Především a zvláště se musí věnovat péči nemocným. Slouží se jim tak, jako by se skutečně sloužilo Kristu. Slova Benediktovy řehole vystihují podstatu mnišství, které od svých počátků zahrnovalo péči o nemocné, staré bratry i poutníky. Součástí této starosti byla výroba léčiv v klášterních lékárnách, jež vznikaly při nemocnicích a jsou doloženy už od raného středověku. Barokní lékárny, stejně jako celé kláštery cisterciáků, se okolnímu světu otevíraly mnohem více než jejich středověcí předchůdci. Lékárny se postupně stávaly veřejnými, aby kromě léčby bratří a poutníků nabízely léky široké veřejnosti. Některé z nich dokonce vyráběly vlastní speciality. Ve Vyšším Brodě si proslulost získal Šumavský balzám, u premonstrátů v Teplé to byly Tepelské soli. Zachovalo se málo popisů tohoto léku - topograf Jaroslav Schaller jej charakterizuje jako tak slavný, že nepotřebuje rozsáhlé představení.
Přesto: Vynálezcem prášku byl páter Lucas Martin Gottlieb, podle klášterních záznamů narozený roku 1716 v Einsiedlu nedaleko Chebu. Ve 24 letech se stal laickým bratrem, teprve mnohem později přijal řeholní sliby. V moderně vybavené lékárenské laboratoři v plaském klášteře Gottlieb nejspíš dlouhé roky experimentoval. Výsledkem jeho práce byl bílý minerální prášek prodávaný pod názvem Plaský prášek. Co tento lék léčil, přibližuje osmistránkový leták nalezený v budově konventu roku 1945. Zřejmě ho sepsal sám Gottlieb. V textu pečlivě vyjmenovává množství tělesných i duševních obtíží, proti kterým byl prášek určen - od nevolnosti, bolesti hlavy po hysterii a hypochondrii. Především však sloužil při žaludečních a střevních potížích. Jeho hlavní účinek spočíval v působení jako laxativum - podporoval trávení a usnadňoval plynulý odchod obsahu žaludku a střev.
Otázkou složení se zabývali už jeho současníci. Prášek nebyl jako většina žaludečních léků hořký. Výběrčí daní Johann Kühlig zkoumal Plaský prášek v 60. letech 18. století. Plaský prášek si získal popularitu nejen v Čechách, ale i v Rakousku, Uhrách a ve Svaté říši římské. Ani zrušení kláštera jeho výrobu nezastavilo. Státní úředníci spravující plaské panství po odchodu mnichů jej zřejmě považovali za natolik výnosný a užitečný, že v jeho produkci pokračovali.
Historické souvislosti a význam plaské lékárny
Klášerní lékárny byly nejenom místem výroby léčiv, ale i místem šíření zdravotní kultury mezi širokou veřejností. Plaský prášek reprezentuje období, kdy lékárny otvíraly dveře pacientům mimo mnouchovské komunity a staly se důležitým článkem veřejného zdraví. Skloubení vědy, praxe a spirituality umožnilo vznik a udržení unikátního produktu, který přečkal změny politických režimů i zrušení klášterů.
Veřejná dostupnost léčiv a inovace v klášterních laboratořích tak měly dlouhodobý dopad na zdravotní kulturu okresů a regionů, kde se lékárny nacházely. Plaský prášek se stal symbolem spolupráce mezi náboženskou komunitou a civilní populací, která hledala spolehlivá řešení žaludečních potíží a dalších obtíží popsaných ve vydaném letáku. I po odchodu mnichů pokračovala produkce, což dokazuje, že léčebné know-how a výrobní kapacity zůstaly vnímány jako užitečné pro širší společnost.
- Historie klášterních lékáren a jejich vliv na veřejné zdraví.
- Vznik a popularita Plaského prášku jako laxativa a léku na žaludeční problémy.
- Role mnichů a laiků v laboratořích, a jak inovace přežívala politické změny.
V moderním kontextu lze Plaský prášek chápat jako raný příklad farmaceutického dědictví klášterních institucí, které spojovaly duchovní péči s praktickou službou lidem prostřednictvím léčiv a jejich široké dostupnosti.
