Darech ducha svatého je pro život křesťana charakteristická nejen „nadpřirozená“ síla, ale především možnost“ být užitečný druhým a pokroky Kristova těla.“ Skrze dary se život křesťana uzdravuje ze stresu a rutiny, a jejich hlavní účel spočívá v službě druhým a ve společném růstu církve.
Apoštol Pavel vysvětluje, že dary Ducha Svatého jsou dány lidem, aby byli druhým užiteční a aby Kristovo tělo dělalo pokroky. A Kristus sám řekl apoštolům, ať se nerozcházejí do světa bez přijmutí darů Ducha jako nutnou výbavou pro misii, a také, že jeho Duch je uvede do plné pravdy. Některé dary slouží církvi zprostředkovaně.
Například dar víry znamená schopnost nasadit víru v modlitbě ve prospěch druhých. Dar jazyků lze přiblížit větou: „Člověk se zvláštním způsobem modlí.“ Pokud dar pochopím jako uschopnění k modlitbě, které jsem dosud neměl, nemusím s ním nikde „hauzírovat“ ani ho skrývat. Ten dar mě postrčí, abych se k něčemu „domodlil“, ale když se vytrhne z prostoru modlitby, není to dobře.
Víra je dar i lidský čin. Schopnost lásky máme od Boha. Ale říct, že největším darem Ducha je láska, je nepřesné. Je to ovoce Ducha, ale má naději být věčné. Apoštol Korinťanům píše, že dar prorokování zanikne (je určen pro pozemskou existenci), kdežto láska je věčná, protože čím jiným bych měl být k Bohu připoutaný?
Tzv. klasické dary vycházejí z Izajáše (Iz 11,2) a charakterizují ducha Hospodinova, který spočine na Mesiáši. Pavel (např. 1K 12,4-10) však dává příklady, čím mají být lidé té obci užiteční. Ani Izajáš ani Pavel nepodávají úplný výčet obdarování od Boha. Dary „nasedají“ na schopnosti. Třeba uvádět lidi do tajemství Písma může jen ten, kdo umí mluvit. Jeho schopnost mluvení „umocní“ dar, pokud se řídíme zásadou, že dary slouží výstavbě církve.
Proč sv. Máme usilovat o poznání darů, když víme, že Duch vane kudy chce? Z Pavlových textů lze odvodit, že rozlišení pravosti darů je záležitostí těch druhých, církve. Nelze vítězoslavně zakřičet: „Mám tento dar, sedněte si přede mnou na zadeček.“ Rozpoznání darů jde ruku v ruce s poznáváním Božích úkolů.
Němci to shrnují jako „Gabe-Aufgabe“ - Boží dary jsou pro člověka úkolem. Sloužím Bohu a ptám se, kam mě posílá a tedy i čím mě vybavuje. Když chci po dělníkovi, aby vykopal studnu, dám mu krumpáč. Pavel říká dokonce o prorokování, že jen jeden prorokuje a ostatní rozlišují.
Člověk může své povolání pochopit, ale potřebuje druhé přinejmenším k potvrzení. Je stačí úkolovat, pomoct mu jeho dar realizovat v nějaké úloze, kterou přijme. Měl by mít větší dar rozlišení, ale jeho radu oni nemusí přijmout.
V každém společenství je určité napětí a nejednota, ale nesmí přerůst v destrukci. Biskupům a kněžím je to přímo uloženo, ale neznamená to vyloučení ostatních. Koncil říká, že představení mají rozlišovat, ale Ducha nezhášet. Kněžství předpokládá dar hlásat evangelium a dar vedení; na představených semináře je rozpoznat tato obdarování.
Mám o dary „usilovat“ (sv. V Korintu tehdy všichni chtěli mít dar jazyka a Pavlova slova „usilujte o dary“ dnes můžeme přeložit jako „všímejte si taky dalších darů“). „Usilovat“ lze třeba modlitbou. Když cítím, že mě Bůh staví před úkol, mám právo prosit za výbavu k jeho splnění. Proč ne, Bůh není úzkostlivý.
Nikde není řečeno, že i člověk trpící nějakou patologií nemůže být Bohem obdarován. Ovšem rozlišit, co je Boží dar a co patologie, považuji v duchovním vedení za nejtěžší úkol. Písmo také zmiňuje, jak Duch sestoupil na ty, kteří ještě nebyli pokřtěni. Zatímco ostatní váhali, sv. Pavel říká: „Můžeme odepřít křest těm, kdo přijali Ducha?“ Problém je, když je člověk silně nepřipraven.
Nesmíme zapomenout, že osoba má nositeli daru nepřicházet jako s kořistí. Měl by být fascinován Bohem samotným, ne jen darem. Ku prospěchu církve někdy je i to, že se dotyčný s darem na veřejnosti neukazuje, když ví, že to způsobí rambajs. Proč ne? Bůh je svobodný. Ani jich nemusíme zneužít, my je ztratíme prostě proto, že je nepotřebujeme.
Tady je rozdíl mezi darem a schopností: schopnost je dlouhodobá i celoživotní, kdežto obdarován můžu být jen pro jedinou událost. Není žádný „regulační duchovní úřad“, omezující působení Ducha Svatého. V církvi však rozeznáváme obecné působení Ducha a dary, čili životní výbavu lidí, křtem připojeným ke Kristu.
Bohužel někteří katolíci mají „problém“ s tím, že by dary Ducha mohli mít letniční, evangelíci či pravoslavní. A naopak. Se svolením převzato z: KT č.
Dary Ducha Svatého
Možnosti použití darů v praxi a jejich hodnocení
Rozlišování darů je úkolem pro komunitu, která posuzuje, jak dary slouží výstavbě církve a jak pomáhají jednotlivcům i celému tělu Kristovu postupovat vpřed.
Podpora jednotlivců k realizaci jejich darů se často děje prostřednictvím důvěry a vzájemného potvrzení druhými. Člověk má právo žádat Boží vybavení pro splnění úkolu, pokud cítí, že ho Bůh posílá.
V praxi to znamená, že dar může být použit jen tehdy, když slouží dobru komunity a ne jen osobní prezentaci. Když se dar vytrhne z prostor modlitby a služby, ztrácí svoji sílu a účel.
Vyvažování darů vyžaduje moudré vedení a trpělivost; představení a biskupové by měli rozlišovat, ale nesmí potlačovat Ducha.
Krátká tabulka pro shrnutí
| Aspekt | Popis |
|---|---|
| Hlavní účel darů | sloužit druhým a budovat Kristovo tělo |
| Rozlišení darů | úkol komunitě a vzájemnému potvrzení |
| Podmínky veřejného projevování | zodpovědnost a soulad s výstavbou církve |
| Rozdíl daru a schopnosti | dar bývá jednorázový či omezený na určitý úkol, schopnost je dlouhodobá |