Dva papežové chiamatemi Francesco: význam a kontextu filmu Dva papežové

V prosluněné zahradě rozlehlé italské vily se setkávají dva postarší pánové. Kromě společné víry v Boha nemají mnoho společného. Jeden je umírněný progresivista, druhý zase zapřisáhlý konzervativec. Jeden miluje fotbal, druhý neviděl v životě jediný zápas. Jejich zdvořilostní small talk se postupně vyvine do ostré rozepře, která pokračuje až do dalšího dne. Abych nezapomněl, ten první se jmenuje Bergoglio, ten druhý Ratzinger.

Píše se rok 2012 a schyluje se k jednomu z nejzásadnějších okamžiků v dějinách novodobé katolické církve. Netflix svou letošní filmovou krasojízdu zakončil těsně před Vánocemi „historickou rekonstrukcí“ pozadí rezignace Benedikta XVI. a nástupu papeže Františka. Film z roku 2019 režíroval Fernando Meirelles a scénář napsal Anthony McCarten. V hlavních rolích se pak představují Anthony Hopkins jako starší z obou papežů a Jonathan Pryce jako František, respektive po většinu filmu jako Bergoglio.

Andrew McCarten se stal v posledních letech odborníkem právě na biopicy, které jsou dostatečně mainstreamové, aby oslovily široké publikum a zároveň poskytují hlavním představitelům dostatečně široké pole pro rozehrání životní role. Za vše mluví samotný fakt, že hned tři herci si už za jeho postavy odnesli Oscara - Redmayne za Teorii všeho, Oldman za Nejtemnější hodinu a Malek za Bohemian Rhapsody. Zmíněné filmy se navíc dají považovat za nadprůměrně úspěšné, přičemž biografie Queenů vydělala skoro miliardu.

Tentokrát se McCarten rozhodl pro adaptaci své vlastní divadelní hry a je to znát. Dva herci, jeden exteriér, jeden komorní interiér, výpravnější flashback, závěrečné vyvrcholení v Sixtinské kapli. Čtyři akty, v dnešní době sympaticky strohé dvě hodinky. Hotovo, opona, konec. To vše pod naprosto sebejistým vedením režiséra Meirellese.

Způsob, jakým buduje náš vztah k oběma postavám, je přitom ukázkový - při prvním setkání sleduje vše spíše z povzdáli, případně rovnou „božím okem“, později při rozhovoru u vína, kdy ledy roztají, volí detaily. Spolu s dynamickým střihem a kacířským hudebním výběrem (ABBA!) se ukazuje, že byl režisér Města bohů nejlepší možnou volbou pro McCartenovo rozhodnutí, kdy celý konflikt papeže a tehdejšího kardinála pojal jako trošku uměřenější verzi Dej si pohov, kámoši. Jen se v něm dva senioři nehandrkují jako dva kohouti na smetišti o ženu, ale o směřování největší církve světa.

První moment, který si jistě zaslouží komentář, je vykreslení obou papežů jako lidí. To na první pohled vypadá banálně, ale skrývá to v sobě mimořádně hluboký teologický význam. Františkova systematická kritika klerikalismu vychází z toho, že místo církve jako skupiny lidí, kteří společně následují Krista, sledujeme boj o moc, představu, že svěcení někoho udělá důležitějším nebo hodnotnějším. Tento rozměr je v celém filmu silně akcentován. Jestli autorům o něco šlo, pak právě o to ukázat, že i papež je člověk, se svým charakterem, osobní biografií, zájmy, zkušenostmi, ale i sociálními kontakty a teologickým přístupem.

Celý film je otázkou setkání dvou osob, které se vzájemně potkávají v dialogu levinasovského střihu. Katolicismus přitom právě s lidstvím má dlouhodobý imanentní problém, projevující se jak ve zmíněném klerikalismu, který znemožňuje dialog jako základní hermeneutický klíč na cestě k pravdě, ale také třeba takovou maličkostí, jako jsou betlémy, v nichž malý Ježíš sedí a čerstvě narozený žehná světu, zatímco Maria s Josefem ho nerušeně adorují. Takto přece lidství nevypadá! Vidět kněze, biskupa, papeže jako člověka. To je asi nejsilnějším lékem na klerikalismus, který je podle Františka největším nebezpečím církve. A do tohoto kérygmatu je vlastně koncentrován i celý snímek.

Druhý moment, který je nutné zdůraznit, je situace složitého dialogu o zvažování rezignace Benedikta XVI. Ten je ukázán jako promýšlené zbožné gesto spojené s vědomím toho, že na svěřený úřad, zmítaný aférami v oblasti financí i sexuálního zneužívání, nestačí. Je třeba učinit změnu, transformovat přístup. A v této změně a pohybu uslyšet Boží hlas. To není nic snadného, nejde o kalkul politika, který odstupuje z čela vlády, ale o něco bytostně duchovního. Benedikt skutečně rezignuje, protože ví, že je nutné dosáhnout změny, protože není možné pokračovat v politice vytyčené Janem Pavlem II.

Třetí moment - papež je sám. Není osamělý, je neustále ve vleku událostí, rozhodnutí a nároků, které jsou na něj kladeny. Je v Boží blízkosti, ale tuto blízkost zažívá stejně jako každý jiný věřící. Uprostřed kurie je skutečně sám. Vydán na pospas nekonečnému boji s ní. Benediktův odchod do ústraní je vyvolaný touhou po tichu, po naslouchání Božímu hlasu. Stává se novým Celestinem, mnichem, který do veřejných věcí mluví jen velice málo. Být papežem není něco, co je vrcholem kariéry, je to ukončení vlastního života, přijetí nového jména, které zavazuje, ale současně drtí toho, kdo ho přijal.

V hlavních rolích Anthony Hopkins i Jonathan Pryce podávají výrazné výkony. Minimální background předchozího papeže způsobuje občasné náznaky lehké parodie nabručeného mudrce, Anthony Hopkins však dokáže mistrovsky vybalancovat stařecké vrtochy a obrovské břímě, kterou na sebe Svatý stolec nabaluje. I těch několik přehnaně veselých momentů jako je sledování Komisaře Rexe nebo posezení nad pizzou má za úkol polidšťovat nepřístupnou persónu, jakou byl Benedikt XVI., nikoliv ji zesměšňovat. Jonathan Pryce jako Bergoglio, sympatický muž z lidu, měl úlohu o něco snazší, přesto i on odvádí velice precizní práci a souhru se svým protějškem si náležitě užívá.

Přestože se nevyhneme ani vážnějším tématům jako je sexuální zneužívání dětí, děje se tak náznaky a doslova za zavřenými dveřmi. McCarten se přitom nebojí otevírat ani palčivější témata, ostatně všechny flashbacky jsou věnovány Bergogliově kontroverznímu vztahu k argentinské fašistické juntě. Ty nejlepší části filmu představuje retrospektivní ohlédnutí za dřívějšími etapami života Jorgeho Bergoglia - scény vrhající značné světlo na duševní a duchovní rozvoj budoucího papeže. Mimořádně dojemný je výjev ze silného setkání se zpovědníkem umírajícím na rakovinu. Nekompromisní zobrazení toho, jak Bergoglio během argentinské „Špinavé války“ jedná se dvěma jezuitskými kněžími podřízenými jeho autoritě, zase oklikou vysvětluje jeho odhodlání věnovat se chudým a žít prostě.

McCartenovy filmy však mají i své opakující se rysy. Jako u předchozích McCartenových filmů však nejsou tato temná místa historie důležitá, pouze se o ně lehce otře, aby pokračoval ve vytváření pomníků - Mercuryho, Churchilla, Františka. Pouze Františka, protože navzdory názvu, o minulosti Benedikta XVI. se pro jistotu nedozvíme vůbec nic, protože Hitlerjugend, druhá světová válka nebo eutanazie jeho postiženého bratra nacisty, by tenhle film posunuly někam úplně jinam.

Robustní kritika snímku se zaměřuje na nevyvážené zobrazení postav. Nový a velikým ohlasem provázený film Dva papežové, vysílaný na Netflixu, by se správně měl jmenovat „Jeden papež“, protože představuje vyvážený, plastický a sympatický portrét Jorgeho Maria Bergoglia (papeže Františka) a čirou karikaturu Josepha Ratzingera (papeže Benedikta XVI.). Taková nevyváženost film zásadně oslabuje: snímek měl podle všeho ukázat, jak starý, nevrlý legalista Benedikt nachází duchovní ložiska ve službě přátelského a dopředu hledícího Františka. Tato tematická linka nicméně v konečném důsledku oběma postavám škodí a z filmu, který mohl být vrcholně zajímavou studií charakterů, se tak stala předvídatelná a únavná apologie tvůrci upřednostňované verze katolicismu.

Že se nám předkládá Ratzingerova karikatura, jasně pochopíme už v úvodních minutách filmu, kdy je bavorský kardinál představen jako ambiciózní muž, který si chce v roce 2005 pletichami zajistit zvolení papežem. Zápletka s ambicemi a pletichami samozřejmě lépe vyhovuje karikatuře „konzervativního“ církevního činitele, se skutečným Josephem Ratzingerem ovšem nemá společného absolutně nic. A v samotném roce 2005, po smrti Jana Pavla, připouštěli dokonce i Ratzingerovi ideologičtí oponenti, že tehdy 78letý kardinál po ničem netouží víc, než aby se mohl vrátit do Bavorska a sepsat svou christologii. Skutečný kardinál Ratzinger přitom alespoň třikrát prosil Jana Pavla II., aby mu dovolil odejít z vedení Kongregace pro nauku víry a věnovat se studiu a modlitbě.

Nejzávažnější dezinterpretace postavy se ovšem objevuje ke konci filmu, kdy sklíčený Benedikt - poté, co se již rozhodl odstoupit - připouští, že před časem přestal slyšet Boží hlas a znovu ho zaslechl teprve skrze nově vzniklé přátelství s kardinálem Bergogliem! Zdůrazňuji, že za následujícími řádky nestojí ani ždibec neúcty ke skutečnému papeži Františkovi, ale tvrdit, že jeden z nejinteligentnějších a duchovně nejbdělejších katolíků posledního století potřebuje k tomu, aby zaslechl Boží hlas, zákrok kardinála Bergoglia, je nanejvýš absurdní. Od počátku až do konce svého působení tvořil Ratzinger/Benedikt duchovně zářné teologické dílo podle velké tradice. Že byl od roku 2012 unavený a nemocný na těle, že se necítil schopný dál vládnout obrovskému aparátu katolické církve - to pochopitelně ano. Ale že by byl duchovně ztracený - to ani náhodou.

Robustní kritika dále poukazuje na to, že kdybychom se mohli ohlédnout za mladým knězem, který slouží jako peritus kardinála Fringse a při II. vatikánském koncilu vede liberální frakci celý dychtivý, že se tak církev zbaví předkoncilního konzervatismu, lépe bychom pochopili, že Ratzinger nebyl žádným prostoduchým strážcem stávajícího stavu věcí. Kdybychom třeba v retrospektivě zahlédli šestnáctiletého chlapce z přísně protinacistické rodiny, který je v době umírající Třetí říše přinucen sloužit v armádě, lépe bychom porozuměli tomu, proč k sekularistickým a totalitním utopiím přistupuje s hlubokým podezřením. Kdybychom mohli vidět tübingenského profesora pohoršeného pokoncilním extremismem vylévajícím s vaničkou i dítě teologie, třeba bychom porozuměli, proč je tak opatrný vůči programům usilujícím o změnu jen kvůli změně. Kdybychom mohli zahlédnout prefekta Kongregace pro nauku víry tvořícího vyvážený dokument, který na jedné straně podrobuje hluboké kritice teologii osvobození, a na straně druhé jí vyjadřuje silné uznání, pochopili bychom, že papež Benedikt není ani v nejmenším lhostejný k údělu chudých.

Autor kritiky i zastánci filmu se shodují na jedné věci: film nabízí v celé nahotě pohled na stáří, na ubírání sil, které je s biskupským úřadem, ale i kněžstvím spojené. Nabízí totiž v celé nahotě pohled na stáří, na ubírání sil, které je s biskupským úřadem, ale i kněžstvím spojené. Jako by křičel - co chcete po někom, komu je přes sedmdesát? Není už to, že v těžkém oblečení, nemocný, osamocený, jde plnou katedrálou, dost? Není na čase přestat se na něj dívat jako na instituci a zahlédnout v něm člověka? Třeba i starého, zmateného, unaveného, zmanipulovaného, proti nám často méně sečtělého a vzdělaného, nerozumějícího světu, ve kterém je? Ale snad přesto modlícího se a toužícího po službě Pravdě?

Filmová forma Dva papežové proto osloví diváky hledající komorní, herecky vedený snímek. Dva papežové jsou starosvětský feel-good snímek, v němž se k oběma noblesním postavám přistupuje až s kazatelskou úctou. Nikdy se to však nezvrhne v nezáživné velebení, spíš se stane oním filmem, který budete vyhledávat při splínu a touze po něčem odpočinkovém. Pokud se porozhlížíte po větší vatikánské divočině, musíte k sousedům na HBO, k Sorrentinově Mladému/Novému papeži. Až by jeden uvítal i pokračování, třeba roadmovie o cestě po italském venkově.

Přinášíme vám překlad recenze filmu Dva papežové, který závěrem minulého roku uvedla společnost Netflix. Autorem článku je pomocný biskup arcidiecéze Los Angeles Robert Barron. Přináší rovněž kontext k osobě autora: Robert Emmet Barron (narozen 19. listopadu 1959) je pomocným biskupem arcidiecéze v Los Angeles. Je zakladatelem Word on Fire Catholic Ministries a byl moderátorem televizního seriálu 'Catholicism', dokumentu o katolické víře, který získal řadu cen. Předtím působil jako rektor v Mundeleinově semináři v chicagské arcidiecézi. Barron je autorem řady knih, esejí a teologických článků. Působí také jako náboženský korespondent pro NBC (objevuje se i ve Fox News, CNN a EWTN). Web, který biskup Barron založil (WordOnFire.org), oslovuje každoročně miliony lidí.

Film nešlo vnímat jako historickou fresku ani jako snahu zrekonstruovat příběh v detailech a faktografické správnosti. Nejde o historickou fresku ani o snahu zrekonstruovat příběh v detailech a faktografické správnosti. Pokud bychom se na něj chtěli dívat očima historiků, zřejmě najdeme řadu nepřesností nebo vtipů, které se takto stát prostě nemohly.

Jakkoli bychom jistě mohli najít deset a jeden důvod, proč je snímek nutné odsoudit a zavrhnout, jsem přesvědčen, že za zhlédnutí stojí. Nabízí totiž v celé nahotě pohled na stáří, na ubírání sil, které je s biskupským úřadem, ale i kněžstvím spojené. Byla by to nejen fascinující psychologická studie, ale také objevný pohled na dvě různé, avšak podstatně se doplňující církevní perspektivy.

tags: #dva #papezove #chiamatemi #francesco