chrám (hebr. bejt ha mikdaš - dům svatyně) Hl. svatyně starověkého Izraele postavená v Jeruzalémě a tvořící těžiště náb. života Palestiny i diaspory. První ch. (Bajit rišon) nechal s pomocí foinických stavitelů vybudovat kol. 950 př.n.l. král Šalomoun na hoře Morija, nazývané potom Chrámová hora (Har ha-bajit).
Podle bibl. popisu (1Kr 6) se Šalomounův ch. nevymykal z typologického rámce syrofoinické sakrální architektury. Ch. tvořila podélná budova o půdorysu asi 30 x 10 m a výšce asi 15 m. Vnitřní prostor ch. byl dřevěnými vestavbami rozdělen na tři části: vstupní vestibul (ulam), hl. síň (hejchal) a velesvatyni (dvir - dosl. zadní prostor; kodaš ha-kodašim - svatosvatá svatyně).
Velesvatyně, oddělená od hl. chrámové lodi dveřmi, vymezovala dokonalý prostor ve tvaru krychle (srov. muslim. Ka’bu) o délce stěny asi 10 m. Do tohoto ztemnělého prostoru bez oken, v němž byla umístěna schrána smlouvy chráněná dvěma cheruby, mohl vstoupit pouze velekněz, a to jen jednou ročně na Jom kipur. V chrámové lodi, dlouhé asi 40 m a obložené cedrovým dřevem a zlatem, se nacházel obětní oltář, deset zlatých svícnů při stěnách a stůl pro předkladné chleby.
Při vstupu do ch. stály dva obrovské bronzové sloupy pojmenované Jakín a Bóaz (maceva), vnější oltář pro zápalnou oběť a rituální nádrž zvaná Šalomounovo moře. Chrám byl obklopen prostranstvím (azara), jehož ohrada vymezovala posvátný chrámový okrsek. Po babylónském dobytí Jeruzaléma 587/586 př.n.l. byl Šalomounův ch. zničen (churban), čímž se judské společenství ocitlo ve vážné náb. krizi.
Úplnou nápravu umožnilo až zhroucení Novobabylónské říše a souhlas per. krále Kýra II. s návratem Židů z babylónského exilu a obnovou ch. pod per. patronací. Po počáteční obtíže byl Druhý ch. (Bajit šeni) pod vedením Zerubábela asi 520-515 př.n.l. vybudován na témže místě a podle pův. plánu. Vzhledem k tomu, že schrána smlouvy během babylónského vpádu zmizela, velesvatyně Zerubábelova ch. zůstala prázdná a od dalších prostor byla oddělena oponou; podobně bylo pův. deset svícnů nahrazeno novou sedmiramennou menorou.
Další otřes chrámového provozu způsobil Antiochos IV. Epifanés, který nechal 168 př.n.l. instalovat do velesvatyně sochu Dia Olympského. Po úspěšném povstání Makabejských byl ch. 164 př.n.l. očištěn a znovu zasvěcen (Chanuka). Od konce 1. stol. př.n.l. procházel chrámový areál rozsáhlou přestavbou, iniciovanou Héródem Velikým. V jejím rámci byla podstatně rozšířena chrámová plošina a na ní vybudováno tzv. nádvoří pohanů přístupné i nežid. návštěvníkům Chrámové hory a oddělené od vnitřního chrámového okrsku ohradou s varovnými nápisy.
Héródés se při úpravách vlastního ch. omezil v podstatě jen na rozšíření chrámové předsíně, hl. pozornost upřel k výstavbě helénistického sloupořadí obklopující ze tří stran chrámovou plošinu a přecházející na již. straně v monumentální Královskou síň. Přestože podstatné části héródovské stavby byly dokončeny již poč. 1. stol., pokračovaly drobnější úpravy až do 64. Během žid. války proti Římanům, která vypukla o dva roky později, byl ch. po obléhání Jeruzaléma 70 zničen.
Jeruzalémský ch. tvořil sakrální těžiště Erec Jisra’el, zvláště poté, co v poexilním období nebylo království obnoveno a žid. stát nesl výrazné prvky teokracie. Již od nejstarších dob se kolem ch. utvářel hierchizovaný systém tvořený třemi zákl. zónami: (1) Vlastní budovou ch. s vnitřní bohoslužbou spočívající v kněžském zaopatření božstva; (2) okruhem vnějšího kultu sestávajícího především ze zápalných obětí na vnějším oltáři za přítomnosti žid. mužů a žen; (3) Jeruzalémem a Erec Jisra’el. Zhroucení tohoto systému vyvolalo naléhavou potřebu nového těžiště žid. identity.
Udělal se nezapomenutelný krok ke změně modelu náboženské identity: i když se východiskem pro budoucnost stal rabínsko-synagogální model judaismu, symbolika ch. si podržela svou závažnost. Uplatnila se v pojetí synagogálního svatostánku, vnitřním členění bible a především v komplexním rozvíjení konceptu nebeského ch., jehož kořeny spadají až k proroku Ezechielovi a jež se uplatnily především v žid. apokalypsách a jejich eschatologii (4 Ezdrášova, 2 Bárukova; srov. Zj, Žd) a v kabale (Hejchalot).
V lokativním smyslu reprezentují někdejší těžiště jeruzalémského ch. pozůstatky Západní zdi, která zajistila kontinuitu jeruzalémské poutní tradice a s určitými dějinnými přetržkami se stala místem modliteb zbožných Židů z celé diaspory. Vedle jeruzalémského ch. existovaly ve starověku také ch. v jihopalestinském Aradu vybudovaný za Šalomouna a zrušený patrně v rámci Jóšijášovy náb. reformy, helénistický židovský ch. v egypt. Leontopoli (dnešní Tell el-Jehúdíja) a jahvistická svatyně v Elefantině. Jejich význam ale nikdy nedosáhl takové úrovně, aby mohly konkurovat ústřední jeruzalémské svatyni.
Ch., který si po vyloučení z žid. společenství vybudovali Samaritáni na hoře Garízím, byl 107 př.n.l. Druhý chrám v Jeruzalémě patřil k nejobdivuhodnějším stavbám starověku. Existují o něm historické prameny i archeologické důkazy. Přitahoval statisíce, možná miliony poutníků z celého světa. Vnějšímu průčelí chrámu nechybělo nic, co uvádělo ducha i oči v úžas. Byl na všech stranách pokryt mohutnými zlatými deskami, takže za časného východu slunce z něj tryskala mocná ohnivá záře a jako by slunečními paprsky odvracel oči těch, kteři jej chtěli spatřit.
Cizincům zdálky přicházejícím se jevil jako zasněžená hora, protože tam, kde nebyl pozlacen, byl bělostný. Na vrchu měl zlaté hroty, aby nebyl znečišťován, kdyby naň usedl nějaký pták. Některé z kamenů, z nichž byl vybudován, byly dlouhé pětačtyřicet loket, vysoké pět a široké šest loket. Herodův chrám stál na místě dnešního Skalního dómu.
V 19. století prozkoumali Chrámovou horu cestovatelé jako Titus Tobler, Thomas Lewin a kapitán Charles Wilson. Ve snaze určit polohu Prvního a Druhého chrámu se tito vědci opírali především o židovskou Mišnu a Iosephovy historické spisy. Provedli a zdokumentovali také vlastní rozsáhlý výzkum, který zahrnoval podrobné topografické mapy Jeruzaléma i Chrámové hory. Podle Flavia Iosepha byla přestavba chrámu zahájena v 18. roce Herodovy vlády a pokračovala až do jeho smrti (19 až 4 př. n. l.).
Král Herodes měl v úmyslu zvelebit Druhý chrám, postavený Zerubábelem po návratu z Babylona. Rozšířením plošiny na hoře Mórija chtěl získat větší stavební plochu pro svůj velkolepý projekt. Přes počáteční nedůvěru si získal podporu velekněží. Poutníci vcházeli přes Robinsonův oblouk na západní chrámové zdi. Za Chuldinými branami se nacházela Královská stoa, velká bazilika, kterou Iosephus považuje za architektonický skvost.
Na střeše její jihozápadního cípu bylo stanoviště trubačů, kteří vyhlašovali začátek a konec šabatu. Nalezený trubačský kámen, který v roce 1968 vykopal profesor Benjamin Mazar, o tom svědčí poškozeným nápisem: „Pro místo troubení…“, který byl doplněn slovy „aby se svaté odlišilo od všedního“. Za bazilikou se vstupovalo na nádvoří pohanů. Bylo to především tržiště, kde se prodávaly suvenýry, obětní zvířata a potraviny. Daly se tu vyměnit i římské peníze za týrskou čtyřdrachmu, kterou se platila chrámová daň.
Učil a říkal jim: „Což není napsáno: ‚Můj dům bude nazván domem modlitby pro všechny národy‘? Model Herodova chrámu v Izraelském muzeu. Vlevo nádvoří pohanů, vpravo ženské nádvoří. Líčení ďáblova pokušení Ježíše naznačuje, že chrám měl jeden nebo více ‚vrcholků‘. Zbývající tři strany chrámového obvodu lemovala sloupořadí. Šalomounovo sloupořadí na východě bylo podle Iosepha vybudováno už při stavbě Prvního chrámu.
Skrze ruce apoštolů se mezi lidem dálo mnoho znamení a divů. Uprostřed bylo vnitřní nádvoří, k němuž vedlo 10 bran. Podlahu nádvoří zdobila mozaika s geometrickými vzory, kterou se částečně podařilo zrekonstruovat. Na zábradlí okolo svatyně byly nápisy, které pohanům zakazovaly vstup pod hrozbou smrti. V místech, kde se přes ně přecházelo k druhé části posvátného obvodu, bylo postaveno kamenné zábradlí zvýši tří loket, velmi půvabně provedené.
V něm stály ve stejných vzdálenostech sloupy s nápisy jak řeckými, tak i latniskými, které upozorňovaly na zákon čistoty, že není dovoleno žádnému cizinci vstoupit do svatyně. V období Druhého chrámu sem přicházely miliony poutníků z celého světa. Že Město pojalo tak veliký počet lidí, je patrno ze sčítání provedeného za Cestia. Nastal svátek zvaný Pascha, při které se konají oběti od deváté do jedenácté hodiny.
Okolo každé oběti se tvoří společnost hodovníků, ne méně nežli deset mužů, neboť není dovoleno hodovat člověku samotnému, a mnozí se shromažďují i v počtu dvaceti. Velekněží napočetli dvě stě padesát šest tisíc pět set obětí. Ať dáme na každou oběť po deseti hodovnících, dává to dva milióny sem set tisíc lidí, všech tělesně čistých a duchovně očištěných. Archeolog hovoří o svátečních poutích do chrámu. Židé ze vzdálených částí Římské říše připlouvali lodí do přístavu Jaffa, kde se připojili ke karavaně a vydali se na třídenní cestu do Svatého města.
V Jeruzalémě pobývali Židé, zbožní muži ze všech národů, které jsou pod nebem… Byli ohromeni a udiveně říkali: „Hle, což nejsou všichni ti, kteří tu mluví, Galilejci? Jak to, že každý z nás slyší svůj vlastní jazyk, ve kterém jsme se narodili?“
Rekonstrukce „cesty poutníků“; vpravo dole je rybník Siloe. Nejdříve každý poutník rituálně umyl v rybníce Siloe. Před více než 2700 lety jej nechal postavit judský král Chizkijáš, aby zajistil Jeruzalému stálý přísun pitné vody a připravil ho na blížící se útok Asyřanů. Když to řekl, plivl na zem, udělal ze sliny bláto, pomazal mu tím blátem oči a řekl mu: „Jdi a umyj se v rybníku Siloe (to se překládá Poslaný).“ Odešel tedy, umyl se, a když přišel, viděl. Rybník byl znovu objeven v roce 2004 při opravě prasklého vodovodního potrubí.
Letos, téměř dvacet let poté, začaly archeologické práce na odkrývání celého rybníka o velikosti dvou olympijských bazénů. Izraelský památkový úřad (IAA) oznámil záměr provést vykopávky celého rybníka Siloe, aby mohl být zpřístupněn veřejnosti. Na několikaletém projektu spolupracují IAA, Izraelská správa národních parků a Nadace Davidova města, jejíž cílem je zachování a rozvoj Jeruzaléma propojením lidí různých vyznání. Video o nálezu cesty poutníků v Jeruzalémě. Tato ulice se zachovala v podzemí města. Při archeologickém průzkumu se buduje pod zemí tunel, kterým budou turisté moct po ní znovu procházet.
Šekel s nápisem „Za svobodu Siónu“. Podél „cesty poutníků“ objevili archeologové pracující pod vedením Izraelského památkového úřadu (IAA) trosky zřícených budov z období Druhého chrámu. Na ulici našli zuhelnatělé dřevo ze stromů, ohořelé kousky oděvů a mince. Uvnitř staveb nalezli popel, úlomky zdobených kamenných nádob, kamenná závaží, tyglík na tavení kovů a bronzovou misku. Asi nejzajímavějším nálezem však byla mince z druhého roku Židovské války, na níž je nápis: „Za svobodu Siónu“.
Ražba vlastních mincí Židům dodávala pocit nezávislosti v době, kdy zuřilo pronásledování. Symbolickou hodnotu mincí nelze nijak přecenit. Obzvláště zajímavý je otvor proražený uprostřed mince. Na pěti místech Římané prorazili na „cestě poutníků“ otvory do kanalizace pod ní. Při dobývání města se totiž stala posledním útočištěm bojovníků za svobodu i obyvatel města.
Jedním z nejznámějších archeologických ikon Jeruzaléma je Robinsonův oblouk. Oblouk, pojmenovaný po biblistovi Edwardu Robinsonovi, který jej v roce 1838 objevil, je zříceninou velké kamenné památky, kterou dobře znali Židé i Římané. Vykopávky pod Robinsonovým obloukem. Dnes je oblouk vysoko nad úrovní terénu. Je to především díky rozsáhlým archeologickým vykopávkám, které v letech 1968-1978 prováděl dědeček dr. Mazarové, profesor Benjamin Mazar z Hebrejské univerzity.
Vykopávky na Chrámové hoře probíhaly celoročně po dobu deseti let a nejprve se zaměřily na oblast přímo pod Robinsonovým obloukem. Profesor Mazar zde objevil masivní kamenné kvádry na ulici z první poloviny prvního století. Několik metrů dál na východ, na druhé straně téže ulice, odhalil tým profesora Mazara kamenné vchody. Byly zabudovány do komor mohutného kamenného pilíře 3,8 × 15 m.
Další výkopy profesora Mazara odhalily, že pilíř navazuje na stavbu s řadou kleneb směřující kolmo k oblouku. Zjistil, že podobně jako u samotného Robinsonova oblouku tvořily tyto klenby základ pro nadzemní chodník na jižní straně. Po professorově smrti zpracovávala výsledky dědečkových výzkumů jeho vnučka, dr. Eilat Mazarová. Nečekaně přišla s novou teorií: místo jednokřídlého nebo dvoukřídlého schodiště, jak si ho představovali archeologové, byl oblouk součástí monumentálního čtyřkřídlého schodiště, což je v antické architektuře zcela ojedinělá stavba.
Podle Mazarové probíhala stavba monumentálního schodiště ve stejné době jako výstavba Chrámové hory a byla součástí hlavního plánu krále Heroda. Dr. Mazarová na základě četných mincí nalezených uvnitř stavby došla k závěru, že „po dokončení čtyřkřídlého monumentálního schodiště zůstaly prostory uvnitř jeho kleneb nedokončené až do vlády Pontia Piláta/Agrippy I. Robinsonův oblouk tedy v plné parádě využívala jen poslední generace Židů před zničením chrámu v roce 70 n. l.“
Dnes patří k nejnavštěvovanějším pamětihodnostem Jeruzaléma. Izraelští archeologové u základů domu v jeruzalémském Městě Davidově objevili skoro dva tisíce let starou bronzovou olejovou lampu ve tvaru mužské tváře. Nález, který pochází z období krátce po zničení Druhého chrámu Římany, je označován za první svého druhu v Izraeli a velmi vzácný i v celosvětovém měřítku, píše The Times of Israel. Lampa podle prohlášení izraelského památkového úřadu sloužila jako takzvaný základový depozit, tedy rituální oběť, jež měla obyvatelům domu z římského období přinést štěstí.
Odhaduje se, že pochází z druhé poloviny 1. století nebo začátku 2. století našeho letopočtu. Spolu s lampou se u poutní cesty Města Davidova našel také její knot. Cestu využívali židovští poutníci před dvěma tisíci lety, když navštěvovali Chrámovou horu. Archeologové Juval Baruch a Ari Levy se domnívají, že nález lampy svědčí o významu budovy, u jejíchž základů byl uložen. Dům podle nich mohl chránit vodní nádrž Siloe, která byla pro město hlavním zdrojem vody.
„Tato lampa je velmi vzácný nález a podle toho, co víme, jde o první objev svého druhu v Izraeli,“ uvedli. „Jedinečnost předmětu spočívá v tom, že má tvar poloviny tváře,“ dodali. „Základové depozity (obětní předměty) byly ve starověku rozšířené, měly přinášet štěstí a zajistit další existence budovy a jejích obyvatel, většinou byly zakopány pod podlahou nebo základy budov,“ uvedli archeologové.
Vzpomínka na Druhý chrám„Budova, kde se lampa našla, byla postavena přímo nad poutní cestou na konci období Druhého chrámu,“ uvedl Levy. „Výstavba takto mohutné budovy v období po zničení židovského Jeruzaléma dokládá význam této oblasti i po destrukci Druhého chrámu,“ dodal.
Druhý jeruzalémský chrám byl nejposvátnějším místem judaismu v šestisetletém období, které předcházelo dobytí Jeruzaléma Říman. Rozšíření Druhého chrámu bylo největším stavebním projektem krále Heroda Velikého, který vládl v Judeji jako král dosazený Římany přibližně v období od roku 39 př. n. l. do roku čtyři př. n. l. Západní zeď (HaKótel HaMa‘aráví) je součástí Starého Města. Legendární král David učinil Jeruzalém hlavním městem svého sjednoceného království; Šalomoun postavit chrám však měl až jeho syn.
Stavba Prvního chrámu: Celkové rozměry chrámu: 35 x 10 x 15 metrů. Uprostřed chrámu byl prostor nazvaný Nejsvětější svatyně. Příprava chrámového vybavení: 1. Kniha královská, 7. Posvěcení chrámu: 1. Kniha královská, 8. V r. 587/6 př. n. l. Babyloňané srovnali město Jeruzalém i Chrám se zemí. Tehdejší elita národa byla odvedena do vyhnanství. Když nad Babyloňany zvítězili perští achajmenovci, povolil roku 539 př. n. l. šáh Kýros židovským vyslancům návrat do Jeruzaléma, aby znovu zbudovali město i Chrám. Tzv. druhý Chrám byl vystavěn kolem roku 516 př. n. l. V roce 19 př. n. l. započal s přestavbou chrámu král Herodes Veliký (37-4 př. n. l.).
Rozměry chrámu musely odpovídat rozměrům Šalomounova chrámu. Herodes směl tedy rozšířit jen chrámový okrsek. V létě roku 18 př. n. l. se konalo slavnostní posvěcení chrámu. V roce 70 n. l. Římané při potlačování prvního židovského povstání vpadli do města a chrám zapálili. Z chrámového komplexu zůstala částečně neporušená jen západní opěrná zeď chrámové plošiny.
„Kdo navštíví monumentální stavbu, spatří sedm řad masivního herodovského kamene; sedmnáct řad je pod zemí.“ Gil Yaron, Jeruzalém - stře(d)t světa. V 7. a 8. stol. n. l. muslimové vybudovali na Chrámové hoře svatyni Skalní dóm a mešitu al-Aksá. Zeď nářků je jednou z nejvyhledávanějších turistických atrakcí Izraele, kterou v roce 2009 navštívilo přes osm milionů lidí. Mezitím se však zároveň stala symbolem izraelské identity a symbolizuje právo na existenci židovského lidu.