Projekt se zabývá návrhem obětního stolu, ambonu, sedesu a sezení pro ministranty v prostoru presbytáře kostela svatého Augustina na Náměstí Míru v Brně.
Vladimír Fischer, autor kostela dokončeného v roce 1938, nám zanechal vyspělou moderní architekturu s citlivě řešeným interiérem až „plečnikovského“ charakteru.
Jedná se především o kultivované mosazné detaily v kombinaci s tmavě hnědým mramorem s bílým žilkováním.
Na oltáři se dále uplatňuje kombinace leštěných mosazných pásů rámujících plochy z bílého, jemně šedě žilkovaného mramoru spolu s bronzovou sochou ukřižovaného Krista od Josefa Axmanna.
Důležitým prvkem kostela je též rastr bílých dlaždic a tmavých pásků na podlaze kostela.
Ohlédnutí za návrhem a symbolikou
Při návrhu oltáře jsme se snažili co nejvíce přiblížit materiálovému řešení, které je v kostele použito.
Zároveň jsme hledali stopu příběhu původního tvůrce, kterou otiskl do sakrálního prostoru.
Domníváme se, že jsme ji našli ve Fischerově původním, již odstraněném řešení dělícího plůtku presbytáře.
Jednalo se o kultivovaně navrženou symboliku kříže a znaku svatého Augustina.
Tyto dva symboly jsme navrhli v přenesené mosazné leštěné podobě intarzovat do stěn obětního stolu.
Vzniká tak historická linie propojující současné řešení s původní symbolickou linií navrženou tvůrcem kostela.
Struktura obětního stolu a ambonu
Blok stolu je opticky i smyslově odlehčen podraženou podstavou opláštěnou leštěným mosazným páskem.
Symbol kříže, skrze který se Ježíš Kristus zhmotňuje v nejsvětější svátosti, je umístěn v čele oltáře.
Symbol svatého Augustina odkazující na lásku a naději je potom umístěn po bocích oltáře.
To vše vzájemně propojuje mosazná linie symbolizující jednotu a církev shromážděnou kolem jednoho obětního stolu.
Ambon a jeho vztah k oltáři
Návrh ambonu vychází z řešení oltáře, kdy se na ustoupené podstavě opláštěné mosazným kruhem vznáší mramorový oktagon, korunovaný mosazným čtecím pultem.
Vznikne tak dvojice liturgických prostorů nenásilně navazující a doplňující stávající oltář.
Kontext a historie kostela
Publikace se věnuje architektuře nových římskokatolických kostelů a kaplí a liturgickým úpravám chrámových interiérů v brněnské diecézi v období po roce 1965 do roku 1989.
Sleduje, jak se v prostředí komunistického Československa promítaly liturgické reformy II. vatikánského koncilu do návrhů nových sakrálních staveb a do proměn historických kostelů.
Kniha přibližuje roli architektů, výtvarníků, osobností jako byli Ludvík Kolek, Viktor Dohnal, Mikuláš Medek nebo Jan Koblasa a dalších při formování nové architektury a sakrálního prostoru.
Pozornost je věnována také duchovním správcům, činnosti liturgických komisí, působení Českého fondu výtvarných umění a důležité roli památkové péče v kontextu státní církevní politiky.
Stávající i minulá architektura a rekonstrukce
Chrám byl vystavěn v letech 1690-1700 z popudu hraběnky Marie Maxmiliány Hieserlové ze Žďáru a jeho projektantem se stal významný český architekt Pavel Ignác Bayer.
Dříve na stejném místě stávala kaple Panny Marie, v níž byl vystaven zázračný milostný obraz Panny Marie Pomocné, zvané Pasovské, který hraběnce odkázal její bratr, František Adam Eusebius.
Interiérové vybavení a fasáda se nacházely ve velmi špatném stavu; poslední rozsáhlejší oprava vnitřní výzdoby byla zaznamenána před 80 lety.
Římskokatolické farnosti Luže se díky obětavé práci několika farníků podařilo zajistit potřebné prostředky z evropských dotací.
Restaurování interiéru kostela a oprava vstupní fasády včetně sochařské výzdoby se uskutečnily v letech 2015-16 a byly financovány díky dotaci z tzv. Většina vnitřního zařízení byla pořízena v 1. desetiletí 18. století.
Umělecké dílo a řemesla
Na výzdobě interiéru pracovali jak nepříliš známí řádoví řemeslníci, tak i velice cenění umělci.
Patřili mezi ně i sochař Jiří František Pacák nebo malíř Jan Jiří Heinsch, jenž pro kostel namaloval celkem sedm obrazů.
Jiří František Pacák v Luži vytvořil bravurní sochy kajícníků na zpovědnicích i neobyčejně kvalitní sochařskou a řezbářskou výzdobu kazatelny.
Zcela unikátním nálezem je jeho signatura objevená na soše sv. Jeronýma.
Pacákovým dílem je zřejmě i výzdoba bočních oltářů a varhan, stejně jako skulptury ze skupiny Zvěstování, Boha Otce nebo sv. Josefa s tesajícími andílky.
Také uměleckořemeslné provedení nábytku je jedinečné.
Jedná se především o dovedné zpracování řezbářské výzdoby lavic a nábytkového vybavení sakristie s řadou důmyslných úložných prostor a skrytých vstupů na schodiště vedoucím k oratořím či ke kazatelně.
Ikonografie a duchovní význam
Vedle neobyčejné kvality uměleckých a uměleckořemeslných prací podtrhuje památkovou hodnotu objektu také invenční ikonografický koncept zaměřený v první řadě na mariánskou symboliku a na protireformní a jezuitské světce.
Cčetné odkazy na nejuctívanější řádovou světici Pannu Marii lze nalézt uvnitř i vně kostela.
Hlavní oltář je komponován v samostatném zastřešeném prostoru s věžičkou, tzv. Mariánské kaple.
Kromě znaků s Mariiným jménem je se světicí spojovaná i modrá barva vyskytující se kupříkladu na vnějších dveřích nebo řada všudypřítomných mariánských květinových symbolů uplatněných na řezbářské výzdobě v celém interiéru.
Průvod návštěvníků a současná přístupnost
Kostelní výzdoba je přeplněna množstvím poutavých detailů, v nichž můžeme kromě mistrovské práce obdivovat také duchovní významová sdělení.
Kostel je hojně navštěvován nejen místními, ale i klienty z nedaleké Hamzovy léčebny a lidmi z dalekého okolí.
Život ve farnosti je velmi aktivní; každoročně se zde také konají poutě, tzv. třešňová, okurková, švestková a svatováclavská.
Poznámky k regionálním kostelům
Městský proboštský farní kostel sv. Mořice v Olomouci patří k nejvýznamnějším pozdně gotickým památkám na Moravě.
Vystavěn byl po etapách v rozmezí let 1412 - 1540 na místě staršího kostela, u kterého se předpokládá, že vznikl iniciativou biskupa Bruna ze Schauenburku v době kolonizace města.
První archívní zmínka je z roku 1257.
Raně gotická stavba zcela zanikla v rámci postupného budování stávajícího pozdně gotického kostela.
Staršího původu je snad jižní věž, půdorysně vyvázaná a odlišující se i stavebním materiálem.
Zhoubný požár Olomouce v roce 1709, který zasáhl velkou část města a poničil také kostel sv. Mořice, zapříčinil jeho rozsáhlou obnovu, i když gotická stavba zůstala vcelku dobře zachována.
< tagimg>Detail kříže a liturgické symboliky< tagvideo>Symboly kříže a svatého AugustinaKostel dostal nový krov, výrazně nižší, a barokizován byl jeho interiér.
Nově vystavěna byla západní kruchta a kaple pod ní a vybudována Loretánská kaple s Petrášovou hrobkou.
Z barokního vybavení interiéru se dochovalo mnoho.
Proslulé jsou zejména unikátní varhany z vratislavské dílny Michaela Englera z let 1740 - 45, jejichž sochařská část je dílem F. Sattlera a J. A. Richtera.
Dílem olomouckého mistra Sattlera je rovněž velká část sochařské práce na barokních oltářích.
Obrazy jsou dílem J. K. Handleno, V. J. Noseckého a K. J. Harringera.
Ve druhé polovině 19. století byl částečně novogoticky upraven interiér: pořízena byla nová kazatelna, hlavní oltář a některé oltáře vedlejší.
Praktické doplňky a návaznost na současnost
Rožmberský archivář a rodopisec Václav Březan v životopise předposledního Rožmberka, pana Viléma, zaznamenal roku 1564, že na panství Novohradském nad vsí Stropnicí směrem k rakouskému pomezí „voda zdravá se zjevila, kterouž mnoho lidí se zhojilo“ a že zde vznikla osada, nazvaná po tomto Rožmberkovi Vilémova hora, kterou dodnes známe pod jménem Hojná Voda (něm. Heilbrunn).
O 130 let později na konci 17. století se objevil nedaleko Hojné Vody pod Kraví horou nový pramen a toto místo, stejně tak i nově vzniknuvší osada bylo pojmenováno Dobrá Voda (něm. Brünnl).
Nebylo výjimkou, že se zde scházeli poutníci z Čech, Moravy, Rakouska, Německa, Slovenska, Maďarska i Slovinska.
< tagimg>Historický kontext a regionální poutní místaDůležitost místa byla umocněna existencí lázní, které inspirovaly známého spisovatele Zikmunda Wintera k pojmenování tohoto místa „Jihočeské Lurdy“.
Kostel v posledních letech prošel náročnou rekonstrukcí, v rámci které byly restaurovány i interiéry kostela.
Bez nadsázky lze říci, že se povedlo skvělé dílo, které rozhodně stojí za vidění.
Kostel je přístupný návštěvníkům i mimo konání liturgických obřadů.