Večeři dodnes přítomen. mnišstvím. Starého zákona. Je překonán? reinterpretovat nebo odmítnout? Ježíšově boku při události proměnění. spirituality. zdroji. liturgie na rozdíl od tzv. Hlavní oporou nám při tom bude kniha E. 1 Srov. POIROT, E. Pour un ressourcement prophétique de la vie monastique. SO 65. povzbudil k následování. čtenářů. 2 SV. ATANÁŠ. poustevníka. téma objeví několikrát. stojím´ (1Král 17,1;18,-15). vůle, a nikoli jiného. (anachorein). se zvýší. tu jsme u jasně eliášovského motivu. jeskyně. zbořili a tvé proroky povraždili mečem. několika dalších místech zopakován. prorockým učednictvím Elizeovým (srov. 3,11). je jen potvrzením těchto souvislostí. 2,13.15). oděvem velmi blízkým oděvu prorockému. s nepřáteli Boha Izraele (srov. 1). 3 Srov. BARTELINK, G.J.M. Athanase d´Alexandrie. Vie d´Antonie. biblického spravedlivého muže. figuruje výrazně. Např. 4 EUSTRATIOS CONST. Vita Eutich. Srov. POIROT, cit.dílo, s. 5 ARCADIOS CYP. Vita Sim. 6 CASSIANUS. 7 HIERONYMUS. Ep. 8 SOZOMENOS. l´Église. SO 53. žili na zemi jako by byli v nebi. otců je celibátní život plodný. se na Eliáše. 10 ATHANASIOS. Ep. 11 Srov. POIROT, cit. dílo, s. 12 IOANNES CHRYSOSTOMOS. 13 EFRÉM ARM. 14 POIROT, cit. dílo, s. 15 JAKOBUS DE SARUG. bohatstvím, Abrahám. Eliáš ve zdrženlivosti. 16 IOANNES CHRYSOSTOMOS. Hom. mlčení. význam. zjevování. mnichů Amonas (Amún). se od lidí a vší rozptýlenosti. proměněna v radost a jásot. neboť nezvítězí nad tou, jež žije v samotě. začala v nich přebývat božská ctnost. 17 AMMONAS. Ep. 1, 1-2. verze). In POIROT, cit. dílo, s. a života „pravé filosofie“. výstižně. srdce. kteří sledují stejný cíl. 18 CASSIANUS. prorockou službu. nepravdě a nespravedlnosti. Achaba, toho, jenž pohrdal všemi zákony. sám“ (1Král 18,22). tzv. velké schimy. proroka Eliáše“. či politické. nepochopení a pronásledování. prorocích. 19 IOANNES CHRYSOSTOMOS. 20 Odkazy in POIROT, cit. dílo, s. 21 Srov. 22 APOFTEGMATA. částečně předjímali. 23 POIROT, cit. dílo, s. 24 POIROT, cit. dílo, s. a temnými myšlenkami. s proroky Baalovými. mocnými jeho doby. církev Maximinovo pronásledování. Veřejně projevoval velkou horlivost u soudu. vyzvali je k opuštění města. vladařem v čistém oděvu. modlitbou. modlitby a kontemplace. protkán dialogy s Hospodinem. mimořádného vidění. svatý Basil. jiného aspektu. zjevením. zahalit tvář. alespoň trochu poznat. 25 BASILIOS. Hom. 26 GREGORIUS. Hom. Svatého. modelovou roli. něm. všechny nepřátelské síly (energie). 27 ANTONIOS. Ep. Hom 31, 5; AMMONAS. Ep. Asc. 11, 116-117. Srov. dílo, s. 28 POIROT, cit. dílo, s. 29 MAKARIOS (Ps.). 5. Srov. duchovních. Přel. J.Vlček. 1878, s. 30 AMMONAS Ep. Eliášovy modlitby. postoje. bezprostředního Božího zásahu. mezi kolena? 31 MIDRAŠ RABBA, Cant. 7, 6. dílo, s. 86, pozn. soustředění a intenzivní modlitby. prorok Eliáš hledal nejprve samotu, aby se modlil. 32 IOANNES CHRYS. Exp. jako lehký vánek na Horebu. 33 POIROT, cit. dílo, s. proroka Eliáše. nepřízně. Eliášovu chudobu popisuje Bible nepřímo. (2Král 1,8). Nábotem (srov. opouští vše pro službu Hospodinu. Ježíše. rozměr. chleba, aby přežil. plášť, země mu sloužila jako stůl. vedl tvrdý život. 34 IOANNES CHRYS. 35 Srov. POIROT, cit. dílo, s. s chudými, Nábotem, vdovami. poslání. vztahů. eliášovský model. hoře (1Král 18,4-5). s Bohem a přijal zákon, se postil. a nakonec byl vzat do nebe. člověka Božím přítelem. zlem. rozkazoval prvkům. 37 MAXIM TUR. SERM. 38 TERTULLIANUS. psych. 39 TERTULLIANUS. Op. 40 AUGUSTINUS (Ps.). Serm. eschatologické budoucnosti. 41 Srov. např. BASIL. lidského života. vzduch, zemi. v ráji. se dobrými. k Židům. v hymnu Efréma Arménského. vést dialog. myšlenky. navazuje s nimi harmonické soužití. 42 IOANNES CHRYSOST. (Ps.). In POIROT, cit. dílo, s. 158. Kont. 43 EFREM ARM. Hymn. 44 GREGORIUS MAG. 45 THEODORET z KYRU. Hist. Rel. 46 HIERONYMUS. v raném mnišství. stejně zakotveny. řehole 4. - 6. spirituálních důrazů. ekumenické dimenzi mnišství. žije z ní. 47 POIROT, cit. dílo, s. a mezi křesťany a Židy. 48 Tractatus 291. 195. Srov. MOTTU, H. manifestation de l´Esprit selon Joachim de Fiore. fyziognomie. bojuje uprostřed světa za pravdu a spravedlnost. 49 POIROT, cit. dílo, s. Prorok Eliáš patří k nejvýznamnějším postavám Starého zákona. Působil v 9. století př. Kr. v severním Izraeli v době krále Achaba a odvážně vystupoval proti náboženským praktikám, které odváděly od víry v Boha a proti nespravedlnosti. Jeho život je spojen s mnoha mimořádnými událostmi, například se zápasem proti Baalovým prorokům na hoře Karmel nebo se setkáním s Bohem v "šumění ticha", ev. "tichém, jemném vánku" - jak překládají různí biblisté. Eliáš se stal symbolem horlivé věrnosti Bohu, odvahy hájit pravdu a důvěry v Boží moc. V židovství se stal očekávaným předchůdcem příchodu Mesiáše. o proroku Eliášovi z generální audience 15. 6. v náboženských dějinách Izraele měli velkou roli proroci, jejich učení a kázání. Mezi nimi vyčnívá postava Eliáše, kterého Bůh povolal, aby přivedl lid ke konverzi. Jeho jméno znamená „Hospodin je můj Bůh“. Sirachovec o Eliášovi píše: „Prorok Eliáš povstal jako oheň a jeho slovo plálo jak pochodeň“ (Sir 48,1). Pomocí tohoto plamene Izrael znovu nalezl svou cestu k Bohu. Ve své službě se Eliáš modlí: prosí Pána-Hospodina, aby vrátil život synovi vdovy, která jej hostila (srov. 1 Král 17,17-24), volá k Bohu, když je znaven a zmítán úzkostmi během svého útěku na poušť před královnou Jezabelou, která mu usiluje o život (srov. 1 Král 19,1-4), ale v plné moci se jeho přímluva ukazuje především na hoře Karmel, když před celým Izraelem prosí Hospodina, aby se zjevil a obrátil srdce lidu. Ocitáme se v severním království v 9. století před Kristem za časů krále Achaba ve chvíli, kdy v Izraeli nastala situace otevřeného synkretismu. Vedle Hospodina lid uctíval Bála, chlácholivou modlu, o níž se věřilo, že sesílá déšť a které byla přisuzována moc udělovat plodnost půdě a život lidem i zvířatům. I když si lid namlouval, že se přidržuje Hospodina, neviditelného a tajemného Boha, hledal jistotu také v pochopitelném a předvídatelném bůžkovi, o kterém se domníval, že může dát plodnost a prosperitu výměnou za oběti. Izrael podlehl svodům modloslužby, která věřícího bez ustání pokouší, a měl za to, že „může sloužit dvěma pánům“ (srov. Právě proto, aby Eliáš demaskoval podvodnou hloupost takovéhoto postoje, shromáždil Izraelský lid na horu Karmel a postavil jej před nutnost volby: „Jestliže Hospodin je Bůh, jděte za ním, jestliže Bál, jděte za Bálem“ (1 Král 18,21). A prorok, nositel Boží lásky, nenechává svůj lid s touto volbou o samotě, ale pomáhá mu, poskytne mu, znamení, které zjeví pravdu. On i Bálovi proroci připraví zápalnou oběť a modlí se, aby se pravý Bůh ukázal tím, že odpoví sesláním ohně, který pohltí přichystanou oběť. Tak začíná střet mezi prorokem Eliášem a stoupenci Bála, ve skutečnosti však mezi Bohem Izraele, Bohem spásy a života a mezi němým, beztvarým bůžkem, který nemůže způsobit nic, ani dobro, ani zlo (srov. Jer 10,5). Proroci Bála totiž křičí, poskakují, tancují, upadají do extáze a dokonce začali zraňovat svá těla „meči a oštěpy, až z nich tekla krev“ (1 Král 18, 28).]
Hlavní motivy Eliášova života a jejich význam pro monastickou spiritualitu
Adorace modly namísto toho, aby otevřela lidské srdce Jinakosti, osvobozujícímu vztahu, který umožňuje vyjít z těsného prostoru egoismu a přistoupit k dimenzi lásky a vzájemného darování, uzamyká člověka do výlučného a beznadějného kruhu hledání sebe sama. Tento podvod je takového druhu, že když se člověk klaní modle, je nucen utíkat se k extrémním skutkům a do iluzorního pokusu podrobit ji své vlastní vůli. Proroci Bála tak dospívají až k tomu, že ubližují sami sobě, působí si tělesná zranění v dramaticky ironickém gestu. Eliášův postoj modlitby je zcela odlišný.
Požádá lid, aby přistoupil a vtahuje jej tak do svého počínání a do své prosby. Výzva, s níž se obrací k Bálovým prorokům, měla lid, odcizený modloslužbou, dovést zpět k Bohu. Proto chce, aby se Izrael sjednotil s ním a stal se účastníkem a protagonistou jeho modlitby i nadcházejícího dění. Potom - stojí v textu - prorok obnovuje oltář za použití „dvanácti kamenů podle počtu synů Jakuba, k němuž se ozvalo Hospodinovo slovo: „Izrael je tvé jméno“ (v.31). Tyto kameny představují veškerý Izrael a jsou hmatatelnou památkou dějin vyvolení, zaslíbení a spásy tohoto lidu. Je však nezbytné, aby se symbol stal realitou, aby Izrael uznal pravého Boha a znovu nalezl vlastní identitu lidu Hospodinova. Proto Eliáš žádá Boha, aby se zjevil a oněch dvanáct kamenů, které mají připomínat Izraeli jeho pravdu, mají také Hospodinu připomínat jeho věrnost, ke které se prorok odvolává v modlitbě. Slova jeho prosby jsou významově hutná a plná víry: „Hospodine, Bože Abrahámův, Izákův a Izraelův, ať se dnes ukáže, že ty jsi Bůh v Izraeli, že já jsem tvůj služebník, že jsem toto všechno učinil na tvé slovo. Vyslyš mě, Hospodine, vyslyš mě, ať tento lid pozná, že ty - Hospodin - jsi pravý Bůh, ty obrátíš jejich srdce!“ (vv. 36-37; srov. Gen 32, 36-37).
Zapojení Boha do dějin lidí je takové, že jeho Jméno je neoddělitelně spojeno se jmény praotců a prorok vyslovuje toto svaté Jméno, aby se Bůh rozpomněl a projevil svou věrnost, ale také aby Izrael pocítil, že je volán jménem a nalezl tak svou věrnost. Božský titul vyslovený Eliášem je poněkud překvapivý. Namísto obvyklého užití formy „Bůh Abrahamův, Izákův a Jakubův“, totiž používá méně obvyklé oslovení „Bůh Abrahamův, Izákův a Izraelův“. Záměna jména Jakub za Izrael evokuje Jakubův zápas u potoka Jabok, po kterém dostává nové jméno, jak výslovně poznamenává svatopisec (srov. Gen 32, 31). Tato záměna nabývá v rámci Eliášovy modlitby vyhraněného významu.
Prorok se modlí za lid severního království, které bylo označováno jako Izraelské, na rozdíl od přídomku Judské, který označoval jižní království. Lid, za který se modlí Eliáš, je postaven před svou pravdu, a prorok žádá, aby se ukázala také pravda Hospodinova a aby On zasáhl a obrátil Izrael, vytrhnul jej z klamu modloslužby a přivedl ke spáse. Žádá, aby lid konečně zvěděl a v plnosti poznal, kdo je doopravdy jeho Bohem, a přijal rozhodující volbu následovat Jeho, pravého Boha. Jenom tak je totiž Bůh uznán za Toho, kým je, Absolutnem a Transcendentnem, bez možnosti stavět jej vedle jiných bohů, které by Jej popřeli jako absolutno a relativizovali Jej. Tato víra činí z Izraele Boží lid; je to víra vyznávaná ve známém textu Šemá Izrael: „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jediný. Miluj Hospodina, svého Boha, celým srdcem, celou duší a celou svou silou!“ (Dt 6,4-5).
A právě srdci svého lidu prorok svou modlitbou vyprošuje konverzi: „ať tento lid pozná, že ty - Hospodin - jsi pravý Bůh, ty obrátíš jejich srdce!“ (1 Král 18,37). A tak se stane: „Hospodinův oheň spadl z nebe a sežehl celopal, dříví, kameny i zem a vysušil vodu, která byla v příkopě. Všechen lid to viděl, padl na svou tvář a volal: »Hospodin je pravý Bůh, Hospodin je pravý Bůh!«“ (vv.38-39).
Oheň, tento prvek zároveň nezbytný a hrozný, spojený s božskými zjeveními hořícího keře a na Sinaji, nyní vyjadřuje lásku Boha, který odpovídá na modlitbu a zjevuje se svému lidu. Bál, němý a bezmocný bůh, neodpověděl na prosby svých proroků. Hospodin však odpověděl a to jednoznačně nejenom sežehnutím celopalů, ale dokonce i vysušením veškeré vody, která byla rozlita kolem oltáře. Izrael již nemůže mít pochyby; božské milosrdenství vyšlo vstříc jeho slabosti, jeho pochybnostem, jeho nedostatku víry.
Historický a eschatologický kontext Eliáše
Drazí bratři a sestry, co nám říká tento dávný příběh? Jde především o otázku priority prvního přikázání: klanět se jedině Bohu. Za druhé. A za třetí. Otcové nám říkají, že tento příběh proroka je také prorocký, poněvadž zobrazuje budoucího Krista; je to etapa na cestě ke Kristu. Říkají nám, že tady vidíme pravý oheň Boží: lásku, která vede Pána až na kříž, až k naprostému darování sebe sama. Opravdové uctívání Boha, není destruktiví, nýbrž obnovuje a proměňuje. Zajisté, oheň Boží, oheň lásky pálí, přetváří, očišťuje, ale právě takto neničí, nýbrž vytváří pravdu našeho bytí, znovu tvoří naše srdce.
Bible / 1. Eliáš se na hoře Karmel střetává s Baalovými proroky, aby ukázal, kdo je pravý Bůh. Jeho oběť byla přijata ohněm. Tato událost je popsána v bibli. Elijáš tedy šel, aby se ukázal Achabovi. 3 Achab si zavolal Obadjáše, správce domu. 6 Rozdělili si zemi, aby ji prošli. 7 Když byl Obadjáš na cestě, hle, Elijáš mu jde vstříc. 8 Odvětil mu: „Jsem. 10 Jakože živ je Hospodin, tvůj Bůh, není pronároda ani království, kam by můj pán nebyl poslal, aby tě vyhledal. 12 Stane se, že já od tebe odejdu a Hospodinův duch tě odnese nevím kam, já pak jda, oznámil bych Achabovi, on tě nenajde a zabije mě. 13 Což mému pánu nebylo oznámeno, co jsem udělal, když Jezábel vraždila Hospodinovy proroky, že jsem skryl z proroků Hospodinových sto mužů, po padesáti mužích v jeskyni, a krmil jsem je chlebem a vodou? 15 A tak dále - příběh pokračuje v syntéze historických momentů Eliášova střetu s královstvím, s modlářstvím a s Jezabelinou persekucí.
Událost proměnění Páně (Mt 17,3-13) je významná, protože zde vystupuje také prorok Eliáš. Ježíš mluví spolu s Mojžíšem a Eliášem (srv. Mt 17). Tento moment ukazuje, že Eliáš patří do stejné sféry jako Mojžíš a že jeho role má eschatologický rozměr; Mojžíšova role je typologická, Eliášova eschatologická. Nový zákon vyzdvihuje, že Jan Křtitel je v jistém smyslu „nový Eliáš“ a připomíná Malachiášovo proroctví o návratu Eliáše. Avšak Ježíšovo poselství svou plnou identitu s Eliášem nespojuje.
V kontextu křesťanské exegeze má Eliáš význam pro spojení starozákonní prorocké tradice s novozákonními interpretacemi o přímluvném modlitbovém duchu spravedlivého a o očekávání eschatologické konvergence se Sborem věřících. Mezi starozákonními proroky stojí Eliáš jako výraz velké víry, odvahy a schopnosti čelit mocenským tlakům. Jeho příběh je rámován střety s Bálem a jeho služebníky, vymahatelností Boží spravedlnosti, a následným nanebevzetím, které uzavírá jeho pozemskou misi.
- Eliášův zápas na hoře Karmel a demonstrace pravé Boží jeho, oheň z nebe a konverze lidu.
- Jeho útěky a opětovné posílení Božím slovem a pokrmem na cestě na Horeb a Choreb.
- Nebeské poselství a volba Izraele mezi Hospodinem a Baalem, následované ustanovením Elizea jako nástupce.
- Typologické a eschatologické vrstvy vztahu Eliáše k Mojžíšovi a k Ježíšovi ve Větším dědictví víry.
V závěru lze říci, že Eliáš představuje nejvýraznější archetyp prorocké cesty: chápat Boží vůli, čelit bezbožnosti, vyprošovat konverzi lidu a být prostředníkem Boží přítomnosti v dějinách Izraele i následně v Novém zákoně. Jeho příběh uzavírá Starý zákon proroctvím o budoucím vrácení Eliáše a zároveň otevírá čtenáři cestu k porozumění Kristovu naplnění a spojení starozákonní zkušenosti s novozákonní interpretací proměňujícího ohně a ticha Božího hlasu.
Anastáz ze Sinaje o Proměnění Páně
Klíčové myšlenky a praktické závěry pro duchovní život
- Pravé uctívání vyžaduje odvrácení od modlářství a konverzi srdce k Bohu.
- Modlitba spravedlivého je mocná a vyžaduje odvahu věřit v Boží zjevení a ochranu lidu.
- Eliášova touha po samotě má důsledek, že Bohu jde o vztah s lidmi a o jejich konverzi skrze víru a činy.
- Podobenství o dvanácti kamenech připomíná identitu Izraele a nutnost přijetí Božího jména jako závazného slibu.