Nejprve se úcta k mučedníkům omezovala jen na křesťanskou obec, kde byl hrob nebo ostatky umučeného světce. Jelikož ale úcta k těmto svatým mučedníkům vbrzku přesáhla hranice jednoho církevního společenství, byl chybějící hrob nahrazován relikviemi. Podobně jako mučedníci byli uctíváni i tzv. vyznavači, kteří byli pro víru pronásledováni, trpěli příkoří - např. vyhnanství apod. Postupně byli k svatým připojeni i někteří křesťané asketického života a panny, protože jejich život se vyznačoval mimořádnou zbožností a vírou v Krista. V určitém přeneseném smyslu slova byl tak jejich život považován za jakýsi druh nekrvavého mučednictví. Nad jejich hroby byly již velmi brzy zřizovány oltáře, stavěny kaple a kostely.
CHÁVÁNÍ CHRAŤ MUČEDNÍCI, ALE I VÁCLAVOVÉ: “ALE již ve středověku se staly ostatky světců a světic i předmětem jakéhosi „sběratelského“ zájmu a pravost některých ostatků byla víc než pochybná. Musíme připustit, že právě v tomto období dosáhla úcta k ostatkům svatých až přemrštěných forem a v lidové úctě k relikviím docházelo k četným výstřelkům, což vcelku oprávněně kritizovali tehdejší reformátoři.
Nejspíše namítnete, proč tedy i v dnešní době uctíváme ostatky svatých? Především proto, že světce a světice vnímáme zejména jako zářné příklady víry. Co se týče svěcení a žehnání různých věcí, to rozhodně není "pohanský" obyčej, nýbrž zdůraznění, že uvedená věc je vyjmuta z profánního užívání a má sloužit k oslavě Boha. Může se jednat o svěcení budov, jako jsou chrámy a kaple, předmětů sloužících bohoslužbě - např. kalich apod. Snad ale opět namítnete, že jste byl svědkem žehnání např. hasičské stříkačky. Ale i ta má vlastně sloužit k záchraně lidských životů a tak v našich bližních slouží Kristu.
Před nedávnou dobou byla veřejnost seznámena s ohromující zprávou, že v mém rodném Milevsku byla nalezena cenná relikvie, hřeb z Kristova kříže. Existuje mnoho indicií, podložených vědeckými důkazy, nasvědčujících tomu, že by se mohlo skutečně jednat o pravou relikvii, ne pouze dotýkanou napodobeninu. Co mne však zaujalo daleko více, jsou reakce na tuto událost. Někteří si z celé záležitosti tropí legraci a dotazují se tamních bratrů premonstrátů, zda si chtějí v Milevsku založit železářství. Nedávno jsem zaslechl dotaz jedné věřící dámy směrem k duchovnímu, když se mluvilo o ostatcích svatých Ludmily: „a proč vlastně uctíváme ty ostatky“? Odpověď zněla přibližně v tomto smyslu: „protože nám připomínají to, jak svatě žili ti, jimž patřily“.
A sám cítím, že pokud bych měl ostatky uctívat jen kvůli tomu, byl by to pro mne důvod značně nedostatečný. Pan profesor Vodrážka, fenomenální varhaník, improvizátor a mystik s vhledem do skutečností nadpřirozených, obdržel od Boha dar. Odmalička vnímal Nejsvětější svátost jako záření, ač jejich rodina byla původně luteránská a v Nejsvětější svátost nevěřili. Dokázal rozpoznat proměněné a neproměněné hostie, či to, zda se v kostele nachází Nejsvětější svátost, i když stál na ulici za zdí. Sám jsem s ním tuto zkušenost učinil v pražském kostelíčku sv. Klimenta, když jsme okolo projížděli a zastavili na semaforech, na křižovatce vedle. Vezl jsem jej do nedaleko stojícího kostela sv. Antonína, kde hrál improvizační Půlhodinku. V tomto chrámě je na bočním oltáři nedaleko sakristie zlatá truhlička, obsahující ostatky sv. Antonína. O této truhličce pan profesor říkal, že velice září. (K čemuž místní kostelník dodával, že uvnitř je pouze malinká částečka ostatků.) A zde nacházím shodu s Nejsvětější svátostí.
Blahoslavená Anna Kateřina Emmerichová se vyjádřila: „viděla jsem, že relikvie světélkují a že jsou opovrhované tím víc, čím větší je úpadek Církve. O sv. Františkovi jeho první životopisec říká: „sv. František se již nemodlil, stal se modlitbou“. To by naznačovalo, že když se osoba stane svatou, Pán Ježíš ji natolik pronikne, že se stává jím. Nebo spíše naopak, v momentě, kdy nás Pán Ježíš naplno pronikne, přesněji řečeno, necháme se jím proniknout, stáváme se jím a tomuto stavu říkáme stát se svatým. Důkazem tohoto, či spíše projevem, kromě jiného, je ono záření. Zaslechl jsem větu, pronesenou i posvěcenými hlavami, kdybyste radši ty kosti nechali na pokoji. Dovolil bych si však poznamenat, že bychom se tím možná zbytečně něčeho důležitého zříkali. Církev nám nabízí mnoho svátostí, svátostin, pobožností a dalších prostředků různého druhu. Všechny mají jeden cíl, pomoci nám přiblížit se Bohu, tedy slovy pana profesora, nechat se jím prozářit. Můžeme se některých vzdát, ale škodu tím utrpíme jen my.
Již ve 4. století se Cyril Jeruzalémský a Řehoř Naziánský vyjadřovali: „ostatky svatých v sobě obsahují virtus - sílu“. Pan profesor Vodrážka nám sdělil, že při sv. přijímání vnímá, že někteří lidé, když přijmou proměněnou zářící hostii, ihned v nich zhasne. V jiných září a zhasne po chvíli. Jsou však i takoví, kteří s zářícím Pánem Ježíšem ve svém srdci vyjdou z kostela ven. „A tak by to mělo být“ dodával. A já bych doplnil, že se domnívám, že to je ta pravá evangelizace. Ne o Kristu jen mluvit, ale přinést jej, živého, mezi lidi.
Panovníci, a zejména náš velký panovník Karel IV., věřili v posvěcující moc relikvií. Česká královská koruna je vlastně relikviářem, neboť do křížku na ní byla uložena část trnu z Kristovy koruny. Panovník, když si tuto korunu posadil při korunovaci na hlavu, tak cítil zvláštní posvěcení, neboť panovníkem je z Boží milosti - Dei gratias a on je vicarius Kristi - náměstek Kristův. Sousloví o „osvíceném panovníku“ tak získávalo reálnou podobu. Podobným způsobem se můžeme nechat posvěcovat i my. Premonstrátský řád slaví 900 let od svého založení a ostatky sv. Norberta jsou vystaveny ve strahovském klášteře k uctívání. Jak zajímavá shoda, že přesně v tomto jubilejním roce se našla po šestistech letech v premonstrátském klášteře v Milevsku takto hodnotná relikvije. Již zmíněná K. Emmerichová se 19. července 1820 vyjadřuje: „byla jsem poučena, že co svět světem stojí, žádný člověk neměl takový dar rozpoznávání svatých ostatků, jaký mě propůjčil Bůh, a to proto, protože tato věc velmi upadla a bylo nutné, aby byla opět vzkříšena“. Nemůže objevení této relikvie s tímto vyjádřením aktuálně souviset? Nenacházíme se dnes v podobné situaci?
Premonstrátský klášter a Milevsko se tak mohou stát symbolem obnovené úcty k ostatkům. Prožíváme Vánoce a pastýři putovali za hvězdou, světlem s malým s a narozeným Vykupitelem, Světlem s velkým S. Pan profesor Vodrážka se na Štědrý den 2016 vyjádřil: „víte, v tom Betlémě je tak úžasný klid a pokoj. Pán Ježíš se z Panny Marie vyzářil a současně stojí vedle jako dospělý muž od Věčnosti. To je úžasné!“. Nevím, co by na tuto úvahu řekli kvalifikovaní teologové. Že by nemusela být úplně mylná mi napovídají slova Creda: „Bůh z Boha, Světlo ze Světla, pravý Bůh z pravého Boha“. A tak, nechme se jím prozářit.
Vydání: 2007/39 Evangelizace dům od domu, 25.9.2007
- „Nejstarší dochovaný literární dokument líčí mučednickou smrt od očitých svědků.“
- „V určitém přeneseném smyslu byl jejich život jakýsi druh nekrvavého mučednictví.“
- „Svaté ostatky jsou svědectvím života lidí, kteří svůj život zasvětili Kristu.“
- „Karel IV. založil Kapli sv. Pravoslavná církev a posvěcení v jeho korunu.“
