Chalcedonský koncil, který zasadal od 8. října 451 do 1. listopadu 451, představuje bezpochyby největší ekumenický koncil křesťanského starověku. Údaje o počtu participating biskupů kolísají mezi šestisty a čtyřmi sty padesáti účastníky. O průběhu jednání jsme dobře informováni ze záznamů, které vznikly v letech 453-455. Nejprve byli z koncilní auly vyloučeni účastníci Efézské synody z roku 449. Na druhém zasedání byl veřejně předčítán Tomus ad Flavianum. Mnozí po jeho doznání volali: „ústy Lva promluvil Petr,” ale zdaleka ne všichni byli naplněni týmž nadšením. Teprve na pátém zasedání dne 22. 10. 451 došlo k vážným jednáním o dogmatické definici. První návrh, v němž se hovořilo o jedné osobě ze dvou přirozeností, byl zamítnut. Konečným výsledkem rokování je horos pisteós (definice víry), který byl přijat ve čtvrtek 25. 10. 451. Jedná se o jediné velmi dlouhé souvětí, jehož první část je syntézou předchozích koncilů, druhá část představuje originální přínos Chalcedonu, závěr se odvolává na Písmo a Tradici. Otcové dobře věděli, že koncilní definice představuje jejich autentickou interpretaci.
Co Chalcedonská definice říká o Ježíšově identitě
V samotném textu koncilu se hovoří o jednom Kristu, Synu, Pánu a Jednorozeném ve dvou přirozenostech, tedy o jediném subjektu - osobě - přítomné v božství i lidství. Zmínka o lidské duši a lidském těle Kristově je evidentně antiapollinaristická. Jednou provždy je vyřešen terminologický problém záměny výrazů hypostasis a physis; tím je zároveň překonána Cyrilova formulace mia physis. Rovněž formulace „jedna osoba ze dvou přirozeností“, která otevřela cestu Eutychově interpretaci, dostává novou podobu. Přirozenosti se nesměšují ani nemění; božství a lidství nelze oddělovat.
Podobně jako u ostatních otců, i Chalcedonská definice klade důraz na to, že soupodstatnost s Otcem znamená vlastnění numericky téže božské podstaty; soupodstatnost s námi je jiného rázu, neboť lidská přirozenost může mít teoreticky neomezený počet individuálních zástupců. Kristus je nám tedy „podobný ve všem, kromě hříchu“, a proto je konkrétním člověkem, ne pouhým lidstvím. Na lidství má vtělený Kristus tentýž podíl jako každý jiný člověk. Chalcedonská definice tedy nestaví božskou a lidskou Kristovu přirozenost na stejnou úroveň.
Zrození z Marie podle lidství a z Otce podle božství jasně vyjadřuje, že jediná osoba existuje plně božským i plně lidským způsobem. Kristus je tedy i jako člověk jednoznačně božskou osobou; je JEDním z Trojice, a tato osoba plní v člověku Ježíši tutéž ontologickou a psychologickou funkci, jakou plní v každém jiném člověku jeho vlastní osoba. Tvrzení, že Kristu chybí lidská osoba, je pravdivé jen natolik, nakolik odmítáme adopcionismus; avšak zcela je nesprávné, pokud to implikuje neúplnost Ježíše Krista jako člověka.
Filozoficko-teologické vyjádření jednoty Krista
Když se posuzuje, jak může být Kristus „jeden subjekt“ ve dvou přirozenostech, definice ukazuje, že „božství“ a „lidství“ se spojují skrze společný bod - osobu Slova. Logicky tedy Logos spolu s božstvím znamená, že Kristus je pravý Bůh, Jeden z Trojice; Logos spolu s lidstvím znamená, že Kristus je úplný konkrétní člověk. Vnitřní sjednocení obou přirozeností probíhá skrze tento společný bod, jenž proniká a sjednocuje každou z přirozeností. Tajemství této jednoty však není vyjádřeno jen slovy, ale vyžaduje hlubší porozumění, které přesahuje běžný jazyk.
Bonaventura výstižně říká, že Boží Syn je „jako jedna jediná kniha“, tedy osoba, která je napsána jednou v Bohu a jednou v Ježíšově lidském příběhu. Konkrétní lidská osoba je vždy spojena s životním příběhem; pokud byl Logos skutečně člověkem, musí mít svůj příběh, a jeho osobní identitu nelze od tohoto příběhu odtrhnout. Jinak by se Ježíšovo tajemství redukovalo na pouhé abstraktní formule a evangeliu by chyběla konkrétní vyprávěná pravda o Božím Synu.
Historické důsledky a spory po Chalcedonu
V dějinách christologie došlo k zapomínání na dějinný rozměr Ježíšova tajemství, což je jeden z implicitních limitů chalcedonské definice. O významu definice pro praxi a spiritualitu jsme hovořili, neboť to, čím Kristus je, znamená objektivní základ pro náš význam a působení. Christologie v úzkém smyslu a soteriologie se nedají oddělovat; jedná se o spojité nádoby. Pokud Ježíš nebyl Božím Syna, jeho vykupitelské dílo by nebylo možné plně realizovat. Z tohoto důvodu nacházíme v samotné definici vzorec pro pojetí vztahu mezi christologií a soteriologií: identita Spasitele zůstává božská a jeho lidské jednání v dějinách je realizováno plně lidským způsobem.
Chalcedonská definice nezařizuje všechno definitně; tajemství vtěleného Božího Syna nekonečně přesahuje lidské chápání a jazyk. Definice je autentickou interpretací novozákonného poselství a autoři toho názoru to sami potvrzují. Z východního hlediska nebyla Chalcedonská definice přijata celou řadou místních církví; někteří zastánci Cyrilovy formulace mia fysis ji považovali za příliš nestoriánskou. Existují dva druhy monofyzitismu: jeden bludný a větší část morálně rezistentní, druhý subtilnější, verbální a snažící se zdůraznit jednotu Krista formulací mia fysis po Cyrilově vzoru. Převážně to byli biskupové období Efézu roku 449, v čele s Dioskurem, kteří hájili tuto druhou interpretaci.>
Návrat k jednotě se stal politickou a teologickou výzvou Byzance; spory mezi monofyzity a chalcedonskými difyzity trvaly staletí a měly vážné důsledky pro Byzantskou říši. Nárůst dialogu a ekumenické deklarace, třeba i mimořádné kroky po staletích, nakonec vedly k normalizaci vztahů mezi Římem a východními církvemi; k významnému kroku došlo 13. 12. 1996, kdy byla k šesti dvoustranným prohlášením mezi Římem a nechalcedonskými církvemi přidána deklarace podepsaná Katholhem Karekinem I. a papežem Janem Pavlem II. Tím započala dlouhá cesta k obnovení kýžené jednoty.
Chalcedonský koncil tedy zůstává v historii nejen teologickým textem, ale i klíčovým momentem ekumenického dialogu. Ačkoliv se jeho definice stala základním vodítkem pro řadu církevních tradic, její interpretace a přijímání se v různých regionech lišila. Důležité však zůstává, že koncil vyložil, jak se Boží Syn stává člověkem a jak tuto skutečnost lze vyjadřovat v jednotném pojetí víry, které spojuje božství i lidství v jedné osobě - v Kristu Ježíši.
Postupně se zavedl systém pro znovuzačlenění monofyzitů a prohlubování ekumenických vztahů napříč západní a východní částí křesťanstva. Dlouhá cesta k úplné jednotě je stále otevřená, avšak Chalcedonská definice zůstává kritickým referenčním bodem při každém dialogu o christologii a její soteriologii.