Před nedávnou dobou se na našem trhu objevil sborník (10x) Anděl posledního soudu. Celou sbírku uvádí stará, leč pořád ještě nadprůměrná klasika Josefa Nesvadby. Druhá v pořadí je povídka Jaroslava Mosteckého. Zavádí čtenáře do archeologických vykopávek v Iráku. O soukromý výzkum znenadání projevují nečekaný zájem nejrůznější americké armádní složky a současně s nimi i náboženští fanatici. Co se nachází pod zemí v oáze Bouchebka?
Třetí povídka je od Jiřího Pavlovského a spíše než o posledním soudu, je o nešvarech klasického fantasy klišé. Jistý mladík znechucený lidstvem povolá démona, aby lidstvo vyhubil. Podmínky jsou ale stanoveny způsobem, který neumožňuje jejich splnění, a tak démon hledá záminku, jak se ze smlouvy vyvléknout. Čtvrtý v pořadí je se svou povídkou Vlado Ríša. Jako pátá je zařazena povídka dalšího klasika naší sci-fi Zdeňka Rosenbauma.
Šestou povídkou je „Cesta přes Orilien“ Vladimíra Šlechty patřící do cyklu, který si soukromě označuji jako „Čechy po první etnické“. Setkáváme se v ní s postavou tajemného bojovníka Havrana, elfy, hrdlořezy a dalšími reáliemi České kotliny po první etnické válce. Vyprávění nastoluje klíčovou otázku - jak dojde k poslednímu soudu? „Andělé posledního soudu“ Jiřího W. Procházky přímo navazují na titulní Nesvadbovu povídku a začínají přesně v okamžiku, v němž Nesvadbova klasika končí. „Primitivní vesmír/anděl“ Miroslava Žambocha je zajímavé vyprávění o bojovníkovi - mutantovi(?), který v soubojích s bojovníky cizích civilizací hájí existenci lidstva na Zemi. Předposlední povídkou sbírky je „Jak se stalo, že se koná poslední soud“ z pera Ondřeje Neffa. Jde o silně ironický příběh plný černého humoru, v němž je nám poslední soud předkládán jako výsledek práce reklamní agentury. Sbírku uzavírá děsivá vize čipové totality Aleše Brichty, jejímž hlavním hrdinou a vypravěčem je pravděpodobně poslední Hells Angel na Zemi.
Čtenář zde dostává do rukou zajímavou sbírku povídek, jež jsou propojeny ústředním tématem. Deset autorů zde předvedlo deset osobitých přístupů k pojmu „poslední soud“, od z daného rámce více či méně vybočujících povídek Jiřího Pavlovského a Vladimíra Šlechty po přímé pokračování „pilotní“ Nesvadbovy povídky od JWP. Nechybí zde ani akční styl, ani notná dávka občas dosti kousavého humoru. Všechny povídky mají minimálně dobrou, ale většinou spíše velmi dobrou úroveň. Každá správná fantasy má být vtipná a musí v ní být elf. A nesmí chybět pořádná hospodská rvačka s trpaslíkem. Jiří Pavlovský to tam má všechno. A ještě něco navíc: Draka, temný krystal, který se jmenuje... to by byl spoiler ...tedy, on se nejmenuje „to by byl spoiler“ on by to byl spoiler. Dále tam má Černý Oltář Z Ikei, na kterém leží ten medvídek, krávy, které jsou spásány, barbara, barmana i Brumlu a ….mladíka (tedy člověka). A ten idiot (mladík) má přání které vyřknul (na jedno přání má právo a klíčenku nechce) démonovi a ten ho (se málem poblil) musí splnit. No a tady je ten zakopaný pes. Tedy, pes tam není, to je metafora, a není zakopaný, je v prvním patře. Tak, a až si povídku přečtete, budete mi nadávat, že jsem jí celou vyspoileroval. Ale... když si jí nepřečtete, budete na komentář čučet jako démon na zmrzlý pivo. Ano, v každé správné fantasy má být pivo...... Ptáte se na toho démona? Nepovím, všechno musí mít systém a žádné jenom takové to šmik-fik.
Román patří bez přehánění mezi nejvýznamnější žánrové práce dvacátého století. Studentka historie je na své cestě do minulosti omylem poslána do doby morových ran roku 1348. Zatímco se dívka snaží přežít, aniž by se sama mohla vrátit do budoucnosti, profesor Dunworthy musí bojovat s rychle se šířící smrtelnou epidemií chřipky i s tupou byrokracií, aby měl vůbec šanci svou žákyni zachránit. Obě časové linie i přes propast času prozrazují, jak je lidská povaha navzdory civilizačnímu pokroku v podstatě stále stejná.
Americká autorka science fiction, celým jménem Constance Elaine Trimmer Willisová, se narodila 31. V roce 2008 byla uvedena do Síně slávy žánru science fiction, o dva roky později obdržela Cenu Roberta A. Heinleina za vědecko-fantastickou tvorbu a v roce 2012 se dočkala nejvyššího žánrového uznání, titulu Velmistra žánru, jenž uděluje spisovatelská organizace SFWA. Autorčin teprve druhý samostatný román Kniha posledního soudu patří mezi nejvýznamnější žánrové práce dvacátého století. Autorka v něm čerpá ze svého porozumění univerzální povaze lidské přirozenosti a podniká sondu do nadčasových témat zla, utrpení a nezdolné vůle lidského ducha. Nakladatelství Triton připravuje dále k vydání román O psu nemluvě, který v roce 1999 získal cenu Hugo a v tomtéž roce byl nominován na cenu Nebula, a také sborník nazvaný Vnitřní záležitosti.
Pro čtenáře, kteří hledají propojení mezi českou fantasy a mezinárodní science fiction, nabízí sbírka několik vrstev témat od možnosti posledního soudu až po zobrazení společnosti po první etnické válce v Čechách, stejně jako reflexi moderního technologického věku a jeho stavu v kontrastu s tradičními mýty a náboženskou symbolikou.
tags: #demon #posledniho #soudu