Nejvýznamnější liturgickou modlitbou je velké díkůčinění nad chlebem a vínem - eucharistická modlitba. Řecký termín eucharistia (díkůvzdání) má původ v hebrejské modlitbě beracha, ze které se eucharistická modlitba vyvinula. Modlitba požehnání či chvalořečení, díkůvzdání beracha představuje střed židovské modlitby. Beracha vymezuje vztah k Hospodinu, světu i bližnímu. Myšlenkově čerpá z textů Zákona, Spisů i Proroků. Např. Beracha je součástí jak společných synagogálních, tak rodinných i individuálních modliteb pro různé příležitosti. Do proudu chvály a díků zarůzné dary je zařazeno vzpomínání (řec. anamnesis) na mocné boží činy. Pro vznik eucharistické modlitby jsou důležité požehnání v souvislosti s jídlem.
Požehnání před jídlem, tzv. Po jídle bylo pronášeno tzv. birkat ha-mazon, které dnes sestává ze čtyř berachot. Požehnaný jsi, Hospodine, Bože náš, Králi světa, jenž živí celý svět svou dobrotou a přízní, milostí a milosrdenstvím, jenž dává jídlo každému stvoření, neboť jeho milost trvá navěky. Díky jeho nesmírné dobrotě nám jídlo nikdy nescházelo a nikdy nám scházet nebude: neboť je to díky jeho velikému jménu, že živí a podporuje všechny, udílí svá dobrodiní všem a připravuje pokrm všem svým stvořením, která stvořil. Do tohoto požehnání, které během pesachového sederu (rituálu velikonoční večeře) obsahovalo zvláštní embolismus (aktualizační vsuvku) a během kterého koloval třetí kalich sederu, tzv. Zdá se, že biblické prameny (synoptici a 1 K) neuvádějí plný text provázející slavení, ale zprávu o tom, co Ježíš ustanovil resp. co obce v době napsání evangelia slavily. Pokud jde o eucharistii, vzdejte díky takto.
Nejprve o poháru: „Vzdáváme ti díky, Otče náš, za svatou révu Davida služebníka tvého, kterou jsi nám uvedl ve známost skrze Ježíše služebníka svého. Tobě sláva na věky.“ O nalámaném pak: „Vzdáváme ti díky, Otče náš, za život i poznání, jenž jsi nám uvedl ve známost skrze Ježíše služebníka svého. Tobě sláva na věky.“ „Právě jako byly drobty tohoto chleba rozsypány po horách a shromážděny staly se jedním, tak buď shromážděna Církev tvá od konců země do tvého království. Protože tvá je sláva i moc skrze Ježíše Kristana věky.“
Nikdo ať nejí ani nepije z vaší eucharistie. Ale (jen) pokřtění ve jméno Páně. Slova ustanovení - instituce úplně chybí i v 3. stol. ve východosyrské již rozvinuté anafoře Addaje a Mariho. Eucharistické modlitby byly v prvních staletích předsedajícím improvizovány. Psané texty sloužily jako určité vzory a zásobárny myšlenek. Kolébkou eucharistických modliteb byl zejména antiochijský patriarchát. Anafory tohoto patriarchátu jsou charakterizovány zejména tím, že mají jedinou epiklézi, která je zařazena za konstituci a anamnezi. Tyto anafory jsou označovány jako anamnetické. Druhým centrem byla Alexandrie. Tamní anafory mají epikléze dvě. První z nich, tzv. konsekrační (obsahuje prosbu k Duchu svatému o proměnu eucharistických darů), předchází instituci a druhá, zvaná komuniální (obsahuje prosbu o proměnu účastníků slavnosti), je zařazena po anamnezi. Takováto anafora se nazývá epikletická. Zatímco na Východě je epikléze považována za klíčové místo, při kterém dochází k proměně darů, na Západě to byla instituce. Např. starobylá římská anafora, tzv. Eucharistické modlitby patří ke společnému dědictví všech církví. I když byla tato forma modlitby v církvích reformace okleštěna, dnes se k ní řada těchto církví vrací. I naše největší evangelická církev - ČCE má ve svém druhém dílu Agendy tzv. Přednes eucharistické modlitby náleží předsedajícímu.
Shromáždění vyjadřuje svůj souhlas závěrečným amen, které je nejdůležitějším amen celé liturgie. Některé anafory jiné aklamace než závěrečné amen nemají, jiné mají až několik desítek aklamací. Nejčastější aklamacemi v nové tvorbě jsou Sanktus a aklamace po instituci resp. Následující tabulka ukazuje strukturu několika eucharistických modliteb, které jsou řazeny podle geografických skupin s přihlédnutím ke chronologickému pořadí, od nejstarších k nejmladším.
Historie a geografická školení eucharistických modliteb
Kolébkou liturgických modliteb byly antiochijský patriarchát a Alexandrie; východní epikléze určovaly, kdy došlo k proměně darů a jak proběhla komunikace s účastníky. Starší římská anafora, Alexandrijská epikléze a antiochijská anamneze tvoří modely, které se odrážejí i v západních liturgických formách. V průběhu staletí se tyto vzory prolínají a vyvíjejí, až do vzniků různých liturgických rodin v západní i východní tradici. V 16.-17. století, spolu s reformami, se původní klíčové prvky někdy upravovaly, ale základní struktury zůstaly zachovány v různých regionech a církevních rodinách.
Třetí důležitý horizont tvoří vztah liturgie k ekumenickým snahám. Anafora a její typy (epikléze, konsekrační nebo komuniální) byly využity jako vzory pro ekumenická shromáždění a jejich modlitby. V moderní době se někdy klade důraz na to, že liturgie musí být srozumitelná pro věřící v různých regionech a jazycích, což vedlo k větší rovnoprávnosti lidu a větší důrazu na obecné kněžství v západních liturgiích. Zvláštní důraz na pojmovou jasnost a otevření liturgie věřícímu společenství se stal zásadním v rámci II. vatikánského koncilu a následných reforem.
Praktické proměny po II. vatikánském koncilu
II. vatikánský koncil znovu potvrdil význam Božího slova v liturgii a vyzdvihl aktivní účast shromáždění. Koncil zdůraznil, že slavení eucharistie je úkonem celé církve a že každý má aktivně participovat podle svého úlohy, charismatu a stavu v životě církve. Byla zavedena nová pravidla pro Krst, Eucharistii pod obojí způsobou a obnoveny byly Liturgie slova a liturgie hodinek. Obnova zahrnuje i rozšíření jazyků a nahrazení některých „lidu písní“ formálními liturgickými zpěvy a gregoriánským chorálem jen tam, kde slouží liturgické potřeby a pro větší společenství je vhodný.
Po konferenci se zrychlilo vydávání liturgických knih, překladů a úprav pro jednotlivé regiony; vznikl nový lekcionář s tři roční perikopami a důraz na homilii jako povinnou část nedělních bohoslužeb. Reforma zavedla zásadu aktivní účasti laiků v mnoha aspektech bohoslužeb a rozšířila možnosti přijímání pod obojí způsobou, včetně větší transparentnosti a spolupráce laiků v liturgických funkcích. Přesto se setkávají i kritiky a připomínky k možné ztrátě původní tradice a srozumitelnosti některých textů, což vede k neustálému hledání vyváženosti mezi kontinuitou a inovací.
V současnosti zůstává hlavní posláním eucharistické liturgie díkůvzdání, prosba o proměnu darů chleba a vína v Tělo a Krev Krista a síla komunitní jednoty. Eucharistie je chápána jako vrchol a pramen církevního života; její slavení má být důstojné, otevřené a zapojující celý lid Boží do mysteria spásy. Liturgie nevyčerpává veškerou činnost církve; z ní má vyvěrat další pastoralní, misijní a charitativní aktivita.
tags: #eucharisticka #rec #liturgicka #cteni