Roku 1227 jsou Třebenice zmiňovány ve falzu jako městečko, roku 1299 se jim dostává majestátu města s hrdelním právem a od roku 1433 jsou vedeny městské knihy. Roku 1420 získali Třebenice Kaplířové ze Sulevic, kteří sídlili na blízkém hradě Košťálově a z jejichž popudu získaly Třebenice svůj městský znak. Významný rod, k němuž náleží i slavný obránce Vídně proti Turkům Zdeněk Kašpar Kaplíř ze Sulevic (1611 - 1686), hrál klíčovou roli v historii města až do svého vymření roku 1686. Jinou pozoruhodnou postavou v historii Třebenic je osobnost národního buditele, zakladatele české školy a kampeličky MUDr. Václava Paříka (1839 - 1901). Pařík byl také dlouholetým starostou města a inicioval založení Muzea českého granátu již v roce 1872! V té době byly také Třebenice proslulé svým ovocnářstvím, okolo roku 1895 zde vznikla první česká továrna na zpracování ovoce. Dominantou města je farní kostel Narození Panny Marie, který byl v místě starší stavby roku 1601 dobudován do současné podoby. Z let 1692 -1696 pochází raně barokní hřbitovní kaple Nejsvětější Trojice s dřevěnou zvonicí, fara je rovněž barokní, z 18. století. Nejmladší sakrální památkou je bývalý evangelický kostel z roku 1902, kde je dnes umístěno Muzeum českého granátu a stálá expozice hradů Českého středohoří. Velmi cennou movitou památkou je vzácný Třebenický kancionál, který v letech 1574 - 1578 z popudu města sepsal a iluminoval Matouš Ornys z Lindperka.
Ráno jsme vyjeli z Vratislavi do asi 35 kilometrů vzdáleného města Środa Śląska, nebo-li česky Slezská Středa. Po krátké obhlídce centra jsme museli konstatovat, jak krásná města tady na Dolním Slezsku jsou, ale tentokrát nebylo město a jeho stavební památky tím hlavním důvodem naší návštěvy. Město Slezská Středa je jedním z nejstarších měst v Polsku, založena byla na počátku 13. století knížetem Jindřichem I. Bradatým a v roce 1235 vybavena Magdeburským městským právem, které bylo uzpůsobeno místním podmínkám a začalo se nazývat Středecké právo (to se lišilo od Magdeburského především větší závislostí na zakladateli a majiteli města a omezení pravomocí městské rady, v Polsku na základě tohoto právo bylo ve 13. - 16. století založeno 115 měst). Od roku 1335 se stala Středa součástí Království českého a v polovině 14. století zde působil jako kněz významný český humanistický spisovatel Jan IX. ze Středy (v letech 1364-80 zastával funkci biskupa olomouckého a současně v letech 1357-74 působil jako kancléř císaře Karla IV. a spolutvůrce kulturního významu Karlova dvora, od roku 1380 byl biskupem vratislavským).
My nejprve míříme do místního muzea, které sídlí v původní gotické radnici (Ratusz) z 15. století, která vznikla přístavbou nad starším městským trhem. Její nejstarší částí je ale starší cihlová věž ze 14. století, která sloužila v přízemí jako obydlí kata a v horních podlažích jako vězení. Zajímavostí jsou vzkazy od vězňů, vryté do cihel v jednotlivých kobkách, nejstarší nápis je datován rokem 1413. Z období po přestavbě v 15. století se dochoval především jižní štít do ulice se zbytky renesanční malířské výzdoby z poloviny 16. století a nádherná klenba tzv. Rytířského sálu, jehož svorníky zdobí jak slezská orlice, tak český lev. Sál sloužil v minulosti k zasedání městské rady. Všechny podstatné informace nám ochotně vyprávěl ředitel muzea, Dr. Grzegorz Borowski. A protože má českou manželku, šla mu dobře i roztomilá česko-polština. Takže pan ředitel nás zavedl do muzejní pokladnice, kde je asi ta největší vzácnost, jakou jsme mohli na své cestě vidět. Je to tzv. Poklad ze Slezské Středy (Skarb średzki), jeden z nejcennějších archeologických nálezů 20. století v Evropě - ztracený poklad českých králů. Jeho první část byla objevena při výkopových pracích v roce 1985 a zbytek pak na sousedním pozemku v květnu 1988.
Důvod, proč byl poklad nalezen právě zde, má zdá se logické vysvětlení. V roce 1348 totiž zajišťoval Jan ze Středy pro Karla IV. vysokou půjčku u místního židovského bankéře Mosche, která byla zajištěna značným množstvím zlatých předmětů z majetku českého panovníka. Ten již nestihl předměty vykoupit zpět, protože když v roce 1349 vypukly ve Vratislavi i Slezské Středě ohromné protižidovské pogromy (lidé se domnívali, že jsou Židé zodpovědní za aktuální morovou epidemii v Evropě), Mosche ještě před svým vyhnáním z města celé své jmění zakopal v podzemí svého domu. Tak se stalo, že poklad zmizel na celá staletí z povědomí, než byl náhodně objeven. Největší cenností je bezpochyby nádherná zlatá koruna českých královen z počátku 14. století, zdobená osmdesáti šesti drahými kameny a šestadvaceti perlami, korunovaná figurami orlů, držících v zobáku prsteny (starý byzantský symbol spravedlivé a štědré vlády). Zlatá křídla orlů jsou pak zdobena safíry a spinely, jejich oči jsou z červených rubínů. Podle názoru odborníků byla použita minimálně ke korunovaci Elišky Přemyslovny, Blanky z Valois a dalších českých královen. V kolekci jsou dále 3 zlaté přívěsky z 12. a počátku 13. století, zlatý náramek z 2. poloviny 13. století, nádherná zlatá brož (spona) z 2. poloviny 13. století, určená zřejmě na sepnutí královského korunovačního pláště, čtyři zlaté prsteny a náramek v podobě zlatého plechu z 1. poloviny 14. století.
Po prohlídce muzea jdeme v doprovodu pana ředitele přeci jen na krátkou obhlídku města, ačkoliv jsme to neměli původně v plánu. Nejprve míříme ke kostelu sv. Kříže (Kościół św. Krzyża), který byl původně součástí františkánského kláštera z roku 1253. Poté, co husité v roce 1428 klášter vyplenili, byl obnoven v gotickém stylu, po sekulirazici v roce 1810 byl klášter změněn na gymnázium. Na celé jižní straně města se dochovaly asi nejlepší pozůstatky cihlového městského opevnění (Mury obronne). Jeho stavbu obyvatelům města povolil po roce 1335 král Jan Lucemburský a dodnes se z něj dochovalo okolo 1700 metrů zdí s výškou 8 metrů, zpevněných několika hranolovými baštami, prakticky v obvodu celého města. Původně bylo součástí opevnění celkem 40 věží a bašt, dále čtyři v 19. století zbořené brány Vratislavská, Svídnická, Lehnická a Řeznická a královský hrad, který zanikl ještě ve středověku. No a prohlídku města ukončujeme u kostela sv. Ondřeje (kościół św. Andrzeja), jehož počátky spadají do konce 12. století. V roce 1248 byl kostel pobořen v době válek mezi syny Jindřicha II. Pobožného a na konci 13. století bylo přistoupeno ke stavbě nového chrámu, který se dochoval v barokní podobě po přestavbě po požáru v roce 1634.
Ve 14. V další cestě pokračujeme do města Lubiąż, česky Lubuš, navštívit nejstarší cisterciácký klášter v Slezsku (Opactwo Cysterskie w Lubiążu), kterému se přezdívá Slezský Escorial. A to ne jen tak pro nic za nic. Jedná se o ohromnou stavbu, která je největším cisterciáckým klášterem a rovněž patří k největším klášterním stavbám Evropy. Jen hlavní západní průčelí komplexu měří 223 metry a je to tedy nejdelší fasáda v Evropě. Pro zajímavost lze udat i další statistická data (lidé mají rádi čísla) - střechy zabírají plochu 2,5 ha, 330 000 m³ činí kubatura všech budov, kde je na 300 obytných místností a 4 reprezentační sály. Tyto informace nám hned na úvod pověděla naše milá průvodkyně Magdalena Moskal, průvodkyně a zaměstnankyně nadace Fundacja Lubiąż, která se o klášter stará. Vidí naše prvotní rozpaky, když se rozhlížíme po polorozpadlé vstupní chodbě - a tak říká, ať na nic nečekáme a následujeme ji dál. Musím nakonec uznat, že prohlídka Lubuše byl asi úplně ten největší zážitek během naší cesty po Dolním Slezsku. Grandiózní stavba, famózní interiéry, bez ohledu na strašně moc práce, která je tu ještě čeká, je to prostě nádhera. Nechápu, jak to, že jsem o této stavbě nikdy neslyšel. Jak je možné, že my Polsko tolik, tolik neznáme?
Klášter stojí v nádherné zalesněné krajině na břehu řeky Odry, a jestliže i okolní krajina vypadá jako jen málo narušená činností člověka, dá se jen odhadnout, jaká divočina tu musela být ve 12. století, kdy byl založen. První cisterciáčtí mniši přišli do Lubuše na pozvání knížete Boleslava I. Vysokého údajně 16. srpna 1163 z německé Pforty (dnes Sasko-Anhaltsko), ale donační listina knížete pochází až z roku 1175. Největší kulturní i hospodářský rozkvět zaznamenal klášter ve 14. století, kdy byl střediskem rozvoje slezské literatury a vědy na území nejen Slezska, ale v celém prostoru od Velkopolska až k Malopolsku. Tento rozvoj přerušily v letech 1428-32 husitské války, které započaly období úpadku, trvajícího do roku 1492. V průběhu celého 16. století sice proběhlo několik pokusů o obnovení zašlé slávy kláštera, ale to se podařilo realizovat až po skončení třicetileté války díky dvěma významným opatům Arnoldu Freibergerovi a Janu Reichovi. V letech 1681-1739 pak dochází k velké stavební činnosti, za níž byl vystavěn velkolepý opatský palác, nové klášterní budovy, pivovar, pekárna, špitál a další hospodářské budovy. V tomto období také byly nově upraveny veškeré interiéry a především byl zbarokizován interiér klášterního kostela Nanebevzetí Panny Marie. Na vnitřní výzdobě kláštera se podílela celá řada významných barokních umělců, mezi kterými vyniká především malíř Michael Leopold Wilman a sochař František Josef Mangoldt. Budování tohoto ohromného komplexu a další rozvoj kláštera ukončily tzv. Slezské války, po nichž v roce 1740 připadlo Slezsko k Prusku. Králem Pruska se stal Bedřich II. Veliký, a za vlády krále Fridricha Viléma III. byl v roce 1810 sekularizován církevní majetek Pruska a cisterciácký klášter přestal po 650 letech existovat.
Jelikož areál byl do roku 1823 přeměněn na ústav pro choromyslné ze šlechtických rodin, bylo odsud postupně odvezeno 471 cenných obrazů a další sbírky vzácných uměleckých předmětů. Jako ústav působil bývalý klášter do 2. světové války, kdy byl zabrán Němci a změněn na továrnu pro válečné potřeby, načež v letech 1945-48 sloužily budovy opět jako nemocnice pro zraněné sovětské vojáky, přičemž za působení Rudé armády byly budovy naprosto zdevastovány. A to tak, že po jejich odchodu byl klášter opuštěn a ponechán svému osudu. Až v roce 1962 došlo k prvním opravám a byly zde zřízeny depozitáře vratislavského muzea. V roce 1989 vznikla ve Vratislavi nadace na záchranu této unikátní památky, která tu do budoucna plánuje zřízení Evropského kulturního centra.
Nejprve si prohlížíme Opatský palác (Pałac Opatów), což je gigantická stavba z let 1681-99, zaujímající celou severní část areálu. Tvoří ho dvě dvoupatrová na sebe kolmá křídla na půdorysu písmene „L“ o délce stran 96×118 metrů a šířce budov 18 metrů. Zcela již byly obnoveny dva sály tohoto paláce. V přízemí je to „Opatská jídelna“ vyzdobená barokními štukami a nástěnnými freskami s náměty z řecké mytologie od Michaela Leopolda Wilmana. To jsou dnes jedny z mála dochovaných maleb tohoto umělce, který zde žil a tvořil v letech 1660-1706 a cisterciáky byl pohřben v klášterním chrámu. V prvním patře každého ohromí nejkrásnější prostora kláštera a celého Slezska, „Knížecí sál“. Již samotný vstupní portál zdobí sochy Indiána a Mouřenína v životní velikosti, a erb lubušských opatů. V sálu, který má výšku 14 metrů a plochu 420 m², vládne bohatá výzdoba oslavující habsburský dvůr, motiv hlavního nástropního obrazu na plátně o rozměrech 24×14 metrů, považovaný za největší obraz v historii malířství. Autorem je Filip Kristián Bentum, který rovněž vyzdobil portrétem i Boleslava I. Vysokého. V další prohlídce pokračujeme do trojlodního kostela Nanebevzetí Panny Marie, jehož stavba proběhla okolo roku 1200 a byl zde pohřben zakladatel kláštera. V letech 1672-81 byl barokně přestavěn Matyášem Steinlem a vyplněn novým barokním mobiliářem. Zrušen byl Němci v roce 1943 a po následném vpádu Rudé armády byl vyloupen a hrobky poškozeny, takže zůstalo identifikováno jen několik ostatků. Zde byla pohřbena řada knížat včetně Boleslava III. Marnotratného a dalších.
Ano 1311-13 přináší Knížecí kapli s gotickým interiérem vyzdobeným malbami Wilmana s výjevy z historie Slezských Piastovců. Kaple byla postavena souběžně s chrámem a sloužila jako část rozsáhlého klášterního komplexu. Cílem je také Letní refektář (Refektarz letni) z let 1706-33, vyzdobený freskami Antonína Felixe Schefflera a s deskou vybízející k zachování klidu při jídle; freska zobrazuje Krista nakrmení zástupů chlebem a rybami. Závěr prohlídky patří Velkému refektáři a zejména rozsáhlé knihovně, jedné z největších klášterních knihoven v Evropě, která však byla během rekonstrukce zasklena a restaurována. Nyní je více než 90 bibliotek (po 30 na patře), avšak zdevastované po pobytu Rudé armády.
Poslední část naší cesty nás vede k Sanktuáriu ve Trzebnici - Sanktuarium św. Jadwigi w Trzebnicy. Třebnický klášter byl založen již v roce 1202 knížetem Jindřichem I. Bradatým ke cti sv. Bartoloměje a byl spojen s Hedvikou Slezskou, která iniciovala spolupráci s vězni odsouzenými na smrt pro výstavbu kláštera a pro budoucí výchovu dívek. Klášter měl být centrem duchovní obnovy kraje a výchovy dívek, které se připravovaly na budoucí život. Řeholnice se měly věnovat péči o nemocné a zajištění kláštera jako významného duchovního a kulturního centra regionu. Po staletích se však hospodářská situace v 70. letech 14. století zhoršila a následně opisem Pernštejnů došlo k dalším ústrkům; klášter byl roku 1782 zrušen. Dnes je pak v Trzebnici připomínkou cisterciáckého dědictví a významného kulturního odkazu v regionu.
tags: #cisterciacky #klaster #trebnice