O 28. neděli v liturgickém mezidobí uslyšíme jako první čtení úryvek z 25. kapitoly knihy proroka Izajáše. Je vybrán z takzvané Izajášovy apokalypsy, kterou tvoří 24. - 27. kapitola. Tato část knihy Izajáš se zabývá Hospodinovým soudem na konci času a následující dobou spásy. Náš úryvek by mohl být jedním z redakčních dodatků, které široce rozvíjejí eschatologické představy.
Hospodin, boží činnost a obraz hostiny Jeho činnost se týká všech národů, celé země a jeho izraelského národa. První věta vykresluje obraz veliké hostiny, kterou Hospodin připravuje pro všechny národy. Podle zmínky o „této hoře“, o níž byla řeč v přecházející kapitole knihy Izajáš, koná se hostina na Siónu. Text neříká, proč a při jaké příležitosti se hostina pořádá. Neříká ani, proč národy přicházejí na Sión. Důvodem slavnosti může být Hospodinova královská vláda, o které se mluvilo v předchozím textu.
Také některé žalmy potvrzují, že Hospodinovo panování se týká všech národů (Ž 47; 96; 97). Prorocké texty o pouti národů na Sión znají představy, podle kterých národy přicházejí na Sión a shromažďují se tam v Hospodinově svatyni. Tyto texty říkají, že národům bude na Siónu darován Zákon (Iz 2,2-4), že se Hospodinova svatyně stane domem modlitby pro všechny národy (Iz 56,7), že se národy shromáždí k oslavě (Iz 66,18-23) a přinesou dary (Iz 18,7). Druhým obrazem doby spásy je zničení příkrovu nade všemi národy Hospodinem.
Dvakrát se zde objeví slůvko „všechny.“ Zdůrazňuje rozšíření na všechny národy. Je však obtížné zjistit, jaký význam má příkrov nad národy. Lze jej chápat jako znamení zármutku, který Hospodin ukončí. Tento význam potvrzuje pokračování textu. Příkrov ale můžeme chápat také jako přehradu mezi národy, která bude Hospodinem zničena. Zničení smrti je předpovězeno jako trvalý stav. Doba spásy tak získává vedle prostorového rozšíření také neomezený časový rozměr.
Nehovoří se blíže o způsobu zničení smrti. Má být spíš dalším znamením očekávané doby spásy. Třetí obraz doby spásy ukazuje Hospodina jako toho, kdo stírá slzy z tváří. V posledním obrazu vystupuje Izrael, kterého Hospodin zbavuje zahanbení. I zde zůstává otevřené, na jaké zahanbení národa se pomýšlí.
Nyní hovoří izraelský národ. Zároveň jde o naději v tohoto Boha. Výzva k jásotu a radosti patří původně do poutních písní. Zmínkou o hoře Siónu se vracíme k začátku našeho úryvku. Pomocí obrazů o radostné hostině všech národů, útěchy pro všechny a odstranění izraelského zahanbení vykresluje autor v rámci Starého zákona neobvykle všeobecnou představu o době spásy.
Tato doba spásy není vázána na předcházející výkony ze strany lidí, je darována Bohem a týká se všech. Ani smrt nezmůže už nic proti tomuto vývoji. Obraz hostiny a zničení smrti patří v křesťanské víře nerozlučně k Božímu království a úplné spasě. V Matoušově evangeliu čteme: „Mnoho jich přijde od východu a od západu a zaujmou místo u stolu s Abrahámem, Izákem a Jakubem v nebeském království…“ (Mt 8,11).
Apoštol Pavel píše Korinťanům: „Až toto tělo, které podléhá rozkladu, vezme na sebe neporušitelnost, a toto tělo smrtelné vezme na sebe nesmrtelnost, potom se vyplní, co stojí v Písmě: Vítězně je smrt navždy zničena“ (1 K 15,54). Téma milosti, tedy nezaslouženého Božího daru, se vine jako červená nit liturgickými texty 28. neděle v mezidobí. Ve vstupní modlitbě se objevuje v podobě prosby: „Bože, dej nám svou milost, aby nás vždycky předcházela a provázela.“
Z pohledu víry je totiž veškerá lidská činnost vždy pojata do činnosti Boží. Bůh se chápe iniciativy, on je na počátku. První čtení, které jsme dopodrobna procházeli, zachycuje příkladně veliké skutky, které nám Bůh nabízí. Obrazem takového života může být péče pastýře a hostitele, se kterými se setkáme v responzoriálním žalmu po prvním čtení. Rovněž apoštol Pavel se dotýká ve druhém čtení tématu milosti, když píše Filipanům: „Všechno mohu v tom, který mi dává sílu“ (Flp 4,13).
Něco takového neplatí pouze o Pavlovi, ale vztahuje se na všechny věřící. Pojednání o Božím daru vrcholí v úryvku z 22. kapitoly Matoušova evangelia. Podle Ježíšova podobenství o svatební hostině je spása dostupná všem. Podobně jako v prvním čtení slouží jako obraz hostina, tentokrát svatební hostina.
Pozvaní na ni nepřišli. Závěrečná modlitba eucharistické slavnosti připomíná, že slavící společenství má už nyní podíl na plnosti života, protože Bůh je „živí svatým tělem a drahou krví svého Syna.“ Z tohoto pohledu je mše svatá příležitostí, při které dostáváme už nyní podíl na tomto z milosti věnovaném Božím daru.
