Na školu vzpomíná Jan Zeman v dobrém. „Bylo tam dobře, učil nás pan Vernard, jedinečný vlastenec. Třikrát do týdne jsme měli po hodině zpěv, mně dal housle, na které jsem hrál a ostatní zpívali.“
„Jednou mě spolužák Nerašil navedl, abych zahrál protirakouský Podlipanský pochod. On sám zpíval a český farář, jenž se choval jako jezuita, nás načapal.“
„S kapelou, jež nesla jméno po svém šéfovi Říhovi, hrál Zeman na zábavách. Po příchodu z vojny se kapelnictví ujal Říha mladší, jenž však po roce zemřel na krční souchotiny. „Vystřídal jej můj pozdější švagr Rak, s nímž jsem hrál do roku 1927.“
„Nějaký Kumstát měl v Mančicích kapelu, jedenáct lidí, ale opravdových muzikantů. Chodil jsem s nimi, když nebyla v Kolíně hra, říkalo se tomu na přijednanou. V tom případě jsem si nosil svůj repertoár, třeba Fučíkovy valčíky Zimní bouře, což oni neznali, ale já jsem nepovolil.“
„Později jsem tu kapelu zdědil a muselo se zkoušet. „Kapelu jsem postupně doplňoval a po dvaceti letech, ve čtyřiapadesátém roce, jsem ji předal synovi Vladimírovi, protože já jsem byl zaměstnancem dráhy a to nedělalo dobrotu.“
„Rok před tím jsme hráli za sezónu čtyřicet dva plesy, na Josefa byl poslední. V sobotu jsem stavěl čtyři party po devíti lidech a hrálo se i v neděli. Muzikanti říkali, že Hitler okupoval republiku a já celý okres. Hráli jsme na Kutnohorském okrese v Čáslavi, v Kolínském okrese v Týnci nad Labem, v Oseku a v Českém Brodě a na druhé straně až v Říčanech.“
„Byl jsem neúprosný, bral jsem muziku jako práci, muzikant jde hrát a je za to placený. Hudbu jsem jako výkonný muzikant dělal sedmdesát dva roky, dnes mám prst chromý, takže na housle už bych hrát nemohl, ale jinak mám ruce zdravé, nebál bych se postavit před muziku jako dirigent, jenomže to by mě musel někdo držet. Nohy mi už neslouží, špatně slyším a také přestávám vidět.“
Své vzpomínky Jan Zeman zaznamenával. „Napsal jsem tři sešity, každý má asi devadesát osm listů, jsou plné vzpomínek na muzikantské zážitky. Všechny jsem je dal Jardovi, druhému synovi. Kdybych viděl, psal bych i dnes, zažil jsem neskutečné příhody, které jsem zapisoval tak, jak se narodily, nic jsem nezkresloval, ani nezamlčel.“
Vypravuje o smalláckých příhodách z cesty: „jak z cesty ze zábavy ve Ždánicích primárista Kováček z Dolních Chvátím překrajoval na cestě kravské lejno vypůjčeným nožem od kolegy Krátkého z Chotouchova, nebo jak Tonda Štika konal velkou potřebu s basou připevněnou na zádech na dvou popruhách krkem vzhůru a Ledašil jej tahal po sněhu jak želvu.“
„Když do nás někdo v hospodě zavandroval, tak jsme drželi všichni pohromadě, ale po cestě domů neváhal jeden muzikant tomu druhému cokoliv okamžitě vyvést. Ale potom byli zase všichni kamarádi. V té zlaté éře nás bylo devět z celého okolí.“
O původu kapely: „Podobné to bylo i s notami. „Finance nebyly ani na noty, jedna písnička stála dvanáct korun. Jezdil jsem proto ke starému Vačkáři kupovat kuplety za devadesát haléřů, ze kterých jsem to rozepisoval.“
Jan Zeman stál u zrodu hudebního rodu. Syn Vladimír, který po něm jako první převzal kapelu, již zemřel. Druhý potomek, Jaroslav, je dodnes uměleckým vedoucím orchestru, který se nazývá Velký dechový orchestr Dolních Chvatlin. V něm působí i vnuk Vladimír, syn stejnojmenného otce, stejně jako další vnuk Jaroslav a zpěvačka Kateřina provdaná Kolaříková.
„No, jak pak by ne,“ odpovídá muž, jenž zasvětil celý život hudbě, na otázku, jestli by se vydal zase stejnou cestou. „Ale ne tak, jak se to dělá dnes. Ty malé partičky bych nesnesl, oni jsou tři a říkají si kapela. Kde dříve hrávalo devět lidí, tam dnes stačí tři, musela by to být opravdu velká kapela.“
„Svoji oblíbenou hudbu poslouchá v rádiu každý večer od půl sedmé do celé. „Některé polky znám, jsou staré šedesát, sedmdesát let, ale dnes je neuvěřitelně pitvoří. Ti současní hudebníci si myslí, že je modernizují, ale přitom je ničí.“
Jeho kapela byla v rozhlase už ve čtyřicátém roce. „Tenkrát byly české písničky zakázané. Pořad nevysílali přímým přenosem, natáčel jej s námi redaktor Pařík a nahrávku pouštěli až během týdne.“
V odstavcích souvisejících s duchovní tematikou: „Kazatel Křesťanských sborů. Vystudoval medicínu v Brně, působil jako lékař a současně v Brně pomáhal od roku 1932 organizovat větší bratrská shromáždění. Ve stejném roce zadal vydávat ročenku biblických úvah Cestou životem, kterou editoval až do své smrti.“
„V roce 1955 byl vězněn sedm měsíců za maření dozoru nad církvemi, neboť vykonával duchovenskou činnost bez státního svolení. Po propuštění na amnestii nesměl určitou dobu pracovat jako lékař a byl úředníkem.“
„Jako vydavatel stál za překladem příručky 500 biblických náčrtů k biblickým proslovům od Johanesse Warnse (1933), dále vydal šest Křesťanských ročenek (1935-48), zpěvník Písně staré a nové, Písemný odkaz Fr. Butchera (1969). Publikoval misijní samizdat Novina dobrá ze země daleké, přeložil do češtiny knihy Žalmů (1946).“
Podobné zmínky a kontext: „Cestou pravdy a lásky. A-Alef, Ostrava 1998, s. 232-235; Irena Zemanová: „Dr. Jan Zeman 100 let.“ Živé slovo 38, 2006, 4, s. Jizerský sýr od pana Zemana z Liberce, ten už se věru nemusí více představovat. Je to již tradiční stálice zdejších trhů a jarmarků.“
„Výrobu v posledních letech převzal syn Jan, na postupu výroby a kvalitě se však pranic nezměnilo. Sláva vynikající chutě jde ruku v ruce s bezprostředností a milým přístupem samotného tvůrce, který pro vtipnou poznámku nemusí chodit daleko a dokáže nejen poutavě mluvit o své vášni v ruční práci či cestování (k sýrům možná brzy přibyde jedna nečekaná novinka), ale dovede si udělat srandu také sám ze sebe. A co si ze stánku pana Zemana, který on sám láskyplně nazývá "kadibudka", můžete ještě odnést? Samozřejmě, že tradiční jizerský uzený sýr. Pan Zeman je vyrábí ze 30% a 45% sýru. Do nastrouhaného sýra někdy přidává některé z čistě přírodních přísad - tu moravské uzené, tu ořechy, jindy chilli papričky a na jarní sezonu si, zejména pro labužníky, připravil také medvědí česnek. S uzením se to má tak - promíchaná směs se pod tlakem zkušené ruky pana Zemana nacpe do připravených váčků, které pocházejí ze silonových punčoch společnosti ELITE Varnsdorf. Připravené polotovary se poté několik hodin těší uzení v domácí udírně.“
