Utichly vřavy a válečný ryk a v kraji se rozhostil klid a mír. Pán (samuraj) se rozhodne oslavit blažený čas čajovým obřadem, k němuž hodlá přizvat hosty. K patřičnému čajovému obřadu je nicméně zapotřebí vody nebývalé kvality, již musí opatřit sluha Tarókadža. Vychytraly a ne zrovna přičinlivý sluha sotva co překročí práh domu, začíná vymýšlet, jak se úkolu zbavit. Odloží džber do nedalekého křoví, otočí se čelem k bráně a úpěnlivě volá o pomoc. Pán, vyrušen křikem, Tarókadžu uklidňuje a žádá vysvětlení sluhova nezvyklého jednání. Tarókadža pánovi barvitě líčí, jak jej po příchodu do Šimizu napadl ukrutný démon. V sebeobraně musel obětovat dokonce pánův cenný džber, který mrštil démonovi rovnou mezi oči. Pán se navzdory Tarókadžova odporu rozhodne osobně zjistit jak se věci mají a do Šimizu si sám dojít. Tarókadža musí svou lest rozvíjet dále a nadbíhá pánovi, aby jej v přestrojení za démona k smrti vyděsil.
Charakteristika kjógen a jeho význam
Klasický kjógen, o němž se nám dochovaly první zprávy z 12. století. Pán se musí vzdálit z domu, aby zařídil velmi důležitou záležitost. Přikáže svým sluhům dohlížet na dům a zejména na jeho drahocennost - soudek busu (ve skutečnosti lahodný cukr), který pán v obavě, že bude sluhy v jeho nepřítomnosti spořádán, vydává za prudký jed. Pán odchází a všeteční sluhové začnou okamžitě kontemplovat nad povahou soudku s jedem.
Zloděj tomelů je jednou z nejkratších, nejjednodušších, ale zároveň i nejčastěji uváděných japonských frašek. Horský asketa, vracející se z pouti po svatých místech v horách Ómine a Kacuragi (skutečná poutní místa japonské esoterické školy šúgendó), dostává hlad, vyšplhá na strom a začne krást tomely. Nachytá jej však sadař. Pobaven neumělou snahou askety ukrýt se na stromě, si z mnicha pořádně vystřelí.
Frašku Bóšibari nalézáme v nejstarších popisech her kjógen Tenrikjógen bon (pol. 16. století) a též v prvním zápisu scénářů Toraakira bon (pol. 17. století), z čehož lze usuzovat, že tento kus byl v jednodušší podobě v repertoáru od samého vzniku žánru kjógen (v 13. století). Na konci 17. století byla celá hra Bóšibari přejata a dodnes je uváděna též v divadle kabuki, což ukazuje na tehdejší popularitu kusu napříč žánry.
Hra staví na situačním humoru, celkovou atmosféru však dokresluje množství zpěvů, jejichž technická vybroušenost dodává glanc jinak pijáckému námětu hry. Za zmínku též stojí hojně zastoupené parodie na krátké tance komai, které bývaly často na programu „nad miskou sake“ bavící se společnosti.
V současné době jedna z nejpopulárnějších her žánru kjógen. V Japonsku se poprvé hrála v roce 1952 - 53. Původně francouzská středověká fraška Le Cuvier (Fraška o kádi) byla přeložena do japonštiny a následně realizována s využitím výrazových prostředků a hereckých technik formy kjógen.
Vybrané tituly a jejich dějové linky
Manžel „pod pantoflem“ je neustále manželkou a tchyní peskován a nucen k plnění všemožných domácích prací. Muži dochází jednoho dne trpělivost, a když je donucen prát v řece špinavá kimona, nechá schválně jedno z manželčiných kimon uplavat. Žena se pokouší kimono zachránit, a je stržena proudem. Starý mnich odchází do ústraní a klášter předává svému žáku. Žák se horlivě snaží svůj nový úřad zvládat, avšak hned při první příležitosti půjčí poutníkovi klášterní deštník. Starým mnichem je pokárán, neboť deštník je jediným majetkem, který může mnich vlastnit, a proto jej půjčovat nesmí. Starý mnich poradí žákovi výmluvu pro příště a druhá návštěva na sebe nedá dlouho čekat. Leč poutník nepřijde pro deštník, nýbrž prosí o koně. Žák neváhá a výmluvu svého učitele aplikuje na přání druhého pocestného, který je poněkud překvapen, že „koně právě vynesli na dvůr, aby proschnul…“.
Papouškování je klasickou komedií žánru kjógen a její vznik je odhadován zhruba do první poloviny 16. století (autor je zde, jako u většiny kjógenů, neznámý). Pán - místní šlechtic - dostane soudek prvotřídního saké a pošle sluhu Tarókadžu, aby mu k pití přivedl společnost. Sluha však díky své neznalosti poměrů ve městě přivede proslulého výtržníka. Pán v obavě, aby návštěvu náhodou ve svém domě nerozhněval, přikáže přihlouplému, ale velice horlivému sluhovi, aby dělal „přesně, co mu řekne“.
Divadelní adaptace čínské pohádky s technickými prvky japonského vážného divadla nó. Za zvuku flétny a rytmických úderů ozvučnými dřevy přichází slepý vypravěč. Přijímá nabízené místo a začíná vyprávět příběh o studentovi, který kdysi od laskavého hospodského dostával jídlo a místo v koutě hospody, kde se mohl učit. Jednoho dne se student přijde rozloučit a za odměnu hospodskému na stěnu namaluje kouzelnou volavku, která na tlesknutí tančí. Žádá však hostinského, aby volavku nenechával tančit víc, než jednou denně. Hospodský zásluhou kouzelné volavky značně zbohatne, ale jednoho dne poruší slib, který dal studentovi, a volavka jej opouští. Následně přijde o veškerý majetek, oslepne a živí se vyprávěním příběhů.
Představení „Kvítky sv. Františka“ je inspirované stejnojmennou literaturou (Kvítky…), dále pak veršovanou legendou „O svatém Františkovi“ Jindřicha d´Avranchese a také životopisy Tomáše z Celana. Nechybí ani citace z dochovaných textů samotného bratra Františka. Hříčka ve stylu kjógen z pera dramatika Huberta Krejčího.
Mladík z venkova putuje do hlavního města za významným učitelem, aby pod jeho vedením dosáhl prozření. Guru nezapomene přezkoumat, kolik má žák u sebe peněz a po té zadává učedníkovi různá prapodivná cvičení, údajně vedoucí k osvícení. Ztrápený a poněkud zakřiknutý muž se konečně odhodlá a své manželce, která pije a o domácnost se příliš nestará, pošle rozvodový list. Navíc se vydá do chrámu Inaba na páté ulici poprosit uctívaného bódhistavtu Jakuši Njórai o novou ženu. A právě tady kjógen začíná. Žena si to však nedá líbit, přeruší návštěvu rodičů a vydá se rovněž do chrámu vzít věc do vlastních rukou…
Než však podřimujícího manžela vzteky málem rozsape, dostane nápad. Hlasem ctihodného bódhisatvy mu našeptá, že v přízemí u páté brány najde nebesy mu přisouzenou novou ženu. Sotva se manžel probudí vydá se ihned k páté bráně a skutečně najde osamoceně vyhlížející ženu pod závojem kazuki, které není vidět do tváře. Ovšem divák ihned vytuší, kdo že je pod závojem… Po sérii stydlivých otázek, jež musí štěstím zaskočený muž položit dokonce na několikrát, si nebesy předurčenou ženu odvádí domů kde nabízí skromný přípitek novomanželů.
Mladšímu bratrovi nejde na rozum, co se to s jeho starším sourozencem stalo. Co se nedávno vrátil hor, není nějak ve své kůži. Rozhodne se proto vyhledat pomoc slovutného askety sídlícího nedaleko. Horského mnicha se mu podaří přesvědčit aby navštívil jejich dům a za nemocného bratra pronesl modlitbu. O schopnostech chlubivého mnicha napoví dost už prazvláštní metoda jakou se snaží nemocnému nahmatat tep. Pán posílá sluhu hledat hlemýždě, neboť se doslechl o jejich údajných léčivých účincích. Sluha však neoplývá přílišnou intelligencí a hlemýždě navíc nikdy neviděl.
Když tedy najde ve křoví spát příslušníka horské asketické školy mnichů jamabuši, který má na zádech rituální ulitu, na hlavě černou čapku a vedle hlavy část liturgického roucha, snaží se přesvědčit jej k cestě za pánova domu. Mnich jamabuši, pobavený sluhovou hloupostí, s cestou do pánova domu souhlasí, vymiňuje si ale, že mu sluha bude celou cestu zpívat. Sluha souhlasí. Pán domu oba najde, jak společně tančí a chce mnicha potrestat.
Hra patří k náročnějším v repertoáru, zejména díky tanečním částem a vysoké náročnosti na timing. Venkovský šlechtic posílá sluhu Tarókadžu obstarat na večer sake. Nemá však peníze na zaplacení a u obchodníka již delší čas dluží…. Je tedy jen na Tarókadžovi, jakým způsobem, a jestli vůbec, se k soudku sake dostane… Sluhova motivace uspět je tedy značná.
Pán, stižený ranní kocovinou, se snaží vybavit si události předchozího večera a rozvzpomene se na dar - tři mandarinky - který dostal předešlé noci od hostitele. Taktéž si vzpomíná, že tento dar svěřil do úschovy svému sluhovi. Tarókadža však, rovněž v alkoholovém opojení, tyto mandarinky omylem pánovi snědl. Sluha vymýšlí, jak se z nepříjemné situace vymluvit. Tarókadža zpočátku pánovi předkládá vcelku uvěřitelný výklad, co se s nebohými mandarinky, přes všechnu sluhovu opatrnost, cestou přihodilo, nicméně v závěru do svých výmluv sluha náhle vnáší „Legendu o Mnichu Šunkanovi…“
Jak tento tragický historický epos a jedno ze stěžejních děl japonské klasické literatury souvisí se ztrátou tří kusů ovoce? Dva venkovští rolníci se potkávají na cestě do hlavního města, kam míří zaplatit daně. Rozsoudí to finančním úředníkem v hlavním městě. Tarókadža se bez svolení vzdaluje pánovi ze služby a rozlícený pán se jej vydává potrestat. Tarókadža, ve snaze vyhnout se okamžitému trestu, předstírá, že není doma, a sám sebe přes dveře zapírá. Pán s druhým sluhou se tedy rozhodnou pozměnit své hlasy, ale i tuto lest Tarókadža odhalí, a i on se zapírá hlasem cizím. Zdá se však, že pozměněný Tarókadžův hlas má jistou melodii… A tak pán i oba sluhové začnou zcela přirozeně své promluvy „přes dveře“ zpívat.
Ubohému rolníkovi se uprostřed zahrady pravidelně objevuje obří prašivka. Rolník, v obavách z „démonického“ původu této houby, povolá místního světce, aby zaříkáváním tuto houby ze zahrady odstranil.
Divadlo kjógen je dlouhodobý projekt MDK, který propojuje české a japonské divadelníky a systematicky rozvíjí tradiční japonské frašky v češtině. MDK je ojedinělým divadelním seskupením působícím za hranicemi Japonska, které se věnuje pěstování tohoto uměleckého žánru. Kjógen (v překladu „bláznivá“ nebo „umně vyšperkovaná slova“) reprezentuje komickou divadelní formu, která se vyvinula ze původně čínských her sarugaku. Rozkvět dosáhl v polovině 14. století a jeho popularita překračovala hranice žánrů, jak dokazuje přejímání kusů jako Bóšibari do kabuki.
Promítají se i konkrétní inscenace a výstupy z minulých let: první adventní premiéra pod dohledem Mistra Motohika v Brně, představení Inabadó, Bóšibari a další. Záběry a záznamy z různých uvedení jsou shromažďovány a sdíleny s publikem. MDK tak vytváří unikátní most mezi kulturami a umožňuje divákům zažít kjógen v češtině prostřednictvím profesionálních evropských reinterpretací.
Na závěr stojí, že kjógen, ač původem z Číny a adaptovanou formou v Japonsku, dnes představuje živý a náročný žánr, který vyžaduje precizní timing, hereckou odvahu a jazykový vtip, jenž dokáže publikum rozesmát i přemýšlet nad lidskou neschopností držet se domluvy a lidskými faux pas.