Nad realitou dnešního světa Dominik Duka ukazuje na Betlémskou jeskyni jako místo zrození humanity a na narození dítěte jako naději naplněnou krásnými vizemi. Dítě a jeho narození je vždy nadějí naplněnou krásnými vizemi. Betlémskou jeskyni nebo betlémské světlo je možné chápat jako místo zrození humanity. Betlémské novorozeně je ztělesněnou nadějí vyjádřenou v textech Bible po více než dvě tisíciletí.
Jako vzácný průvodce novoročním myšlením se ukazuje, že chápání Bible od počátku lidské historie, stejně jako naděje vkládané rodiči do života dítěte, dostanou během let jiné a někdy i méně poetické obrysy. Tak je tomu i v případě Ježíše. Ale to nejpodstatnější, co nám novorozený daroval, je zákon lásky. Jediná norma, která musí určovat veškeré jednání jednotlivce i společnosti. Mojžíšem proklamovaná láska k Bohu a člověku není chápána jako dvě rovnoběžky, ale přímky, které se protínají. Není možné milovat Boha a nemilovat člověka. Stejně je to i naopak.
Láska k Bohu, který překračuje horizont našeho poznání, chápání a celou naši existenci, nám dává kontrolní měřítko. Často však slyším: „Ale přeci musím mít rád sám sebe! A pak teprve bližního. Copak to neřekl sám Ježíš?“ Ne v tom pořadí, jak to myslíš ty. Chci při této příležitosti poděkovat i vám všem, mým věrným i náhodným posluchačům. Provázeli jste po čtyři roky mé kratičké glosy, někdy více a jindy méně povedené. Chtěl jsem, aby to vždy byly podněty k vašemu vlastnímu přemýšlení. Dík patří i vedení Českého rozhlasu, který mi tato vystoupení umožnil. Zvláštní poděkování patří redaktorce Evě Hůlkové a jejím spolupracovníkům nejen za trpělivou ochotu naslouchat.
Láska však ze své podstaty vyžaduje obousměrnost a každá jednosměrka je slepou uličkou. Abychom dokázali opravdu milovat, musíme sebe sami dávat na druhé místo. Nepřiblížil však prvořadost darovat život za druhé. Odmítání těchto slov vede mnohé k onomu sebestřednému zdůrazňování našeho já. Tento postoj však je protimluvem jak proti Mojžíšovi, tak proti Ježíšovi. Ale jenom ni dva nás naučili, co je opravdová láska.
V novoročním pastýřském listu kardinál Dominik Duka hodnotí uplynulý rok a povzbuzuje do nového. Chci vás všechny i každého zvlášť pozdravit na prahu nového roku 2016. První den roku je od pradávna významný svým spojením s nejrůznějšími tradicemi. I já bych rád dodal několik slov. První den občanského roku jakoby se narodil z bilancování roku předchozího. Je však obrácen do budoucnosti, je dnem předsevzetí a plánů. Oba pohledy - ten zpět, který bilancuje, i ten vpřed, který plánuje, k sobě patří.
My věřící dobře víme, že správné předsevzetí a určení směru dalšího života může vzejít jen z pravdivého, klidného a věcného poznání předchozího jednání. K ustáleným tradicím patří, že o těchto dvou tématech, tedy bilancování i pohledu vpřed hovoří lidé v čelních funkcích. Očekáváme tedy zásadní projevy politiků a státníků. Často však právě tato vystoupení odhalí, že jejich posuzování situace je jen směsí zastírání a planého ujišťování. Čím je situace vyhrocenější, tím více vystoupí na povrch jejich bezradnost a beznázorovost. Zároveň s těmito lidmi v čele však hodnotíme a bilancujeme svou osobní situaci každý sám. Ptáme se: Kam jsme došli? Co můžeme v novém roce čekat? A co můžeme dělat? Tyto otázky zneklidňují každého, kdo si zachoval zájem, soudnost a lidskou zodpovědnost.
Jako pražský arcibiskup se obracím k vám, věřícím své arcidiecéze nejen jako ten, kdo má vést, ale i jako člověk, který patří mezi vás, který si je vědom, že tvoříme jeden Boží lid, jednu rodinu. Nechci vám podávat žádnou zprávu o stavu arcidiecéze, skládat účty a shora nadekretovat prováděcí nařízení. Chci vám předložit výsledek svých úvah a poprosit o podporu, pochopení, spolupráci, ale i o odpuštění tam, kde jsem se zmýlil. Moje úvahy sahají dál, než k horizontu jednoho roku. Na stolci svatého Vojtěcha jsem již pět let a budu-li živ a zdráv, ještě několik let společné práce nás čeká.
Dnešní den je i státním svátkem, který připomíná vyhlášení České republiky. Obracím se proto k celé naší společnosti. Byl bych rád, kdyby církev nebyla vydělována z tohoto celku, kam přirozeně patří svým životem. Jen tak můžeme poznat souvislosti a zamýšlet se nad úlohou Církve v naší společnosti. Již od 19. století byl vztah státu a Církve komplikovaný. V dobách obou totalit Církev byla zajedno s lidmi, nikoliv s režimem, který panoval. To dalo předpoklad, že po listopadu 1989 byly obsazeny biskupské stolce, obnovila se činnost řádů, církevní školství či charitativní působení. Navštívili nás papežové, urovnaly se diplomatické styky a v posledních letech se ze zcizeného majetku jeho část vrátila a část byla nahrazena finančně.
Přitom musely být učiněny kompromisy na obou stranách, namnoze šlo o politická rozhodnutí, nikoli čistě právní. Citlivým bodem se stalo postavení katedrály a nemovitostí v areálu pražského Hradu. Spolu s prezidenty Václavem Klausem a Milošem Zemanem považujeme katedrálu za dějinný symbol křesťanské víry a české státnosti. Katedrála je rovněž tak i symbolem kooperačního modelu spolupráce církve a společnosti, která má sekulární charakter. Svým významem je prvním chrámem v naší zemi. Nechtěl jsem, aby se z katedrály stal jen mrtvý památník, muzeum, nebo aby spadla, proto jsme došli k dohodě o společné péči o katedrálu a život v ní. V areálu Hradu bychom měli dostat ty objekty, které budou sloužit provozu Církve a jejích organizací.
Jsem si vědom, že jsem přátelsky i kriticky upozorňován na svůj mediální obraz. Ten ovšem dělají média, která vidí, že jsem vyjednavačem, diplomatem. Musím se ptát sám sebe, zda jsem v té správné míře duchovní či morální autoritou, zda nejsem příliš zdrženlivý v otázkách, kterými společnost žije. Nemohu odložit svou funkci a mluvit jen z osobní či duchovní autority. Mým biskupským heslem je „V Duchu Pravdy“. Nejsem člověkem, který by chtěl rozdmýchávat spory, přilévat oleje do ohně. Takových je v této společnosti dost. Nechci nahrazovat roli politických stran či sdělovacích prostředků. Bude-li situace zralá, nebojím se promluvit jasně a nekompromisně. Pak bude na každém z vás, zda mne budete vnímat jako autoritu.
V prosinci minulého roku papež František otevřel první Svatou bránu roku milosrdenství. V dějinách katolické církve tak je tento celý rok věnovaný milosrdenství pro všechny bez rozdílu. Do této brány, která je symbolem vstupu do rajského pokoje, není možné vstoupit bez usmíření se s druhými lidmi. Toto milosrdenství máme nést do svých rodin, do farních společenství a šířit ho do celé společnosti. Bez vzájemného odpuštění nedosáhneme smíření. Bez smíření nebude jednoty. A bez jednoty naši civilizaci odvane vichr nového věku jako opadané listí. První leden se stal na přání blahoslaveného papeže Pavla VI. také dnem světového míru. Tento pokoj je ohrožován nejen na Předním východě, v severní Africe, ale i teroristickými útoky v evropských zemích.
Uprchlická krize je pouze důsledkem neřešených problémů sužujících především tyto oblasti. Není možné jen léčit následky, ale je třeba usilovat na místě o nastolení míru a spravedlnosti. Současné přijímání uprchlíků vyžaduje na základě historických zkušeností nikoliv multikulturní přístup, ale takový způsob inkulturace, která respektuje lidskou důstojnost a zároveň i práva a tradice zemí, které nabízejí pohostinství. Na tomto místě chci také promluvit ke svým spolupracovníkům, kněžím a dalším. Vím o vašem nasazení, únavě i starostech. I mé dny dělené po půlhodinách mají jen 24 hodin. Často nemohu být tam, kde bych chtěl a měl být, nechválím, nepovzbuzuji, nenapomínám. Za to, že se vám nemohu věnovat víc, se omlouvám. Aspoň takto ze srdce všem děkuji a zůstávám s vámi v modlitbě. Prosím o totéž.
Mění se generace, starší žádají klidnější místa a přicházejí noví mladí lidé. I v této souvislosti se musíme učit lepší komunikaci. Za klíčové považuji bourání zdi mezi kleriky a laiky, zdi, která je často vystavěna předsudky obou stran. Je třeba si vzájemně důvěřovat. Za minulého režimu byly narušeny církevní vztahy, dodnes je to vidět na osamělých kněžích, kteří jsou sami sobě papežem i kostelníkem. Kněz žije samotu pro druhé, ale nemá být opuštěn. Připravili jsme již i novou formaci seminaristů, která by měla být zčásti ve farních společenstvích, aby se budoucí kněží lépe seznámili s běžným životem a problémy, které je čekají.
V oblasti pastorace se udělalo mnohé a já velice děkuji všem, kdo přispěli k takovým akcím, jako bylo mezinárodní setkání mládeže pořádané komunitou z Taizé, které hostila Praha, každoroční Noc kostelů, či Dny víry. Otevřeli jsme se veřejnosti a mnohdy získali nečekané spolupracovníky. Chceme více aktivizovat laiky ve farnostech, zaměřit se na evangelizaci a katechezi dětí ve školách. Chceme víc dělat pro jejich rodiče, pro církevní školky a školy, to vše také z výnosů navráceného majetku. Musíme se věnovat více i starým lidem, kteří jsou opuštění a nemocní. Ale nesmíme zanedbávat i sebe samotné - musíme umět odpočívat, scházet se, navzájem si pomáhat z pocitů osamění a opouzdření do ghetta jedné farnosti.
Velkorysým projektem celé arcidiecéze je obnova poutního místa Svaté hory u Příbrami a budování duchovního centra ve Staré Boleslavi. Dnešní svátek Panny Marie připomíná, že je Matkou jednoty křesťanů, Královnou míru, Prostřednicí všech milostí. Po celý rok se k ní budeme obracet jako k Panně mocné a útočišti hříšníků. Jsme pod její ochranou a jde s námi její Syn Ježíš, který se za nás obětoval. Je s námi Bůh Otec a spojuje nás Svatý Duch.
9. 4. Knižní rozhovor s Dominikem kardinálem Dukou, který vedl historik Marek Šmíd, vznikal na jaře a v létě roku 2025 v Arcibiskupském paláci na Hradčanech. Dokončení tohoto unikátního textu, který sám Otec Dominik považoval za své „poslední slovo“, bohužel překazila jeho smrt. Ke čtenáři se tak dostává rozhovor ohraničený roky 1943, kdy se Dominik Duka narodil, a 1990. Čteme poutavé vyprávění o nelehkých či ještě těžších dobách, ovšem podané s nadhledem, noblesou a pochopením. Další částí knihy jsou pak texty či osobní vzpomínky nejrůznějších osobností nejen církevního života. Přečtete si, jak jeho osobu a význam vidí katoličtí představitelé včetně papeže Lva XIV., arcibiskupů a biskupů, ale i kněží a řeholníků z jeho okolí. V závěru jsou připojeny zásadní texty Dominika Duky z posledního období jeho pozemského života. Dominik Duka řekl touto knihou své „poslední slovo“, jeho odkaz však trvá. Knihu je možné zakoupit zde.
Kardinál Dominik Duka pronesl v pátek 10. září přednášku na Mezinárodním eucharistickém kongresu v Budapešti. Před jejím proslovením udělil zlatou Svatovojtěšskou medaili Arcibiskupství pražského Jeho Eminenci Charlesi Maungovi Bo za jeho statečný postoj v zápase o svobodu církve a základní lidská práva. Královéhradecké biskupství vydává při příležitosti nedožitých stal let sídelního hradeckého biskupa, arcibiskupa Karla Otčenáška (1920-2011) sborník vzpomínek. Výstava Svědkové lidskosti s podtitulem Odpůrci nacismu z řad sudetoněmeckých křesťanů v letech 1938 - 1945 přibližuje osudy deseti lidí z křesťanského prostředí, kteří se postavili nacismu, byla představena 23. 24. V Senátu Parlamentu České republiky proběhla 22. srpna 2016 konference o tzv. Maďarských událostech, reflektujících události v roce 1956.
Na Nový rok 1. ledna 2013 odvysílala Česká televize Novoroční promluvu kardinála Dominika Duky. Pražský arcibiskup v ní mimo jiné připomíná, že nadcházející rok bude rokem jubilea příchodu sv. Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu. Snad nikoho nevyleká třináctka na konci letopočtu. Víra v Boha je jedinou cestou pro porozumění, jak sobě tak světu i vesmíru. Již více jak dva roky se připravujeme, abychom důstojně a užitečně tuto událost oslavili. Přivedla nás na mapu kulturního světa, kdy se za římskou hranicí objevil nový státní útvar. Překlad Bible, Písma sv. a vlastní písmo, abeceda, právní kodex, nová architektura a vzdělávací ústav pro výchovu a výuku kněží, to jsou počátky naší vzdělanosti.
Naši panovníci se odvolávali na cyrilometodějskou velkomoravskou státnost. Jak první král Vladislav, tak v případě Přemysla Otakara II. žádal olomouchký biskup Bruno ze Schaumburgu, vyšehradský probošt a kancléř království, císařskou korunu pro českého krále. Vždy tak činili s odkazem na křest knížete Bořivoje a jeho manželky sv. Ludmily, babičky sv. Václava. Krásnou výpovědí o tom je katedrální okno od Alfonse Muchy v nové kapli pražských arcibiskupů, kde nalezl místo posledního odpočinku již před dvaceti lety kardinál František Tomášek.
Naše katedrála sv. Víta, Václava Vojtěcha, jak zní její starobylý název, skrývá velké svědectví o našich náboženských, kulturních a politických dějinách. Jsou zde hroby světců, sv. Víta, Václava, Vojtěcha, Zikmunda i nejznámějšího českého světce, sv. Jana Nepomuckého. S ním jsem se setkal i při své listopadové návštěvě v peruánském Cuzcu, v jedné z nejkrásnějších katedrál na světě. Vedle světců jsou zde také pohřbeni naše knížata i králové jako i oba císařové Karel IV. a Rudolf II. Na vnějším triforiu jsou busty sv. Otec vlasti není jen hlavním tvůrcem svatováclavské tradice ala také jedním z tvůrců cyrilometodějské tradice. Obě tradice propojil pomocí staroboleslavského paladia, mariánského medailonu, který je podle legendy křestním darem biskupa sv. Metoděje sv. Ludmile. Krátce po založení arcibiskupství nechává spolu s arcibiskupem Arnoštem z Pardubic vyhlásit naše věrozvěsty, sv. Cyrila a Metoděje za patrony českého království a zřizuje jim oltář v katedrále. Stanoví společný svátek pro oba na 9. březen, úmrtní den své matky, Elišky Přemyslovny. Tuto tradici obnovil kardinál Bedřich Schwarzenberg a jeho socha od J. V. Myslbeka umístěná v katedrále určuje původní místo tohoto oltáře a zmíněný kardinál hledí na nový jím zhotovený oltář našich světců, kde se uprostřed nich nalézá sv. Vojtěch.
Rozhodujícím momentem pro rozvoj a obnovu cyrilometodějské úcty je v 19. století emancipace slovanských národů po roce 1848. Velehrad se tak stal nejen historickým symbolem ale důležitým místem pro současné dění. 5. červenec byl stanoven vhledem k možnostem konání poutí v létě v době prázdnin. Tento program získal podporu především papeže Lva XIII. vzhledem k jeho sociálnímu a společenskému cítění. Velehrad se také stal místem zápasu o naši nejnovější svobodu a vymanění se z okovů komunistické totality. Po pouti v roce 1985 můžeme také hovořit o Tomáškově Velehradu.
Stojíme na prahu nového roku 2013. Někteří již unaveni či zklamáni. Zazpívejme spolu se skupinou Spirituál kvintet: „Jen víru mít“. Víra v budoucnost, v hodnoty na kterých byla postavena a na kterých stojí celá naše západní civilizace, v které má každý člověk bez rozdílu plná práva, svobodu a nezadatelnou důstojnost. Nemáme všichni stejné schopnosti, ale vzájemná solidarita a podpora provázely život našich předků po celé dějiny. Nebyly to jen chvíle slávy a bohatství, ale víra dovedla i nás k opravdové svobodě. Naučme se ji užívat ve vzájemné úctě a přátelství. Řekněme ne nenávisti, závisti, násilí, hrubosti, lži a nepoctivosti. Řekněme ne nezodpovědnosti. To je cyrilometodějské dědictví. Bůh nám všem žehnej, Bůh žehnej naší zemi!
Naší katedrále jsem věnoval větší pozornost, protože příští rok spolu s cyrilometodějskou oslavou 9. Pod ochranou sv. Hedviky. Naše nejmladší diecéze, ostravsko-opavská, vznikla v roce 1996 vydělením z arcidiecéze olomoucké a zahrnuje historické území Českého Slezska a část severní Moravy.