Ekumenický koncil (z řeckého oikúmené, „obydlený svět“) je v křesťanství nejvyšší autoritativní shromáždění biskupů z celého světa, svolané za účelem projednání a rozhodnutí o zásadních otázkách víry, teologie, církevní disciplíny a morálky. Historicky byly koncily klíčovými momenty, které formovaly křesťanskou doktrínu, zejména v prvních staletích, kdy se církev potýkala s různými heretickými výklady své víry, například ohledně podstaty Nejsvětější Trojice nebo osoby Ježíše Krista.
Koncept celocírkevního sněmu navazuje na tzv. Apoštolský koncil v Jeruzalémě kolem roku 50, popsaný v knize Skutků apoštolů, kde se apoštolové radili o přijímání pohanů do církve. Prvních sedm ekumenických koncilů, konaných mezi 4. a 8. stoletím, má zvláštní význam, protože jsou uznávány jak římskokatolickou církví, tak východními pravoslavnými církvemi. Byly svolávány římskými, resp. byzantskými císaři, kteří měli zájem na jednotě víry v celé říši.
První čtyři velké koncily a jejich výsledky
První nikajský koncil (325): Svolán císařem Konstantinem Velikým k řešení sporu o arianismus, který popíral Ježíšovo božství.
Efešský koncil (431): Odsoudil nestorianismus, který odděloval Ježíšovu lidskou a božskou přirozenost.
Chalcedonský koncil (451): Definoval tzv. chalcedonskou definici o dvou přirozenostech (božské a lidské) v jedné osobě Ježíše Krista. Toto rozhodnutí vedlo k odštěpení orientálních církví.
Druhý nikajský koncil (787): Řešil spor o uctívání ikon (ikonoklasmus). Po Velkém schizmatu v roce 1054 se cesty západní a východní církve rozešly. Další koncily svolávané papeži v Římě jsou uznávány pouze římskokatolickou církví jako ekumenické.
Pozdější staletí a klíčové koncily
Tridentský koncil (1545-1563): Byl reakcí katolické církve na protestantskou reformaci. Jasně definoval katolickou nauku v oblastech zpochybňovaných reformátory a výrazně reformoval přípravu kněží i laickou zbožnost. Důležitým pokoncilním výstupem byl Římský katechismus (1566).
První vatikánský koncil (1869-1870): Nejznámější pro definici dogmatu papežské neomylnosti, když papež mluví ex cathedra ve věcech víry a mravů. Tím byl potvrzen primát papeže nad celou církví.
Druhý vatikánský koncil (1962-1965): Svolán papežem Janem XXIII. s cílem aggiornamenta (modernizace) církve. Z jeho závěrů vyšlo 16 dokumentů, které ovlivnily zjevení, liturgii, vztah církve k nekřesťanským náboženstvím, náboženskou svobodu a ekumenismus. Zasedal v období studené války a rozdělení světa na Východ a Západ.
Vzhledem ke staleté kontinuitě života církve a světa je užitečné alespoň orientačně připomenout i dva předchozí koncily: tridentský koncil a první vatikánský koncil. Tridentský koncil se stal významným milníkem v upevnění katolické identity v době reformace a klíčovým krokem ke scholastické formaci kleru i laiků, zatímco první vatikánský koncil definoval primát papežské autority a neomylnost v určitých případech.
Podmínky ekumenického charakteru koncilu a jeho účastníci
V první řadě je ekumenický koncil shromážděním biskupů katolické církve z celého světa, svolaným pod autoritou papeže. Požadavky na to, aby koncil byl ekumenický, zahrnují, že se schází biskupové z celého křesťanského světa a že jeho svolání a potvrzení spadá pod římského papeže. Zvláštností ekumenických koncilů je, že jejich zřizovatel a nejvyšší autorita má též papež, který koncilu předsedá a koncil potvrzuje.
Účastníky koncilů bývají kromě biskupů též teologičtí experti (periti), zástupci řeholních řádů a v moderní době i pozorovatelé z jiných křesťanských církví (bez hlasovacího práva). Dokumenty koncilu, zejména dogmatické konstituce a kánony, mají nejvyšší stupeň autority a v katolické církvi nabývají plné právní moci až po potvrzení papežem.
Historické souvislosti a významy
Koncil bývá vnímán jako výrok „slavnostního výkonu nejvyšší pravomoci nad celou církví“, a to včetně zemí a zemi ohledně bohorodičky, psaní vyznání víry a vyjasnění systému církevního života. Představitelé křesťanství a císařové často využívali koncilů ke zpevnění jednoty víry a proniknutí do státního života. V pozdější době přešlo právo svolávat a řídit ekumenické koncily na papeže, přičemž hlavními účastníky byli biskupové a sborové kolegiality, kde spolupráce s papežem posilovala jednotu církve.
Symbolické vyznání víry vzniklo na koncilu v Niceji a Konstantinopoli (nikajské a nikajsko-konstantinopolské vyznání). Trojiční nauka a božství Krista byly klíčovými prvky, které určovaly vztah Otce, Syna a Ducha Svatého. Východní církve považovaly Ducha Svatého za vycházejícího z Otce; západní tradice později doplnila i Syna (filioque). Tyto rozdíly vedly k dalším historickým třenicím a k rozkolům v průběhu staletí.
Součástí obecného shrnutí
Ekumenický koncil je tedy shromáždění biskupů z celého světa, svolané a potvrzené papežem, se zřetelem k jednotě víry a kázně církve, jehož hlavními výsledky jsou dogmatické konstituce, kánony a pastorační konstituce, které utvářejí oficiální nauku církve a mají vliv na život věřících. Proces koncilů bývá dlouhý a často politicky a teologicky složitý, avšak jejich odvaha řešit zásadní otázky víry a církevní praxe umožnila církvi přečkat období změn a zachovat kontinuitu nauky skrze století.
