Strach. Proč se frekvence tohoto slova se v posledním roce povážlivě zvýšila? Mnozí z vás nám do pořadu napsali, že si nepamatují, že by tak často slyšeli, vyslovovali a cítili právě strach. Martina Kociánová si proto pozvala jednoho z největších odborníků profesora Cyrila Höschla. Českého psychiatra a vysokoškolského pedagoga, přednostu psychiatrické kliniky 3.
Cyril Höschl: Odpověď není jednoduchá, protože máme různé strachy. "Život je řešení úloh" říkal Karl Popper. Toho, že budeme nemohoucí, že budeme zapomínat, nebudeme o sobě vědět, že budeme odkázáni na pomoc svých bližních. To je strach, který řada lidí má, ale vždycky v konfrontaci s nějakou situací. A mezi sebou se lišíme pochopitelně v tom, jak velký máme sklon o těchto věcech přemýšlet. Někdo má sklon vidět v životě jenom to lepší a špatné si do svého vědomí nepřipouští. A ten druhý, který se tím trápí, ačkoliv třeba nemá ještě žádný důvod, ale je citlivější, vnímavější vůči těmto existenciálním nebezpečím, tak se bojí víc.
Cyril Höschl: Já jsem spíš ten optimističtější, ale i na nás optimisty jednou dojde. Chirurg vidí pořád otevřené rány a hnisavé hojení. Psychiatr vidí kolem sebe šílence a dementní babičky. Uprostřed toho života si začnete uvědomovat, že se ty světy, ten svět pacientů a svět vaší vlastní rodiny, prolínají a že se ocitáte vy sami a vaši blízcí v roli pacientů, kteří jsou na té druhé straně břehu. A že představa, že se to všechno negativní týká jenom pacientů, byla naprosto mylná.
Martina: Vy jste teď uvedl několik příčin, které v nás nejčastěji vyvolávají strach: nemoc, stáří, bezmoc. Já bych možná přidala ještě jednu, a tou je změna. Lidé píší o strachu ze změny, kterou může přinést současná uprchlická vlna. Loni jste v rozhovoru pro Svobodné fórum řekl: "Důvod bát se je."
Cyril Höschl: Stále větší počet lidí si uvědomuje závažnost situace, a tady zdůrazňuji, že je třeba, aby si to uvědomovali zejména ti rozumní a ne nahnědlí populisté. Především si musíme říct, koho myslíme tím my, když říkáme my. Protože ač jsme velmi různí, tak v tomhle je tím společným jmenovatelem zásadní změna soužití s nějakou kulturou, která sem proniká. Ona je vždycky kontaminace cizí kulturou prospěšná. Ale je prospěšná jenom do určité míry a za předpokladu, že obohatí to původní prostředí. Když se taková kultura dostane do jiného prostředí, tak záleží, v jaké je proporci. Mohlo by dokonce dojít ke sdílení kolektivních pocitů vyděděnosti, ponížení, zneuznání, nedostatku respektu. V tom se mezi sebou ty menšiny liší, takže ono to není všechno narazitelné na jedno kopyto s tím, že podívejte se, jak se támhleti hezky v té Americe uplatnili. A hlavním důvodem je, že k tomu přílivu docházelo po postupných pramíncích, přítocích, které umožňovaly tu postupnou, plynulou adaptaci a asimilaci na nové prostředí. Kdežto kdybyste jakýkoliv národ nebo etnikum vzali a najednou ho celé přenesli někam jinam, tak už to problém je.
Martina: Jenomže jakmile u nás někdo o těchto hrozbách začne mluvit, tak se najde mnoho karatelů, kteří ho uzemní a označí ho přídomkem. V nejlépe jenom tím, že straší lidi a v horším ho rovnou označí za xenofoba. Cyril Höschl: Já nálepky to je xenofob, rasista, sluníčkář beru s rezervou, protože jsou vždycky zkratkovité. Já za celým tím procesem, kterého jsme svědky, vidím určitý záměr. Ti, kteří odcházejí z rozvinutých západoevropských států, jsou z velké části svedení, indoktrinovaní mladí muži, často vysokoškoláci, kteří jsou motivovaní a nabití energiemi mladého muže. Jsou vedeni touhou se prosadit jako muž. Většina z nich je naprosto mírumilovná a žijící někde v poklidu. Jak je zmobilizovat proti civilizaci, ve které vidím zlo? Ten neklid tam generuje armády zoufalců. Já neříkám, že všechny válečné konflikty, na které se to dá snadno nabalit, vymyslel Islámský stát. Ale k tomu provádí krutosti, které jsou za horizontem představitelnosti. A to proto, aby horifikovali tu rozmazlenou evropskou civilizaci a ten výsledek má být vlastně vzedmutí se antiislámského odporu.
Cyril Höschl: Není to jenom tenhle verš. Za ně jsou považováni jednak bezvěrci a jednak takzvaní lidé knihy, což jsou křesťané a židi. Islám v tomhle není nijak zvlášť odlišný od jiných náboženství. Všimněte si, že je ve vztahu k té obecné populaci úplně jiný než jiná religia, nemá papeže, nemá církevní hierarchii, nemá patriarchu. Je jaksi vyrůstající zdola v různých ohniscích. A je to zároveň sociální učení, to znamená s hlubokým vlivem na každodenní život.
Martina: Vy jste také řekl, že proti sobě máme náboženské fanatiky nemilosrdně podřezávající nevinné civilisty, turisty a humanitární pracovníky. A také jste dodal, že jestli se někdo domníval, že nacismem nebo komunismem se dalo prokolaborovat k celkem spokojenému životu, tak v tomto případě je určitě na omylu. Cyril Höschl: Já si myslím, že velká je, ale že velmi záleží na tom, jak se k celému tomu fenoménu budeme stavět a jak naladěné a více či méně moudré síly se dostanou k moci. A tam pak velmi záleží na tom, jak se bude náš postoj vyvíjet a teď opakuju vlastně tu tezi, kterou jsem před chvílí řekl. Martina: A čím je utvrzujeme? Tím, že zavřeme hranice nebo máte na mysli něco jiného? Cyril Höschl: Prostě odmítavým, negativním postojem na všech úrovních od politických až po diplomatické. Ve chvíli, kdy se začnete cítit býti občanem druhé kategorie, tak je na konflikt zaděláno, protože ten pocit méněcennosti se populací šíří a jde s generace na generaci. Argument, že zlo radikálního islamismu nesouvisí s imigrační vlnou, je ale naprosto scestný. Protože s ní souvisí to zlo, které přijde za jednu, za dvě generace. Ta vlna mění potenciál líhně pro radikalismus a negativní jevy, který s tím jsou spojené.
Martina: Přesto mi není úplně jasné to, jakým způsobem se projevovat vstřícně, protože si myslím, že v tuto chvíli se jedná spíše o to, zda otevřít, zavřít anebo přivřít. Cyril Höschl: Vypadá to sice jako naprosto relevantní návod, ale já si myslím, že bychom k tomu měli přidat ještě další imperativ, nejenom otevřít, zavřít, přivřít, ale rozlišovat. A na tom je asi nejtěžší najít hranice mezi dobrem a zlem. Solženicyn říkal, že prochází srdcem každého člověka a proto je třeba takto s těmi jedinci zacházet. To prostě není masa nebo to není kolektivní zlo. Ale chápu, že pod vlivem té hrůzy, kterou občas teroristické útoky šíří, je to čím dál obtížnější. Martina: Naprosto chápu, že nelze házet muslimy do jednoho radikálního pytle. To je to klíčové, co by si měl člověk stále opakovat. Ale na druhou stranu jsme konfrontováni s tím, že rozlišování je nejen velmi těžké, ale místy téměř nemožné. Zrovna nedávno proskočila zpráva, že tak dokonale padělané pasy, jako mají příslušníci Islámského státu, kteří se snaží dostat do Evropy, není schopný rozlišit žádný úředník. Cyril Höschl: Já s vámi souhlasím a musíme bohužel s určitým povzdechem připustit, že jsou problémy, které jsou nesmírně obtížné, na které není snadný návod, a jsou problémy, které jsou v určitém momentě neřešitelné. Musíme se o to aspoň snažit. A jestli ten boj a on to boj je, byť třeba na úrovni zatím mentální, vyhrajeme nebo prohrajeme, to se neví. Ale obava z toho je zdrojem některých strachů. A to je to nebezpečí, které hrozí, když by se k moci dostaly radikální autoritativní režimy, které slíbí rychlé nastolení pořádku tak, jako tomu bylo s nástupem Hitlera v 30. Martine: V listopadu loňského roku jste pro týdeník Reflex po oněch útocích v Paříži napsal, že xenofobie už není pejorativním označením nesnášenlivosti, ale projevem oprávněné nedůvěry. Je to těžké, je to obtížné, často se dostáváte do logických pastí, ale musíme se o to neustále snažit. Toho ptydepe, toho pseudojazyka, kterého jsme si tolik užili v minulém režimu. Ostatně jsou o tom kouzelná díla i u nás v češtině. Pokračování rozhovoru s Cyrilem Höschlem uslyšíte v úterý 9.2. Záznamy pořadu najdete v iRadiu. Dobrý den, pane profesore, jestliže někdo z bílé populace v 21. století přijme jako svou víru islám, není to již na psychiatrickou diagnózu? Podle mne nemá islám v dnešní podobě v Evropě místo. Jestliže jsou o 700 let zpátky, ať si žijí doma a Evropa by je měla vrátit zpět, ponechat jen ty integrované. Vlastimil Jaroš, Plzeň.
Mezi vírou a bludem je zásadní rozdíl, takže rovnou odpovídám, že přijmout jakoukoliv víru v jakémkoliv století a s jakoukoliv barvou kůže samo o sobě v žádném případě psychiatrickou diagnózu nezakládá. Svůdnost takových nápadů má na svědomí zneužívání psychiatrie k prosazování ideologických či mocenských zájmů. Evropské fanynky Islámského státu. Možná máte na mysli jinou věc: přejímá-li někdo ve své kultuře naprosto neobvyklé vzorce chování či prožívání, může to projevem choroby vskutku být. Tam pak není meritem věci obsah jako takový (víra), ale právě ona nepatřičnost, někdy až absurdnost. To se ani tak netýká velkých náboženství, jako spíše různých sekt, konspiračních teorií a pověr, jejichž producenty bývají zhusta všelijací mašíbři, podivíni, psychopati, a dokonce psychotici, na něž se „indukcí“ nabalují Do této kategorie by mohly spadat některé (zdůrazňuji některé) případy evropských fanynek Islámského státu, jež často brzy splakaly nad výdělkem a dnes nevědí, kam se vrtnout.
Schizofrenický žid: Váš dotaz mi ale připomněl historku, kterou mi vykládal můj izraelský kolega, poměrně významný psychiatr. Založením a přesvědčením je ateista, a tak se tu a tam stal terčem hořké mediální kritiky ze strany ortodoxních Židů, zejména když náhlý zlom v životě do té doby zcela bezbožného mladíka, jenž si z ničeho nic dal narůst plnovous a pejzy, přestal pracovat a jen se modlil, interpretoval jako časný varovný příznak nástupu schizofrenie, což se bohužel brzy ukázalo být pravdou. Kolega začal dostávat hanlivé a pobouřené dopisy, že zneužívá psychiatrii k dehonestaci víry a že by mu měli sebrat diplom. Jaké však bylo po čase jeho pobavené zadostiučinění, když titíž ortodoxové mu důvěrně vzkázali: „Odpusťme si, co jsme si,“ a chtěli po něm okamžitě vyšetřit svého souvěrce s podezřením, že má schizofrenii, protože tento zbožný, hluboce věřící mladík se jednoho dne z ničeho nic oholil, sekl s tórou, začal jíst vepřovou a div že ji nezapíjel mlékem.
tagvideo>Jak poznáme duševní poruchu od víry a identity
Chci touto příhodou podpořit názor, že ani víra, ani bezbožnost samy o sobě nezakládají jakoukoliv diagnózu: to, co je v obou případech podezřelé, je vypadnutí z kulturního kontextu svého prostředí, jež může signalizovat duševní poruchu. Tu je ale třeba ověřit ještě jinak, protože chorobnost se zpravidla objeví v několika rovinách, včetně rozvoje v čase. Navíc zlom v životní dráze psychotického pacienta se může týkat lecčehos, nejčastěji práce, zájmů nebo rodiny. Každý takový případ je tedy radno posuzovat individuálně. Jestli si někdo nechá narůst dredy, potetuje si všechny myslitelné orgány, omotá si hlavu šátkem, dá se na buddhismus, veganství nebo islám, může sice být někdy příznakem ne zcela všední změny v chování a prožívání, ale chorobné to samo o sobě není. Navíc to velice podléhá módě. V šedesátých letech to byli hippies a sluníčkové děti, teď to zase mohou být reakce na technokratickou a konzumní civilizaci, jejíž požitky ne každého vnitřně uspokojují. Můžeme nad tím přemýšlet, ale neměli bychom to šmahem psychiatrizovat. Prof. MUDr. Cyril Höschl, DrSc.