Svatá Zdislava: sourozenci, rod a cestu svatosti v českých zemích

Svatá Zdislava se narodila jako první dítě prvním historicky známým majitelům Křižanova Přibyslavovi a Sybile někdy kolem roku 1220. Její rodiče patřili mezi přední šlechtice své doby. Zdislavin otec Přibyslav byl ve službách krále Václava I. Jako vysoký úředník spravoval brněnský kraj z hradu Veveří, kde byl purkrabím. Tuto hodnost bychom dnes mohli srovnat s funkcí krajského hejtmana.

Původ rodu, z nehož pocházel, neznáme. Přibyslav se na královském dvoře v Praze seznámil s mladou bezdětnou vdovou Sybilou, dvorní dámou královny Kunhuty - manželky Václava I., která pocházela z jižní Itálie. Za věrné služby obdržel od krále darem velký kus pomezního pralesa na hranicích mezi Čechami a Moravou od dnešního Havlíčkova Brodu po Velkou Bíteš. Přibyslav byl moudrý muž, který využil situace, kdy se na nedalekém Jihlavsku začínalo s těžbou stříbra. Zřejmě si povolal jihlavské prospektory, aby v jeho nově nabytém kraji hledali nerostné bohatství.

Klíčový rozvoj a založení majetku Když v jeho severní části našli stříbro, zahájil jeho těžbu a stal se majetným velmožem. Bohatství však nezměnilo jeho povahové vlastnosti. Ze svých peněz podporoval ty, kteří to nejvíce potřebovali. Žďárský kronikář Jindřich o něm píše, že byl spíše mnichem než bohatým pánem. Usadil se v jižní části svého údělu, v tehdy již existujícím Křižanově, kde bylo poněkud příznivější podnebí než v jeho severní části. Postavil si zde tvrz (zřejmě dřevěnou vedle kostela) a v bezprostředním okolí vhodném pro zemědělství začal zakládat vesnice a usazovat v nich rolníky. Tak zřejmě vznikly všechny okolní vesnice s výjimkou Svinů, Jívoví a Urbanic (později zaniklých).

Protože celou jižní část pralesa nestačil kolonizovat, rozhodl se v okolí tehdejší pohraniční vsi Žďáru založit klášter cisterciácké řehole, který měl kolonizaci neplodných krajů jako své poslání. Tento záměr však nestačil uskutečnit a proto ke konci svého života ve své poslední vůli pověřil svého zetě Bočka z Obřan, aby založení kláštera uskutečnil. Jak je výše uvedeno byl velmi skromným člověkem a ze svého bohatství štědře podporoval také nově vznikající dobročinné a církevní instituce. Jedno takové obdarování brněnského špitálu sv. Ducha patronátním právem ke křižanovskému kostelu máme dochováno v jeho listině z roku 1239, která je také nejstarším písemným dokladem o Křižanově.

Z manželství se Sybilou se na Křižanově narodily mimo nejstarší Zdislavu ještě další dvě dcery: Eufemie a Eliška. Přibyslav zemřel v roce 1251 a je pochován v minoritském kostele v Brně.

Nejstarší dcera Zdislava měla od mládí sklon k duchovnímu životu. Podle starobylé zbožné legendy měla jako dítě odejít ze svého křižanovského domova do kadoleckých kopců a po vzoru dávných poustevníků zde chtěla vést svatý život. To se jí podařilo až za delší čas a na zcela jiném místě. Jejímu poustevnickému životu zde zabránili rodiče dříve, než mohl vůbec začít, protože pro mladé děvče ve zdejší přírodě nebylo vůbec bezpečno. Pro vzpomínku na tuto epizodu ze Zdislavina života vzniklo v dnešní době malé poutní místo na Svaté hoře u Kadolce.

Mladší Zdislavina sestra Eufemie se provdala za znojemského purkrabího Bočka z Obřan. Tohoto Bočka - svého zetě pověřil Přibyslav uskutečněním svého plánu založit žďárský klášter. Boček tuto poslední vůli svého tchána splnil v roce 1252. Zachovala se o tom listina moravského markraběte Přemysla Otakara, v níž se zmiňují i vsi Dobrá Voda a Jámy, které byly nově založenému klášteru darovány. Sybila, vdova po Přibyslavovi, se ještě jednou provdala za otce svého zetě Smila - Jindřicha ze Žitavy. Když ovdověla potřetí, usadila se s dcerou Eufemií - též vdovou po Bočkovi z Obřan ve Žďáře, kde velmi podporovaly stavbu kláštera a zdejší klášterní komunitu. Sybila zemřela roku 1261, Eufemie roku 1279. Z manželství Bočka a Eufemie, kteří po Přibyslavovi dědili Křižanov, vzešly 3 děti: Anežka, Smil a Gerhard.

Křižanov dědila Anežka, která se provdala za Vítka ze Švábenic. Protože brzy ovdověla, žila na Křižanově a polovinu křižanovského panství - Horní město, darovala v roce 1287 klášteru. Po její smrti přešla druhá polovina Křižanova na pány z Lomnice. Zdislava po svatbě s Havlem z rodu Markvarticů, která se mohla konat zde v Křižannově, odjela do Jablonného v Podještědí na úpatí Lužických hor, v jehož blízkosti budoval Havel na ostrohu nad obcí Lvová nový hrad Lemberk. V tehdejší době mohla šlechta začít budovat své hrady.

Na tomto hradě vybudovaném na ochranu tzv. Žitavské obchodní cesty z Prahy do Žitavy a dále k Baltu, z něhož byl spravován celý okolní kraj pod Lužickými horami, vlastně prožila nová rodina celý život. Zde se jí narodily její čtyři děti - Havel, Markéta, Jaroslav a Zdislav. Tyto jejich děti se staly důstojnými nástupci svých rodičů a zakladateli šlechtických rodů. Havel byl synem vlivného českého velmože, děčínského purkrabího Markvarta a jeho ženy Hostilky z rozvětveného severočeského roku Markvarticů. Jejich rodovým znakem byla lvice. Působil ve službách krále Václava I. a v duchu tehdejší doby byl rytířem.

To znamená, že byl nejen bojovníkem, ale i svědomitým ochráncem zájmů svého krále, na jehož straně stál věrně v době vzpoury mladého kralevice Přemysla Otakara a to v době, kdy velká část šlechty od Václava I. odpadla. Smír mezi oběma králi zprostředkoval vedle královy sestry svaté Anežky do značné míry právě Havel z Lemberka. Proto si jej král Václav I. velmi oblíbil a často jej pověřoval důležitými diplomatickými úkoly. Plnění těchto úkolů jej však často vzdalovalo od rodiny, někdy i na delší dobu.

Zdislava jako hradní paní Zdislava jako hradní paní si vedla ve svém postavení velmi dobře. Zejména v době nepřítomnosti svého manžela musela mimo výchovy dětí řídit hradní hospodářství a starat se o své poddané, což zvláště v době občanské války mezi oběma králi a v době tatarských vpádů do Evropy nebylo jednoduché. Neúroda vyvolala bídu a hlad, války velký početzbídačelých a zmrzačených lidí. Zdislava po vzoru svaté Anežky založila v Jablonném špitál pro chudé a trvale jej hmotně podporovala a jeho chovance - špitálníky sama ošetřovala a léčila. Využívala k tomu svých získaných i vrozených léčitelských schopností. Podle legend křísila mrtvé, uzdravovala slepé a malomocné. Poutníci, nemocní a potřební nalézali u ní vždy laskavé přijetí.

Stejně jako svatá Anežka v Praze podporovala františkány, Zdislava se pravděpodobně seznámila s blahoslaveným Česlavem - polským dominikánem a se souhlasem svého manžela pozvala dominikány do Jablonného a do Turnova, kde pro ně založila kláštery a kostely. Stala se i laickou členkou dominikánského tzv. Kostel sv. Vavřince a sv. Zdislavy v Jablonném přebudovaný v barokním slohu vídeňským stavitelem Lukášem Hildebrantem na náklady šlechticů Berků z Dubé a Kinských je považován ze nejlepší barokní stavbu v severních Čechách. V roce 2000, kdy byla Zdislava prohlášena za hlavní patronku Litoměřické diecéze byl kostelu udělen papežem Janem Pavlem II. titul "basilika minor". V tomto kostele byla také Zdislava v roce 1252 pochována a její hrob je zde doposud. Hned po své smrti byla uctívána jako mocná přímluvkyně a pomocnice. Zdejší lid na ni nikdy nezapomněl.

Zapomněl však na její původ z našeho moravského Křižanova a proto ještě v 1. polovině 19. století ji její tehdejší životopisci nazývali Zdislavou Berkovnou, ačkoliv rod Berků z Dubé byl ke konci 14. století pouze jablonskou vrchností. Zdislavin třičtvrtě tisíciletí trvající kult dobroditelky, manželky, matky a paní svatého života, potvrdil roku 1907 v Římě papež Pius X., když ji zařadil mezi blahoslavené. V roce 1947 zahájil litoměřický biskup - pozdější kardinál Štěpán Trochta diecézní proces svatořečení. Za svatou prohlásil Zdislavu papež Jan Pavel II. Hrob sv. Zdislavy se těší úctě věřících nepřetržitě od její smrti dodnes. Na pouť sem přijíždějí nejen Češi a Moravané, ale i Lužičtí Srbové, Poláci, Němci, Slováci a Rakušané.

A nakonec několik poznámek pro ty, kdo řeší místní jména a národnost. Proč pro ni církev neužívá označení Svatá Zdislava z Křižanova? Proč ji nazývá Svatá Zdislava z Lemberka nebo Jablonného? Příjmení odpovídá zvyklostem - ženy nosí při svatbě příjmení manžela. Zdislava tedy mohla být označována jako z Jablonného nebo z Lemberka, ačkoliv její kořeny zůstávají v Křižanově. Národnost byla dána dobou a kontextem; Zdislava byla Moravankou i Češkou a především katolickou křesťankou.

Hlavní patronka Litoměřické diecéze byla prohlášena v roce 2000; její hrob je v Kostele sv. Zdislavy v Jablonném. Poutě sem míří nejen Češi a Moravané, ale i Lužičtí Srbové, Poláci, Němci, Slováci a Rakušané.

tags: #svata #zdislava #sourozenci