Pro toho, kdo má vyvinutý cit jazykový, mohlo by příd. jméno starozákonný znamenati leda vlastnost něčeho, co se shoduje s nějakým starým zákonem, ne však to, co přísluší k Starému zákonu, co je z něho vyňato, o čem se v něm mluví a p. Proto podle dnešního usu spisovného je správné psáti jen »kniha starozákonní, starozákonní prorok, starozákonní příběh« a p.
Celé dílo textu sleduje klíčovou otázku, zda Starý zákon lze číst jako by ukazoval na Krista a jeho dílo, nebo zda exegeze má zvednout zrak k širším a hlubším souvislostem, tedy k božskému poselství skrze lidské autory a jejich kontext. Pojetí Starého zákona jako zaslíbení Krista bylo později rozpracováno alegorickou metodou, ale i dnes nám lze nabídnout teologickou „chrámovou“ optiku: Písmo má svou božskou i lidskou stránku a vyžaduje vyvážený přístup, který nerozlišuje obsah od formy, ani člověka od Božího poselství.
I. Třetí období biblické exegeze a dvě cesty výkladu
Staří bohoslovci odpovídají jednoznačně: Ano! Celý Starý zákon je pro ně zaslíbením Kristova příchodu. Z pohledu novozákonní exegetiky však existuje i odchylný a kritičtější pohled osvícenců, kteří alegorii chápou jako nástroj k překroucení původního textu. Třetí období, které navazuje na tuto skepsi, vyžaduje vyváženou kritiku - a proto vychází biblisté z dvojího hlediska: z lidské formy a z božského obsahu, z kontextu a z poselství, jež otevírá věčné otázky víry.
Klíčovým principem i zde je, že exegeze musí rozlišovat „jak“ (formu, kontext, poselství pisatele) od „co“ (obsah, transcendentní poselství). Augustin už poukazoval na to, že Písmo má zároveň božskou i lidskou stránku; toto rozlišení tvoří základ pro „christologii Starého zákona“ jako svědectví o Kristu, a nikoli jen soubor předobrazů.
II. Kristova přítomnost v Starém zákoně a jeho svědectví
Znásilněnství pojmování „Ježíšologie“ jako sbírky nepodstatných rysů Starého zákona by bylo zjednodušením. Místo toho je třeba chápat Krista jako titul a roli, kterou skrze sme služebníků - králů, kněží a proroků - Bůh ve Starém zákoně uskutečňoval. Tři významné skupiny statí Starého zákona, které tvoří pozadí novozákonnímu poselství, se v různých kontextech ukazují jako zřetelná svědectví o Kristu: obětovaný Beránek, Služebník a Odsouzenec.
V Markově evangeliu (a širším kontextu Nového zákona) se ukazuje, že Starý a Nový zákon nejsou protiklady, ale vzájemně se doplňují. Markovo evangelium pracuje s nejstaršími prorockými texty (Malachiáš a Izaiáš) a vyjevuje jejich naplnění v Kristu prostřednictvím působení Jana Křtitele či Ježíšova poselství o království a oběti. Tím se ukazuje, že Bůh jedná skrze lidi a čas, a zároveň ústí ve své definitivní zjevené poselství v Kristu.
III. Vztah Starého a Nového zákona: kulturní i teologický rámec
Židé by důraz kladli na přikázání a poslouchání Zákona, zatímco křesťanská tradice vidí důležitost i v tom, co Bůh udělal sám - cestu Boha k člověku. Starý zákon je tedy cesta Boha k lidu, která se vrcholí v příchodu Ježíše Krista; Nový zákon ukazuje, jak tato cesta pokračuje v dějinách církve a ve víře lidí, kteří naslouchají Božímu slovu a následně interpretují jeho činy. Kondescendence - Boží sklánění k člověku - zůstává v srdci biblického poselství a umožňuje christologické vyjasnění: Kristus zjevuje plný význam Starého zákona, a přesto readiness k přijetí poselství, které přichází skrze jeho oběť a vzkříšení.
V Novém zákoně tedy nevznikají jen citace starozákonních veršů, ale jejich promyšlené použití - srovnání a kontextualizace - které ukazují na soud a milosrdenství Boha, na spravedlnost, soud i naději v Kristu. Že to bývá často řečeno jako „christologie Starého zákona“, je důsledkem toho, že Starý i Nový zákon svědčí o jednom Bohu, jenž jedná skrze čas a lidstvo.
IV. Praktické shrnutí a proč na Starý zákon nezapomínat
Pokud čteme Starý zákon z hlediska víry, můžeme ho chápat jako text, který nás zve k naslouchání Božímu poselství a k rozjímání nad tím, jak Bůh jednal s lidmi tehdy. Z hlediska vědecké kritiky je nutné dovolit si zkoumat text v jeho historickém a literárním kontextu, stejně jako uznat, že existují rozdílné textové varianty a postupy redakce. Obé přispívá k bohatému porozumění Písmu a vede k lepšímu pochopení Nového zákona, jeho poselství i jeho pramene.
Starý zákon je fascinující knihou - knihou plnou hlubokých lidských zkušeností, poznání a moudrosti. Zkušeností s Bohem, světem i člověkem, se sebou samým. Novozákonní spisy vznikly v mnohem kratším časovém rozpětí než ty starozákonní, avšak jejich vzájemná dynamika ukazuje, že oba svědčí o tomtéž Bohu, jen v různých etapách dějin spásy.
Je tedy důležité mít na paměti kontinuitu mezi Starým a Novým zákonem, a číst je ve vzájemné vazbě. Bez Starého zákona by Nový zákon nebyl plně srozumitelný; naopak Nový zákon poskytuje světlo, v němž lze Starý zákon chápat jako završení, naplnění a projev Božího plánu pro člověka a svět.
12 PŘEKVAPIVÝCH souvislostí mezi Starým a Novým zákonem, kterých jste si možná dříve nevšimli | @shamounian
tags: #cte #se #prvne #starozakonni #nebo #novozakone