Tajemství Nejsvětější Trojice je hlavní tajemství víry a křesťanského života. Je to tajemství Boha, jaký je sám o sobě. Toto tajemství je tedy zdrojem všech ostatních tajemství víry; je světlem, které je osvěcuje. Je to nejzákladnější a nejpodstatnější učení v „hierarchii pravd“ víry. Trojice je tajemství víry v nejvlastnějším slova smyslu, jedno „z tajemství skrytých v Bohu, které nelze poznat, není-li zjeveno Bohem“. Bůh zanechal nepochybně stopy svého trojjediného bytí v díle stvoření a ve svém zjevení v průběhu Starého zákona. Avšak hlubina jeho bytí jako Nejsvětější Trojice je nepřístupným tajemstvím pro pouhý rozum, stejně jako pro víru Izraele před vtělením Božího Syna a sesláním Ducha svatého.
Trojice je jedna. Nevyznáváme tři bohy, nýbrž jednoho Boha ve třech osobách: „soupodstatnou Trojici“. Božské osoby se nedělí o jediné božství, nýbrž každá z nich je úplně celý Bůh: „Otec je všechno to, co je Syn, Syn všechno to, co je Otec, Otec a Syn všechno to, co je Duch svatý, totiž jediný Bůh, podle své přirozenosti.“ „Každá ze tří osob je onou skutečností, totiž podstatou, bytností nebo božskou přirozeností.“ Božské osoby jsou od sebe skutečně odlišné. „Bůh je jediný, ale ne osamocený.“ „Otec“, „Syn“ a „Duch svatý“ nejsou pouhá jména, označující způsoby božského bytí, nýbrž osoby skutečně odlišné: „Syn není Otec, Otec není Syn a Duch svatý není Otec nebo Syn.“ Liší se od sebe navzájem vztahy svého původu: „Je to Otec, který plodí, Syn, který je plozen, Duch svatý, který vychází.“
Božská jednota je trojjediná. Božské osoby jsou ve vzájemném vztahu. Skutečná, vzájemná odlišnost božských osob, protože božskou jednotu nedělí, spočívá výhradně ve vzájemných vztazích: „Ve jménech osob, která vyjadřují vztah, se Otec vztahuje k Synovi, Syn k Otci, Duch svatý k oběma; nicméně, mluvíme-li z hlediska vztahu o těchto třech osobách, přece věříme v jedinou přirozenost či podstatu“. Vždyť v nich „je všechno jedno tam, kde není žádný protiklad vztahů“.
Učení o Nejsvětější Trojici bylo od počátku kořenem živé víry církve, hlavně skrze křest, křestní formuli ( Já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého). Podobné formulace se již objevují v spisech apoštolů, jako např. tento pozdrav: „Milost Pána Ježíše Krista, láska Boží a společenství svatého Ducha, s vámi se všemi“ (2 Kor 13,13).
Církev se během prvních staletí snažila mnohem jasněji formulovat svou víru v trojjediného Boha, ať již proto, aby prohloubila své chápání víry, nebo aby víru bránila proti názorům, které ji překrucovaly. To bylo úkolem prvních koncilů, kterým pomáhalo teologické bádání církevních otců a které se opíraly o smysl křesťanského lidu pro víru. (Srov. Nicejsko-cařihradské vyznání víry - Syn „soupodstatný“ Otci; Cařihrad 381; Apoštolská víra o Duchu svatém.)
Historie a klíčové momenty
Na počátku byl Logos, Slovo, a Slovo bylo u Boha, a Slovo bylo Bůh. Dále Jan ukazuje, že Slovo se stal tělem - Ježíš. Přes toto, texty řecké řečtiny ukazují, že Slovo nebylo označováno jako Bůh s velkým B vždy shodně se všemi překlady; vyvrací se tedy zjednodušené chápání. U Jana 1:14 se mluví o vtělení Slova a zjevení Slova mezi lidmi; Jan 1:18 a 1:14 dále potvrzují zvláštní postavení Syna a Žádný člověk neviděl Všemohoucího Boha, ale Ježíše lze spatřit.
Dionysius Areopagita a jiní otcové hledali způsob, jak vystihnout Trojici bez poškození monoteismu, rozlišující přirozenost a osoby. Chalkedonské vyznání (451) vyžaduje, aby Syna připisovalo dvě přirozenosti - božskou i lidskou - „nesmíšeně, neproměně, nerozděleně, nerozlučně“. Touha po jasnosti vedla k vyobrazení, že Bůh Otce, Syna a Ducha svatého spolu kooperují od stvoření až po eschatologii.
Vztah Otce, Syna a Ducha svatého se vyjevuje v odlišných rolích: Otec plánuje a posílá Syna a Ducha svatého; Syn plní plán Otce a učí o Otcově moci; Duch svatý působí jako Přímluva a Vykonavatel Božího díla ve světě i v srdcích věřících. Tyto rozdíly v rolích trvají věčně a spolu tvoří jednotu Trojice.
Ježíš Kristus v Trojici
Věříme, že Ježíš Kristus je vtělený Boží Syn, pravý Bůh a pravý člověk. Narozen z Marie Panny, počat z Ducha svatého, žil bezhříšně, zemřel na kříži a vstal z mrtvých. Ježíš sedí po pravici Otce a je prostředníkem nové smlouvy. Jeho utrpení, smrt a vzkříšení tvoří základ spasení. Nicejsko-cařihradské vyznání a Chalkedonské vyznání vyzdvihují dvě přirozenosti Ježíše - božství i lidství - v jedné osobě, zplozené Otcem a zároveň Syna a Ducha svatého.
Janovo evangelium ukazuje, že „slovo bylo u Boha a to slovo bylo Bůh“ a “slovo se stalo tělem” - to potvrzuje plnost božství i plnost lidství v jedné osobě Ježíše. Pavel vyznává, že v něm je plnost božství a že všechno bylo stvořeno skrze něj a pro něj (Kol 1,16; J 1,3). Ježíš je tedy Kristus, Syna Božího, a Boží Syn - avšak Bůh zůstává jedním Bohem, a Trojice tvoří jednotu v lásce a chválách Boha.
Duch Svatý
Duch svatý je osobou trojjediného Boha, skrze kterou Bůh působí ve stvoření a uvádí do života lidí Boží spasitelné dílo v Kristu. Duch svatý působí na světě již od stvoření (Gn 1,2) a zejména na Letnicích naplnil proroctví Joela - seslání Ducha na celý Boží lid (Sk 2,17). Uvádí člověka do nového života, posvěcuje a dává dary pro službu v církvi a misii světa. Živý Duch svatý se zjevuje jako Pobízel a Utišovatel a je klíčovým prvkem života církve.
Apoštolova kázání a Ježíšova slova potvrzují, že aby někdo poznal Boha, musí skrze Ducha svatého přijmout Ježíše a jeho dílo. Duch svatý oslavuje Ježíše a zjevení Boží spasitelnosti, zatímco věřící odpovídají živým darem a službami pro druhé. Bez Ducha svatého by křesťanská víra nebyla plně realizovatelná v srdci člověka.
Důsledky pro život víry
Život věřícího je žit v jednotě Trojice: Otce, Syna a Ducha svatého, v jednotě lásky, která se zjevuje v milosrdenství, spravedlnosti a pravdě. Jednota Trojice není jen teologické tvrzení, ale model pro společenství církve - „aby byla jednota mezi námi“ a „aby naše svornost byla svědkem světu“ (Mt 28,19; Ef 4,2-6; J 17,20-23).
Křest ve jménu Otce, Syna a Ducha svatého je formulou, kterou církev používá, aby vyjádřila jednotu a božskou přirozenost tří osob. Boží vlastnosti jsou neoddělitelně spojeny s trojičním bytím a vyjadřují dokonalost Boha ve všem, co Bůh činí. Boží láska, svatost, moudrost a spravedlnost jsou zjeveny v náboženském vyznání o Trojici a v Božím plánu spásy, který se plní skrze Otce, Syna a Ducha svatého.
Praktický nástin pro dnešní věřící
Trojice je tajemstvím, které rozum překračuje, a přesto nám Bůh dal poznat jej skrze Písmo a tradici církve. Každý věřící může osobně zakoušet Boží blízkost v modlitbě a službě, když vnímá, že Otec, Syn a Duch svatý působí v jeho životě. Démonstrované a didaktické úvahy nemají nahradit osobní styk s Bohem; realita Boží jednoty se živě projevuje v lásce a společenství křesťanů.
Dnešní den Trojiční neděle nás vyzývá, abychom uctívali Trojjediného Boha a vyznávali, že Bůh je jeden a tři osoby. Ať už hovoříme o teologii Trojice, nebo o praktickém životě víry, vzájemná kooperace Otce, Syna a Ducha svatého je vzorem pro naše vztahy, naše rodiny a společenství věřících po celém světě.
Na závěr dnešního kázání se vybízí k zamyšlení nad Angelusem a modlitbou Anděl Páně - Angelus Domini nuntiavit Mariae - jako připomínkou vtělení a tajemství Boží lásky, která se odhaluje skrze Otce, Syna a Ducha svatého.