Velikonoce mají stále v Polsku hluboce zakořeněný náboženský charakter a k víře v boha se hlásí 93 procent obyvatel, což se projevuje nejen ve víkendovém bohoslužebném režimu, ale i v každodenním životě domácností a společenském životě. Domácnosti se připravují na nejdůležitější církevní svátky roku stejně pečlivě jako na Vánoce, uklízí se v bytech, i na náměstích, ve městech i na vesnicích.
V Polsku jsou Velikonoce mimo symbolické náboženské rozměry i významné z hlediska obchodního: prodejci se předhánějí v pestrosti nabízeného zboží a služeb, výlohy bývají přeplněny kuřátky, vajíčky, dřevěnými kohouty a dalšími ozdobami. Obchodníci podobně jako o Vánocích lákají zákazníky na výhodné nabídky. Devadesát procent Poláků tvoří katolíci, čtyři pětiny z nich jsou praktikující.
V kostelích se pravidelně konají bohoslužby, které navštěvují tisíce věřících napříč celým územím; na některé mše totiž nezbývá místo a lidé stojí venku. Kostely bývají vybaveny reproduktory a při velkých událostech visí na některých kostelech obří obrazovka nebo plátno. Na Velký pátek se v kostelích odhalují symbolické hroby Krista, u nichž se střídá stráž v historických uniformách nebo krojích. Tradice a související rituály jsou na jihu Polska často předmětem soutěží o nejpůsobivější oděv na Velikonoční neděli.
Tradice pašijových her zůstávají aktivní, například pašijové mystérium ve Velkopolsku, které se koná ve zcela specifických místech; Kalwaria Zebrzydowska nedaleko Krakova je nejznámější poutní místo, kde se každoročně scházejí tisíce věřících. Na Bílou sobotu lidé nosí košíky se svátečními pokrmy ke kostelu ke posvěcení; do košíků patří chléb, sůl, vajíčko, uzeniny a křen. Lžičku křene polykají věřící v neděli, aby si připomněli Kristovo utrpení. V pondělí se pak připomíná pomlázka a šmigrus s poléváním dívek, za výkupné pak děti dostávají od svobodných děvčat odměnu.
V Polsku je Velikonoce možné vnímat i jako kulturní a historický fenomén. Hnutí Solidarity se při každé schůzce neobešlo bez církevní písně a v některých kostelech se dokonce konávaly politické manifestace. Gdaňský kostel sv. Brigity proměnil nedělní mše ve veřejné projevy odporu. Historie křesťanství v Polsku sahá do 10. století; v roce 962 si polský kníže Měšek vzal za ženu českou křesťanku Doubravu a přijali její víru, což se stalo jak politickou nutností, tak kulturním přerodem. Od té doby se křesťanství v Polsku rozvíjelo ve vztahu k císařskému lénu, ale dlouhé období uctívání původních pohanských bohů a přírodních kultů postupně ustoupilo.
Historie víry se vyvíjela prostřednictvím klíčových momentů: tok katolické moci v 13. století, působení jezuitů od roku 1565, obrana orthodoxí a brestlitevská unie z roku 1596, která vedla ke vzniku řeckokatolické církve na polském území. Zázemí církevního života se posílilo během husitsko-religiózních změn a během třicetileté války, kdy Poláci ubránili Jasnou Horu v Čenstochové. Královna a poutní zázemí Panny Marie v Čenstochové se staly symbolem svobody Polska. V době 17. století se církev stala nositelem vzdělávání a během 18. století se objevily barokní památky a kláštery, například v Kalwarii Zebrzydowské a dalších regionech, které dnes tvoří významnou součást polského kulturního dědictví a UNESCO.
Mezi významná poutní místa patří katedrála na Wavelském návrší v Krakově, která je symbolem korunováci králů a pohřbů, a dřevěné kostely Karpat, zapsané na seznam UNESCO. Pozornost poutníků přitahují i moderní sakrální stavby, včetně kostelů v Bělostoku či v Krakově, a dále světově ceněné gotické a renesanční oltáře, které jsou ukázkou bohaté polské sakrální architektury. V některých regionech, jako v Krakově a Poznani, se významně projevují i turistická a historická hlediska spolu s náboženskými zvyky a každoročními slavnostmi.
V současnosti roste debata o roli církve v každodenním životě a politice; některé průzkumy ukazují posun k tomu, že lidé čím dál častěji nepotřebují církev pro svou víru, zatímco regionální rozdíly zůstávají - jih a východ Polska jsou tradičně více věřící než sever a západ. Katechetické programy a pastorační snahy církve směřují k větší blízkosti lidí a řešení jejich problémů, avšak trend je složitý a proměnlivý. Křesťanství zůstává důležitým prvkem veřejného a kulturního života Polska a odráží se i v důrazu na rodinu a společné hodnoty, které vláda zmiňuje při úpravách prodejních pravidel v neděli.
Na rozdíl od ČR, kde dlouhodobě přetrvává vyšší pluralita názorů, Polsko si nadále drží silnou náboženskou identitu a množství poutních míst, zapsaných památek UNESCO, a bohatou tradici pašijových her a duchovních slavností, které do dnešní doby formují charakter polské společnosti a kultury.
Nejznámější polské kostely a poutní místa
- Katedrála na návrší Wawel v Krakově a krakovský hrad; symbol korunováci a pohřbů králů; otevřená pro turisty každý den.
- Dřevěný kostel sv. Paraskveti v Kwiatońi; jedna z ikonických stavben Karpatských dřevěných chrámů UNESCO; 18. století.
- Vratislavský kostel sv. Jana Křtitele a katedrála sv. Kříže; zajímavé pohledy na centrum města a most spojující dvě věže.
- Katedrála v Poznani na Tumském ostrově; nejstarší katedrála v Polsku; gotická podoba z 14.-15. století; interiér bohatě zdobený.
- Modernistický kostel sv. Rocha v Bělosotsku; architekt Oskar Sosnowski; památník znovunabyté nezávislosti Polska.
- Bazilika Nanebevzetí Panny Marie v Gdaňsku; druhá největší cihlová katedrála na světě; goticko-renesanční oltář a gdaňský orloj uvnitř.
- Kostel Wang v Karpaczi; dřevěný vikingský kostel, dopravený z Norska; ikonický příběh obnovy dřevěného svatostánku.
- Bazilika sv. Jakuba a Bazilika sv. Jakuba v Krakově; gotická a renesanční architektura s bohatou výzdobou a významnými oltáři.
V mnoha regionech Polska zůstávají kostely středobodem společenského i kulturního života; navzdory urbanizaci a moderním trendům zůstávají tradičním místem pro obřady, setkání a poutě, a to v rozličných podobách - od tradičních liturgií až po masové pašijové scény a festivaly.
