Nedávno uplynulo 125 let od narození patrně nejvýznamnějšího českého evangelického teologa 20. století Josefa Lukla Hromádky (1889-1969). Patřil mezi průkopníky ekumenismu a tzv. teologie krize, která vznikla v reakci na hrůzy první světové války a zhroucení staré Evropy.
Teologie krize jako odpověď na morální a duchovní otřesy
Ta vznikla „v ponuré a nebezpečné hodině křesťanské církve, na kazatelnách mnoha kazatelů, kteří se vyrovnávali se světem chaosu a rozkladu, zmatku a nejistoty,“ napsal o novém proudu J. L. Hromádka. Tento nový směr přišel podle něj „s hromobitím, s globálním zemětřesením a s katastrofou sociálního a politického řádu roku 1914“ a spočíval ve znovuobjevení závaznosti a autority Božího slova a Kristovy vlády nad světem. A to navzdory válce i liberálně rozředěnému protestantismu, který v osvícensky pokrokářském vzletu jako by se zbavil toho, co bylo pro reformaci tak zásadní, totiž vědomí vážnosti hříchu a Božího soudu.
Po sklonku první světové války si Hromádka uvědomil, že pravá zbožnost vyrůstá z pokání a krize, kterou Boží oslovení vyvolává v lidské duši. Léčit Evropu je možno jen novým příklonem ke svědectví proroků a apoštolů; úkolem církví je vést duchovní zápas. Hromádka hledal odpověď na otázku, zda by mohla obnova teologie a církví nastat dříve a vyhnout se hrůzám začínajícího století. Zkratkou jeho myšlení tedy byla nutnost znovuobjevit Boží suverenitu a autoritu Slova, a to i tváří v tvář umírajícímu liberálnímu liberalismu, který redukoval to, co bylo pro reformaci klíčové.
Meziválečné období a dogmatická obnova
V období mezi válkami Hromádka působil jako učitel systématické teologie (dogmatiky) na nově zřízené Evangelické teologické fakultě v Praze. Kromě boje s vyznavačsky jalovým liberalismem se zabýval i myšlením T. G. Masaryka a jeho vlivem na evangelické prostředí. Ve spisku Křesťanství a vědecké myšlení píše: „Dovoláváme-li se Masaryka, nezapomeňme, že Masarykovy principy znemožňují jakoukoli církevní práci a všechnu naši křesťanskou terminologii... že Masaryk není učitelem křesťanství a že žije sám z fondu náboženského, který by zaschl, kdyby jeho principy zvítězily.“
Snad nejpůsobivějším ze Hromádkových zájmů je jeho zájem o katolictví. V té době publikoval knihu Katolicismus a boj o křesťanství, která vznikla ze sebraných článků Kostnických jisker. Snaží se navzdory protikatolické náladě rozebrat katolictví a učí se z návštěv katolických bohoslužeb i z kontaktů s katolickými klasiky. Formuluje přístup k dialogu: interpretovat druhého z jeho lepších stránek (ad meliorem partem) a nepřistupovat na bulvární či povrchní odsuzování katolictví.
V důsledku těchto snah se mu postupně otevíral dialog s různými proudy křesťanství a s katolickou církví. Zásadní roli sehrál i jeho ekumenický spis Křesťanství v myšlení a životě (1931), v němž zkoumá společné základy křesťanských církví a jejich vztah k pravoslaví, katolicismu a Reformaci. Podle teologa Jaroslava Vokouna tímto dílem Hromádka dokonce „předběhl“ své německé kolegy a ukázal široký přesah ke slovanským a pravoslavným autorům, jako Vladimir Solovjov či Nikolaj Berdjajev. Zároveň pracoval na rozvoji rusky psaného myšlení a osvojil si ruský jazyk.
Dialog a napětí s politickým kontextem a vývoj demokracie
Hromádka se musel vymezit vůči „německým křesťanům“ - protestantským obdivovatelům Hitlera - a ve svém působení se postavil na stranu odbojářů. Otevřeně vyjádřil veřejně svůj postoj proti nacistické moci, například v souvislosti s mnichovskou krizí a výzvami k obraně demokracie. V roce 1936 se stal tajemníkem Ligy za demokratické Španělsko a stýkal se s komunistickými intelektuály, neboť sdílel sociální otázky a snahu o spravedlivou společnost.
V době nacistické okupace zorganizovala synodní rada vycestování Hromádky do zahraničí, aby pokračoval ve výuce teologie. Zvolil Princeton, kde měl vyučovat osm let, avšak nakonec se vrátil do Prahy a nadále pracoval na půdě československé církve. Jeho zápas s totalitní mocí nebyl jen akademický; šlo o udržení autonomie fakulty a církve před otevřeným potlačováním. Pozoruhodné bylo, že během války rozvíjel syntézu Východu a Západu a zvažoval roli Československa v tomto procesu.
Chyby a varovná světla z budoucího vývoje
Hromádka si v důsledku války uvědomil, že jeho naděje na sjednocení světa pod komunistickým režimem byly problematické. Příkladem je jeho přesvědčení, že sovětské Rusko může přinést Západu sociální vklad a že prvotní násilí bolševiků je jen dočasná reakce na sociální ztuhlost. V důsledku Berďajevova vlivu a složitého vztahu k Sovětskému svazu postupně ztrácel naději na triumf totality a začal chápat, že evangelium pro ateisty a dialog s atheismem vyžadují jiný, realističtější přístup.
V rámci ekumenických a mírových konferencí se sice snažil hájit politiku východního bloku, ale jeho hlavní cíle spočívaly v rozdmýchávání dialogu a ve snaze rozšířit horizonty pro poznání, nikoli jen šířit politickou agendu. Teprve okupace Československa v roce 1968 ho donutila zvednout hlas proti ní; protestoval veřejně, ale jeho vliv zůstal omezený. Rychlé kulturní změny 60. let vyžadovaly, aby se trvalá pravda vyjadřovala jazykem srozumitelným současníkům; Hromádka však čelil skutečnosti, že normalizační moc smazala či překryla jeho ekumenické a teologické úsilí.
Poznání skrze jazyk a obraz evangelia pro dnešní dobu
Evangelium (řecky euangelion) je zvěst o tom, že Bůh si zamiloval každého člověka a nabízí mu cestu k životu v plnosti; Evangelium Ježíše Krista je ztělesněním této dobré zprávy. Hromádka se snažil, aby evangelium bylo předáváno živým a autentickým způsobem - skrze živé svědectví, dialog a ochotu vidět druhého z jeho lepších stránek. V jeho úvahách se objevuje i důraz na potřebu nového vyjadřovacího formátu, který by předával neměnný význam evangelia dnešnímu člověku a umožnil ho lépe porozumět v rychlých kulturních změnách. Při rozlišování církevních zvyklostí a norem zdůrazňoval, že některé předpisy je třeba revidovat, aby život věřících nebyl obtěžován zbytečnými omezeními, a že svatý Tomáš Akvinský a svatý Augustin poskytují inspiraci pro rozumné kladení důrazu na svobodu víry a službu lásky.
Podobně jako Barth a další myslitelé před ním, Hromádka kladl důraz na vztah mezi zjevením a kulturou, mezi vnějším vyznáním a vnitřní proměnou člověka. Kriticky zhodnocoval vlastní omyly: domněnku, že komunismus je nutně pozitivní proměnou pro církev, a to i v rámci tehdejšího historického kontextu. Důraz na dialog a otevřenost vůči různým tradicím zůstává jeho odkazem pro současnou teologii, která hledá rovnováhu mezi věrností evangeliu a odpovědností vůči světu plnému nejistot a rozkladu.
Od hrobů k současnosti: odkaz a vliv
Hromádka zůstal v paměti jako výrazný ekumenický teolog, který dokázal propojit biblické principy s dobovým politickým a kulturním kontextem. Jeho práce a myšlenky - ať už skeptické či nadějné - formují způsob, jakým české církve vnímají dialog s ostatními tradicemi a jak se vyrovnávají s výzvami moderní společnosti. Na jeho hrobě v Hodslavicích zůstal nápis: „Ježíš Kristus včera dnes, tentýž jest i navěky.“
Život - náhoda, nebo záměr? | Dokument
tags: #evangelium #pro #ateisty #hromadka