Enti, často nazývaní jako Pastýři stromů, jsou jednou z mnoha a rozmanitých ras fiktivního světa Pána Prstenů z pera mistra svého žánru J. R. R. Stvořeni byli jako ochránci všech rostlin, jež se nemohou sami bránit, kvůli čemuž se jim také mnohdy říkalo Pastýři stromů. Když na počátku Prvního věku procitli elfové, následováni lidmi a trpaslíky, Vala Yavanna, paní lesů a pastvin se zalekla o své hvozdy a vše, co vytvořila, neboť nikdo z budoucích národů Ardy by na její dílo nebral zřetele. Stanula tak se svými starostmi před Ilúvatarem, který jí dal možnost stvořit plemeno dost silné na to, aby uchránilo její hvozdy. Tím plemenem se stali enti, Pastýři stromů, v jazyce sindarských elfů známi jako Onodrim.
Ti pětimetroví obři byli ochránci lesa, podobající se jak lidem, tak stromům. Byli většinou mírní, s ničím nespěchali a války jiných národů jim byli lhostejné, pokud se netýkali jejich lesní říše. Sotva v nich ale procitl hněv, jejich zloba a síla byly nezměrné natolik, že by lámaly kámen. Enti zpočátku nemluvili žádným jazykem, ale když je na svém počátku v Prvním věku objevili elfové, probudili v nich touhu mluvit, s níž si vytvořili vlastní jazyk, který se nepodobal žádnému jinému z těch končin.
Co se týče ostatních jazyků Ardy, dokázali se je naučit velmi snadno, neboť byli v tomhle ohledu zběhlejší než jakýkoli jiný národ či rasa Ardy už jen kvůli faktu, že nezapomněli žádné nově naučené slovo. Po stránce dlouhověkosti a samotné smrtelnosti jsou enti v podstatě nesmrtelní, ovšem s výjimkou jakéhokoli fyzického zranění, vůči kterým jsou dosti odolní. Huorni jako takový jsou oproti entům velice nenávistní a ve svých lesích a hvozdech netolerují žádné návštěvníky.
Ve Třetím věku zbývaly už jen dva hvozdy, kde se enti nacházeli; v Eriadoru ve Starém hvozdě, který býval jen nicotnou setinou své dřívější rozlohy, kvůli čemuž huorni, tedy vlastně jediní Pastýři toho lesa, byli jedněmi z nejzákeřnějších Onodrim vůbec. Mezi nimi vyčníval i huorn, jež se svými činy zapsal na průběhu Války o Prsten, lidé z toho kraje jej nazývali Starý Vrbák, přičemž svého času ztropil nemalé potíže úhlavním postavám tehdy zatím ještě nezformovaného Společenstva Prstenu.
Tím druhým byl vlastně nejstarší hvozd v celé Středozemi vůbec, tedy Fangorn na jihu Mlžných hor. Zhruba v Prvním věku entky odešli do Hnědých zemí, kde pečovaly o ovoce a úrodu země. Avšak před skončením Druhého věku byly jejich zahrady zničeny a ty entky, které přežily, odešly do neznáma, snad na východ či na jih. to nikdy nedověděli, třebaže své protějšky hledali po dlouhý čas.
Ještě před počátkem Hvězdných věků, když byli stvořeni trpaslíci (viz Aulë), Aulëho manželka Yavanna se zalekla, neboť poznala, že trpaslíci i Ilúvatarovy děti (elfové a lidé) se budou pramálo ohlížet na to, co vytvořila. stromy staly mluvčími všech olvar (rostlin). Manwë se podivil této myšlence, ale Yavanna mu odpověděla, že přesto byla obsažena v Hudbě, Ainulindalë.
Tu Ilúvatar způsobil, že Manwë opět slyšel Hudbu a všiml si i věcí, jež mu dříve unikly. Enti byli vytvořeni jako ochránci olvar, rostlin, které na rozdíl od kelvar, zvířat, neměly možnost se bránit nebezpečí. Proto se entům také říká Pastýři stromů. Enti vynikali vzrůstem a velkou silou, dosahovali výšky kolem pěti metrů a rukama dovedli drtit kámen.
Kdo se Entem stane, získává oddílový šátek a děti v říši Entů se mohou účastnit Lorienského senátu. Bytosti Entů a Elfů jsou nejcitlivějšími rasami v Lorienu. Už jim nestačí se účastnit jen několika výprav nebo jen tábora. Během Války o Prsten přišli do boje se skřety a muži z Železného pasu zvláštní lesní obři, nazývaní enti.
Když Aulë stvořil trpaslíky a dostalo se mu od Ilúvatara milosti, svěřil se se svým dílem Yavanně. Ta však nebyla potěšena, neboť viděla dopředu kolik zlého napáchají jejich sekyry i sekyry ostatních Ilúvatarových dětí. Dlouho chodila a trápila se, co se může dít ve Středozemi v příštích dnech. Proto předstoupila před Manwëho a ptala se ho, zda je pravda, že až Děti přijdou, dostanou vládu nad vším, na čem se lopotila, a budou s tím nakládat, jak budou chtít.
„Protože mám v srdci úzkost, když myslím na budoucí dny. Všechna má díla jsou mi drahá. Nestačí, že jich tolik zmařil Melkor ? Nebude nic, co jsem vymyslela, svobodné od nadvlády jiných ?“, odpověděla Yavanna. „Všechno má svou cenu,“ řekla Yavanna, „a každá věc přispívá k ceně jiných. Ale kelvarolvar, které rostou, nemohou. A mezi nimi jsou mi drahé stromy. Dlouho rostou, rychle se dají skácet, a pokud se nevykupují ovocem na větvích, málo se truchlí nad jejich odchodem. Tak to vidím v mysli. „To je zvláštní myšlenka“, řekl Manwë.
„Ale v Písni byla,“ řekla Yavanna. Pak seděl Manwë mlčky a myšlenka, kterou mu Yavanna vložila do srdce, rostla a rozvíjela se; a Ilúvatar ji spatřil. Tu se Manwëmu zdálo, že Píseň kolem něho opět zaznívá, a nyní si všímal mnohého, co sice předtím slyšel, ale nevšiml si toho. Tu se Manwë probral, sestoupil k Yavanně na Ezellohar a usedl k ní pod Dva stromy. A Manwë řekl: „Kementári, Eru promluvil a řekl: „Domnívá se snad někdo z Valar, že jsem neslyšel celou Píseň do nejslabšího zvuku nejslabšího hlasu? Hle! Až procitnou děti, procitne i Yavannina myšlenka, povolá zdáli duchy a ti vyjdou mezi kelvar a olvar, někteří se tam usídlí, budou ctěni a jejich spravedlivý hněv bude obáván. Načas: dokud budou u moci Prvorození a dokud budou Druhorození mladí.“
Nevzpomínáš si však nyní, Kementári, že tvá myšlenka nezpívala vždy sama ? Nesetkala se snad tvá a moje myšlenka, takže jsme se spolu rozletěli jako velcí ptáci, kteří se vznášejí nad oblaky? „Ne,“ řekl, „jen Aulëho stromy budou dost vysoké. Orli budou sídlit na horách, a uslyší hlasy těch, kteří k nám volají. Tu se Manwë a Yavanna na chvíli rozloučili a Yavanna se vrátila k Aulëmu.
„Eru je štědrý,“ řekla. „Ať si teď dají tvé děti pozor ! Elfské příběhy vyprávějí, že v době, kdy královna nebes Varda rozjasnila hvězdy a procitli elfové, ve velkých hvozdech Ardy procitli také enti. Vyšli z myšlenek Yavanny, královny země, a byli jejími Pastýři stromů. Skutečně byli pastýři i strážci, protože roznítil-li se jejich hněv, byl strašný; dokázali holýma rukama drtit kámen i ocel.
Byli právem obáváni, byli však také mírní a moudří. V době svého procitnutí enti neuměli mluvit, avšak elfové je tomu umění naučili a oni si je velmi zamilovali. S potěšením se učili mnoha jazykům, i krátkým švitořivým řečem lidí. Nejvíce milovali jazyk, který vynalezli sami a jejž nikdy nezvláddl nikdo jiný než enti. Valil se hluboce a zvučně z jejich úst jako pomalé hřímání nebo věčné dunění vln o zapomenuté břehy.
Prostředí enti byly často samostatné domovy v entím lese, často to byly horské jeskyně hojně zásobené pramenitou vodou a obklopené krásnými stromy. Zde jedli, ne hutnou stravu, ale čirou tekutinu uchovávanou ve velkých kamenných džbánech. Byly to entí lektvary a tato kouzelná kapalina žhnula zlatým a zeleným světlem. Tak vedli enti svůj moudrý, téměř nesmrtelný život a mnohá plemena Země okolo nich vzkvétala a hynula, aniž znepokojila jejich velikost.
Jenom když přišli skřeti s ocelovými zbraněmi, enti se rozlítili. Ani trpaslíky nemilovali, protože nosili sekyry a káceli stromy. Za hvězdných věků byli enti mužského i ženského rodu, avšak za slunečních věků si entky zamilovaly otevřenou krajinu, kde mohly pečovat o menší olvar - ovocné stromy, keře, květiny, trávy a obilí, kdežto enti milovali stromy z lesů. Avšak před skonáním Druhého slunečního věku byly zahrady entek zničeny a se zahradami odešly i entky.
O jejich osudu nevypráví žádný příběh. Ačkoli tedy enti neumírali po způsobu lidí, stářím, přece jich ubývalo. Nikdy nebyli početní a někteří byli zabiti ocelí nebo ohněm, a po odchodu entek nebyla žádná enťata. Pánem entů byl Fangorn, který se v Obecné řeči nazýval Stromovous. Byl obrovitý a prastarý, neboť patřil k nejvyššímu a nejsilnějšímu plemeni, jaké se do světa narodilo.
Stromovousův trup obrostlý drsnou kůrou se podobal dubu nebo buku, kdežto jeho paže podobné větvím byly hladké, se sukovitýma sedmi prstýma rukama. Stromovousova zvláštní hlava, téměř bez krku, byla vysoká a silná jako jeho trup. Hnědé oči měl veliké a moudré a jako by jiskřily zeleným světlem. Jeho bujný šedý vous byl jako houština větviček a mechu.
V době Války o Prsten patřil Stromovous mezi tři nejstarší enty, kteří se zrodili pod hvězdami v Čase procitnutí. Vedle Stromovouse tu byl Finglas, což znamená „Listovlas“, a Fladrif, totiž „Korkož“, ale ti dva se již odtáhli od záležitostí jiných entů.
Finglas se po entím způsobu stáhl do své přirozenosti a „zestromovatěl“. Pohyboval se jen málo a málokdo ho rozeznal od stromu. Fladrif osaměle bojoval proti skřetům, kteří zabrali jeho březové lesy, pobili mnoho jeho enťat a poranili ho sekyrami. Přestože z nejstarších zůstal pohyblivý a činný jen Stromovous, existovalo mnoho mladších entů.
Po celém entím lese vládla nespokojenost, protože enti byli obtěžováni Sarumanovými sluhy, kteří obývali nedaleký Železný pas. Vstoupili tedy do Války o Prsten, a to byl Velký pochod entů. Enti pochodovali k pevnosti Železnému pasu řada za řadou a s nimi šli huorni, stromoví duchové, jimž enti veleli a jejichž síla byla skoro stejně velká jako jejich.
Entí hněv rozsápal a zničil celé hradby Železného pasu a rozdrtil Sarumanovu moc. Jejich hněv nejlépe popsal Pipin při rozhovoru se svými přáteli na zbořených hradbách Železného pasu: “ Točila se z toho hlava. Řvali a buráceli a troubili, až kameny začaly pukat a padat jen samotným hlukem. Lehli jsme si se Smíškem na zem a zacpávali si uši pláštěm. Okolo skály Orthanku pochodovali enti a bouřili jako vichřice, lámali pilíře, metali do šachet laviny balvanů a vyhazovali do vzduchu kamenné desky jako lístečky. Kolem věže vířila smršť.
Po Válce o Prsten enti opět dál pokojně žili v Entím lese. Mezi nejstarší olvar, které žily v Ardě, patřily stromy Velkých hvozdů, jež pocházely ze semen vytvořených Yavannou ve Věku Lamp. Mnoho věků rostly pokojně, avšak ve Středozemi přišli mezi stromy na počátku hvězdných věků velcí duchové, kteří se nazývali enti., Pastýři stromů.
Tito ochránci se objevili, protože do světa tehdy přišlo i mnoho jiných plemen a Yavanna se bála, že hvozdy budou zničeny. Proto enti chodili po lesích po všechny hvězdné a sluneční věky a říká se, že někteří enti se během doby začali víc podobat stromům a některé z prastarých stromů se připodobnily entům a začaly se pohybovat. Ve Třetím slunečním věku však existovalo samostatné plemeno, ať už to byli původně enti, nebo stromy, jež se jmenovalo huorni.
Huorni většinou stáli v nejhlubším lese jako temné stromy, sukovití a nehybní, ale bděli. Byli to ovšem nezkrotní lesní duchové zaměření na hubení všech, kdo ohrožovali lesy. Byli nebezpeční všem dvounožcům, pokud nebyli pocestní chráněni enty, a zloba huornů byla právem obávána. Huorni byli prastaří a zádumčiví a někteří měli prohnilé, černé srdce.
Jeden takový vnímající stromový duch obýval Starý hvozd na břehu Opletnice. Byla to vrba, jíž někteří říkali Dědek Vrbák. Starý hvozd byl pouhým pozůstatkem nejstarobylejšího hvozdu ve Středozemi a Dědek Vrbák chtěl zabránit dalším průnikům do své říše. „Řeřábek“; ent, jež byl mezi svým lidem proslulý svou „ukvapeností“ od chvíle, co jednomu staršímu entovi řekl ano, dřív než dokončil otázku.
Měl svůj entí dům nedaleko místa entího srazu, což bylo krásné zelené místo plné stromů na úpatí Mlžných hor. Byl vysoký a vypadal jako jeden z mladších entů; na pažích a nohou měl hladkou svítivou kůži, rty měl červené a vlasy šedozelené. Uměl se ohýbat a pohybovat jako štíhlý strom ve větru.
Řeřábek původně patřil ke Korkožovu lidu a doma míval jeřáby, které miloval ze všech stromů nejvíc, a také zpěv a štěbetání ptáků, kteří přilétali zobat jejich plody. Při útoku na Železný pas spatřil samotného Sarumana a rozběhl se za ním k věži. Byl by býval ho zardousil, ale Saruman jen o vlásek stihl vklouznout do věže, jejíž zdi ani síla entů nedokázala rozbít.
Vysoký hezký ent, kterého při obléhání Železného pasu zasáhla sprcha nějakého tekutého ohně. Entky, viz. Útlá bříza, též nazývaná Prouteček. „Listovlas“, ent, který začal být ospalý a dalo by se říct, že zestromovatěl: zvykl si celé léto postávat o samotě a napůl dřímat někde na louce, až po kolena v trávě. Celý obrostl listnatými vlasy. V zimě se budíval. „Korkož“, ent, který žil na horských svazích západně od Železného pasu. Zranili ho tam skřeti a spousta jeho lidu a jeho pastýřů stromů byla povražděna a zničena. Viz.
