Boží Duch není ve Starém zákoně zjeven jako osoba, ale jako Boží síla, která proměňuje lidskou osobnost tak, že je schopna výjimečných činů. Ty sloužily k upevnění lidu ve věrnosti Hospodinu. Pro Ducha má hebrejština výraz „ruach“. Tento termín však ve Starém zákoně označuje nejen vánek, dech a dýchání, jak o tom čteme například v knize proroka Izajáše: „Bůh Hospodin, který stvořil nebesa a roztáhl je, zemi překlenul i s tím, co na ní vzchází, jenž dává dech lidu na ní a ducha těm, kdo po ní chodí.“ (Iz 42,5).
Hebrejské slovo „ruach“ má ještě mnoho jiných významů. Bývá překládáno také jako horlivost, pohotovost k umění, zloba, … Jak jsme si tedy již řekli, je mnoho druhů ducha. I Bůh má ducha a duch tvoří jeho podstatu. „Hospodin řekl: Můj duch se nebude člověkem věčně zaneprazdňovat“ (Gn 6,3). Další zmínku o Božím duchu máme v knize proroka Izajáše: „Kdo změřil Hospodinova ducha a byl mu rádcem a vedl ho k poznání?“(Iz 40,13). „Oni se však vzpírali a trápili jeho svatého ducha,…“ (Iz 63,10).
Nikde ve Starém zákoně není řečeno, že Bůh je duch. Položme si nyní otázku: Jak Bůh dává lidem svého ducha? Způsobů, které jsou popsány v Bibli, je mnoho. Ve Druhé knize Kronik čteme, že „duch Boží vyzbrojil Zekarjáše, syna kněze Jójady“ (2 Pa 24,20). Podobně se píše v knize Soudců: „Gedeóna vyzbrojil duch Hospodinův a on zatroubil na polnici“ (Sd 6,34).
Boží duch je také vnitřně dán člověku: „Kde je ten, jenž do nitra mu vložil svatého ducha svého?“ (Iz 63,11). A Ez 36,27 slibuje: „Dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha. Odstraním z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa. Vložím vám do nitra svého ducha.“
Hospodinův Duch se předává také vkládáním rukou. O této formě najdeme mnoho zmínek v Novém zákoně, ale i v Páté Mojsově: „Jozue byl naplněn duchem moudrosti. Hospodin tedy svým duchem vyzbrojuje člověka, vkládá mu do nitra svého ducha a vylévá jej na lidi žijící na zemi. Jeho duch je předáván také vkládáním rukou.“
Ve Starém zákoně je tento způsob předávání ducha popsán a demonstrován mimo jiné na Samsonovi: „Tu se ho zmocnil duch Hospodinův, že lva holýma rukama roztrhl jako kůzle“ (Sd 14,6). Také proroci byli inspirováni Božím duchem při svých proroctvích. Třetí Izajáš pak uvádí: „Duch Panovníka Hospodina je nade mnou…“ (Iz 61,1-2).
Nový zákon naopak o Duchu svatém mluví častěji a důrazněji. Lukasovo evangelium ukazuje, že Duch svatý se podílí na početí Ježíše (Lk 1,35) a že Maria počala z Ducha svatého (Mt 1,18). Při Ježíšově křtu se Ducha Božího viditelně k Ježíši snáší v podobě holubice (Mt 3,16). Po vzkříšení Ježíše Ducha svatého vylévá na apoštoly, když říká: „Přijměte Ducha svatého“ (J 20,22).
Nový zákon uvádí, že Duch svatý působí v církvi, umožňuje prorockou řeč, vede učitele a dává nové impulsy. Apoštolové, vedení Duchem svatým, ustanovují církevní obce a jejich představené a starší. Příslušníci z pohanů mohou rovněž obdržet Ducha svatého a stát se součástí církve (Sk 10,44-48). Přímluvcem je Duch pravdy, který působí v svědectví o Kristu (J 16,8).
Největším darem Ducha svatého je vedle víry a naděje také láska, na níž je vybudováno společenství církve (1 Kor 13,13). Duch svatý se v církvi předává vzkládáním rukou - dřívější praxe zůstává a spočívá v modlitbě za vylití Ducha. Příklady zahrnují obrácení Pavla (Sk 9,17) a prosby Ježíšova učedníka, aby otec dal Ducha svatého těm, kdo ho prosí (Lk 11,13).
Duch svatý je zdrojem pravdy a tvoří součást Boží Trojice; Ježíš to vyjadřuje tak, že „jdeme-li k Otci, dá nám Ducha pravdy, který bude s vámi navěky“ (Jan 14,16-17). V Písmu jsou popsány další aktivity Ducha: svědčí, vede, usvědčuje, přesvědčuje, dělá zázraky, povolává do služby. Duch svatý je Bohem, který je živý uvnitř věřících, a proto je hodný naší lásky a uctívání.
V otázce přirozeného chápání Ducha svatého existují obrazy: vítr, oheň, oblak, voda, dech, světlo. Tyto obrazy znázorňují nejen jeho působení, ale i jeho neuchopitelnost a božství. V Katechismu katolické církve se Duch svatý popisuje jako osoba, která má rozum, vůli a city, a která zkoumá Boží hlubiny a vyučuje nás (1 Kor 2,10-13).
Pravá zasvětěná víra vychází z Ducha svatého, který je rovnoprávný Otcovi a Synu a který je v církvi plně vztahem k Bohu. Když apostolové hovoří o tom, že Písmo bylo „vdechnuto Bohem“ (2 Tim 3,16) a že lidé „oznamovali Boží výroky proto, že je k tomu přiměl Duch svatý“ (2 Pt 1,21), potvrzuje se inspirace a výklad Písma skrze Ducha. Církev jako Kristova nevěsta má právo vykládat Písmo prostřednictvím Ducha svatého a zůstává „sloupem a oporou pravdy“ (1 Tim 3,15).
