Přes mimořádně tvrdé represe proti pravoslavné církvi a jejím představitelům za komunismu zažívá ruské pravoslaví jakýsi zlatý věk. Část Rusů se podobně jako některé jiné národy v minulosti považuje za vyvolené, kteří povedou svět k lepším zítřkům. Pravoslavná církev je v tom do jisté míry utvrzuje. Domnívám se, že každý, kdo poprvé vstoupí do největšího symbolu ruského pravoslaví, kterým je moskevský Chrám Krista spasitele, aspoň v náznaku pochopí význam pravoslavné církve v životě většiny Rusů. Rozměry chrámu jsou vskutku kolosální - na výšku měří 103 metrů, průměr největší kupole je téměř 30 metrů. Chrámová loď může pojmout až deset tisíc věřících, což znamená, že se jedná o největší chrám, který je zároveň sídlem patriarchy ruské pravoslavné církve v celé Ruské federaci.
Jeho historie je velmi pohnutá. Stavbu původního chrámu, který na tomto místě stával, nechal zahájit ve 30. letech 19. století car Alexandr I. na oslavu vítězství ruské armády nad Napoleonem a sám pro chrám vybral místo na břehu řeky Moskvy. Stavební práce trvaly více než čtyřicet let a cena se vyšplhala na tehdy astronomickou sumu 15 milionů rublů. Chrám, vyzdobený reliéfy zobrazujícími slavné vojevůdce a bitvy, využívali carové k nejrůznějším slavnostem a také ke korunovacím.
Ve 30. letech 20. století se komunistický imperátor Josif Stalin rozhodl, že chrám nechá zničit. Chtěl tím uvolnit místo pro gigantickou stavbu tzv. Paláce Sovětů, který se měl stát symbolem světového proletariátu. Původní chrám se nejprve dělníci pokoušeli zbořit manuálně pomocí nejrůznějších nástrojů, pevné zdi však jejich snahám odolávaly. Stalin se proto rozhodl budovu vyhodit do povětří. Úklid trosek po demolici pak trval ještě více než rok.
Někteří Moskvané věřili, že bída a neštěstí, které postihly celou zemi během 20. století, byly Božím trestem seslaným za zničení chrámu. Potvrdila mi to ostatně při mé návštěvě znovupostaveného Chrámu Krista spasitele asi třicetiletá pracovnice z ruské Federální antimonopolní služby, která krátce předtím odmítla jít do Leninova mauzolea se slovy, že není na bolševického zločince zvědavá.
Kruté pronásledování pravoslavné církve v Rusku však nezahájil neúspěšný student kněžského semináře Josif Stalin, ale již Vladimír Lenin spolu se Lvem Trockým. „Bylo povoleno pouze konat bohoslužby, ale režim postupně zavíral jeden chrám za druhým. V roce 1940, tedy těsně před druhou světovou válkou, zůstalo z předrevolučních 80 tisíc chrámů v celém Rusku pouhých 1400, byly buď zbořeny, nebo přestavěny na hospodářské budovy či kluziště a plavecké stadiony,“ uvádí historik, publicista a religionista Radomír Malý.
Biskupové byli podle jeho slov většinou v internaci nebo v gulagu, kněží byli postupně zatýkáni, prakticky mohli fungovat jen kolaboranti ze sdružení „Živá církev“. Historik Malý dále připomíná, že patriarcha Tichon byl bez soudu internován a za podivných okolností v roce 1925 zemřel. Režim organizoval monstrprocesy s duchovními osobami, odsouzení byli buď popravováni, nebo deportováni do gulagu, odkud se jich mnoho nevrátilo.
Podle nejstřízlivějších odhadů bylo v letech 1917- 941 popraveno nebo zavražděno minimálně 130 biskupů a 45 tisíc kněží, řeholníků a řeholnic. Počet laiků popravených nebo zavražděných z náboženských důvodů čítá miliony. Všechny semináře byly zrušeny, stejně tak kláštery, věřící nesměli vykonávat žádné duševní povolání, pouze manuální jako dělníci nebo kolchozní rolníci.
Druhá světová válka přinesla v náboženské politice Stalinova režimu změny v tom smyslu, že vedení státu potřebovalo k obraně vlasti mobilizovat i potenciál ruského pravoslaví. Metropolita Sergej mohl pronést v roce 1943 rozhlasové poselství k národu a záhy poté byla podepsána dohoda s pravoslavnou hierarchií o opětném obsazení moskevského patriarchátu a dalších biskupských stolců, o navrácení církvi asi 15 tisíc před válkou násilně uzavřených chrámů, o obnově několika klášterů a tří seminářů.
Kvůli kontrole byli ale do vedoucích funkcí jmenováni většinou agenti KGB nebo lidé jinak zkompromitovaní spoluprací s bolševickým režimem. Perzekuce věřících pokračovala dále a v 50. letech se pak ještě více prohloubila. Jisté uvolnění pro věřící na širé Rusi znamenal pak příchod Nikity Chruščova do čela země. Nicméně i nadále byla pravoslavná církev a její obřady pod bedlivým dohledem KGB.
Všichni sovětští vůdci a zejména pak inteligentní a informovaný šéf KGB Andropov si dobře uvědomovali, že „povolit uzdu“ jinému božstvu, než je komunistická strana, by v silně religiózní ruské společnosti znamenalo dost rychlý konec všemocného vládnutí kremelských stranických byrokratů. Na rozdíl od Lenina a Stalina se ale snažili část církevní hierarchie nějakým způsobem ovlivňovat či uplácet.
Poslední sovětský vůdce Michail Gorbačov měl těsně před Velikonočními svátky v roce 2008 podle deníku La Stampa přiznat, že byl celá léta v nejvyšší funkci generálního tajemníka komunistické strany Sovětského svazu věřícím křesťanem. Gorbačov to podle italského deníku sdělil během nečekané návštěvy hrobu svatého Františka v Assisi.
Noviny v článku s titulkem Duchovní perestrojka citovaly bývalého sovětského vůdce, pro nějž je údajně svatý František jakýmsi „druhým Kristem“. „Jeho příběh mě léta fascinoval a sehrál v mém životě významnou úlohu,“ řekl prestižními italskému listu Gorbačov, kterého na pouti doprovázela dcera Irina. Toto jeho vyjádření tak mělo podle deníku potvrdit letité spekulace, že nejvyšší představitel nejateističtější velmoci světa věřil v Boha.
Ruská pravoslavná církev prošla od svého vzniku v roce 988, podobně jako celé Rusko, složitým a rozporuplným vývojem. Je spjata s řadou jmen, mezi nimiž figurují bolševiky umučení hodnostáři, ale i spolupracovníci komunistické KGB. Mezi reformátory patří patriarcha Alexij II, který v době puče v roce 1991 podpořil Michaila Gorbačova. Po smrti Alexije v roce 2008 nastoupil na jeho místo nynější patriarcha moskevský a celé Rusi Kirill, který měl být údajně spolupracovníkem tajné policie.
Jedním ze symbolů odporu proti komunismu byl kromě jiných naopak kněz Gleb Jakunin (1936-2014), kterého KGB sledovala ještě v roce 1988. Potvrdil mi to chartista a publicista Jan Urban, který se koncem 80. let s otcem Jakuninem setkal v Moskvě.
„Pravoslavná církev v Rusku byla vždy silně spjata se státem a jeho armádou. Důkazem toho je také stavba hlavního chrámu ruských ozbrojených sil, která trvala téměř 600 dní a byla dokončena v letošním roce, přesně 9. května 2020. Výška chrámu i s křížem dosahuje 95 metrů, jedná se tak o třetí nejvyšší pravoslavný chrám na světě po moskevské Katedrále Krista Spasitele, jejíž nejvyšší věž měří o 8 metrů více, a po petrohradském Isakijevském chrámu sahajícím do výšky 101,5 metrů.
Chrám má mít kapacitu až 6000 věřících a rozkládá se na ploše 11 tisíc metrů čtverečních. Projekt byl údajně financován místními úřady a za pomoci soukromých darů.
Pravoslavná církev, ruský stát a jeho armáda měly a mají mezi sebou navzájem těsnou vazbu. Důkazem je i stavění kostelů jako upomínky velkých vojenských vítězství. Tato praxe má v Rusku dlouhou tradici - datuje se již od 12. století.
Nový svatostánek má být holdem vítězství sovětské armády nad nacismem a připomínkou dalších vojenských úspěchů, včetně ruské anexe Krymu. Pravoslavní duchovní se již tradičně modlí za obránce své vlasti a v modlitbách nezapomínají ani na stát a jeho představitele.
Jaký mají ale vztah k zahraničním operacím, které zjevně neslouží obraně vlasti? Podle politologa Ivana Preobraženského nabízela pravoslavná církev v 90. letech ještě smírná prohlášení v duchu klasického chápání křesťanských hodnot. Ruská pravoslavná církev tehdy například aktivně podporovala výjimky ze základní vojenské služby. Věřící tak chtěla ušetřit před nutností brát do ruky zbraň, pokud by to bylo v rozporu s jejich přesvědčením.
Po smrti patriarchy Alexije II. v roce 2008 a zvolení patriarchy Kirilla 1. Vojenští kaplani, kteří se v ozbrojených silách původně objevili z toho důvodu, aby pomohli zjemnit drsné mravy, a také aby sloužili jako doplňující nástroj kontroly nad armádou, se následně stali organizační jednotkou ruského ministerstva obrany. Pro Putina je to, že pravoslavná církev sehrává v armádě významnou roli, výhodné, protože jejím prostřednictvím upevňuje legitimitu svého režimu a posiluje důvěryhodnost kroků armády u ruských věřících.
