblické slovníky nebo biblické hodiny. Člověka samotného často nenapadne, že v termínech, které zná, může být nějaká potíž. Má pocit, že textu rozumí.
Jak se tedy díváte na nutnost aktualizace textu? I to, i to. Od chytrých lidí jsem přejal myšlenku, jak by měl člověk při četbě postupovat. V první řadě by se měl čtenář pokusit pochopit, co text říká sám o sobě.
Být pozorný vůči textu a kontextu. Co předchází, co následuje, na co pisatel reaguje. Co znamenal tehdy, pro tehdejší adresáty a pak by měl následovat druhý krok, co znamená pro nás. Chápu, že to dá trochu práce, ale třeba právě ve společenství nebo na biblické hodině je pro to určitě vhodný prostor.
Společenství, biblické hodiny, výkladový slovník… Není skoro nebezpečné číst Písmo sám? Tohoto nebezpečí si byli lidé vědomi už ve středověku, když se začali množit reformátoři a chtěli vkládat Písmo do rukou všech lidí.
Katolická církev na to reagovala s tím, že Písmo má být opatřené vždy určitým výkladem a poznámkami a že jen oficiální text v latině je ten správný. Teprve díky druhému vatikánskému koncilu jsme odkryli, že Písmo skutečně patří všem lidem do ruky a že Písmo má být s poznámkami pod čarou a výkladovým aparátem.
Ideálem je číst Písmo ve společenství, v jednotě s celou církví, ale chápu, že ne vždy se to podaří. Nicméně jsem přesvědčen, že Bůh je dost mocný a moudrý a dokáže člověka oslovit i přes špatný výklad, přes špatnou metodu nebo postup.
Nejlepší je používat více překladů, člověk může porovnávat a každý překlad má něco do sebe. Krásné a paradoxní je, že náš malý český národ, ačkoli je zde málo křesťanů, má mnoho překladů.
Pokud se podíváme na ty hlavní - liturgický překlad je čtivý, ale obzvlášť u Pavla málo přesný. Ekumenický překlad je přesnější, ale mnohdy používá archaický jazyk a na rozdíl od liturgického nemá poznámky pod čarou.
Jazyk Jeruzalémské Bible je opět archaický, ale tento překlad má poznámky pod čarou a úvody, což je plus. Pak máme nový překlad Bible pro 21. století, to je velmi živý jazyk, současný. Minusem může být ale zase skutečnost, že hlavní autor nebyl biblista, takže zde chybí určitá zkušenost v biblistice.
Takže nejlepší je mít více překladů a porovnávat, ale na to se zmůže opravdu jen malé procento čtenářů. Pokud nemám nic přečteného, tak pro začátek z Nového zákona Matoušovo evangelium, Lukášovo, Janovo, něco jednoduššího z Pavlovy školy - třeba list Efezanům, Filipanům, listy Korinťanům, Janovy listy.
Ze Starého zákona potom žalmy, dobře srozumitelnou mudroslovnou literaturu - knihy Přísloví, Sírachovce, Moudrosti. Anebo nejjednodušší je začít podle liturgie, jsou to texty stěžejní, klíčové, hodně silné a relativně srozumitelné.
Blue: Díky tomu, že se čtou, jsou aspoň částečně v našich uších a srdcích. Z kázání k tomu máme určité vodítka, myšlenky, náměty k přemýšlení a kromě toho nás může podporovat vědomí, že spolu se mnou tento text čte miliony lidí po světě. Nejsem v tom sám.