Poslední večeře Leonarda da Vinci, dokončená mezi lety 1495 a 1498 v refektáři dominikánského kláštera Santa Maria delle Grazie v Miláně, patří k nejslavnějším dílům světového malířství. Malba vznikla jako součást objednávky vévody Lodovica Sforzy a Beatrice d’Este a dnes ční nad refektářem s rozměry 460 x 880 cm, přičemž se jedná o tempery s olejem na zaschlý sádrový štuk, nikoliv o klasickou fresku. Dílo prošlo v průběhu staletí náročnými restaurátorskými zásahy a během druhé světové války i období po ní čelilo vážnému nebezpečí, nakonec však bylo zachováno díky ochranným opatřením.
Inovativnost pojetí a techniky, která zvolil da Vinci, leží v tom, že malba není provedena tradiční freskou, ale technikou olejových temper na suchou omítku, což mělo za následek postupné znehodnocení barev a trhliny. Především vlhkost v zdi a blízkost potoka způsobily dlouhodobé problémy, které vedly k postupnému úbytku barev a výraznému poškození výrazu jednotlivých postav.
Obraz zobrazuje okamžik, kdy Ježíš oznamuje dvanácti apoštolům, že jeden z nich ho zradí, a da Vinci dal postavám hluboce lidské emoce: vztek, úlek, šok a gestikulaci, které působí živě a autenticky. Z tohoto důvodu bývá Poslední večeře považována za jeden z vrcholů světového renesančního umění a za významný krok směrem k reprezentaci lidství v umění renesance.
Jedinečnost scény spočívá také v tom, že Jidáš není zobrazen na místě hned u Ježíše, ale je vyobrazen mezi spolubratry, což umožnilo da Vincimu vyjádřit různé reakce apoštolů na blížící se zradu. Z téhož důvodu bývá interpretována jako studie charakterů; většina vědeckých i populárně-naučných textů zdůrazňuje, že dílo nebylo jen nábožnou ilustrací, ale komplexní psychologickou studií skupiny.
Historici a kulturní antropologové často upozorňují na to, že Poslední večeře má v tehdejší společnosti hluboký význam jako výjevy emocí a mezilidských vztahů, a tím odráží Leonardův postoj k tématům člověka a víry. Že je dílo tak výrazně inovativní, dokládá i fakt, že Leonardo pracoval se světelnými efekty a perspektivou, které v refektáři dopadají z otvorů oken na apoštoly.
Pro návštěvníky Milána je malba specializovaným muzeálním objektem ve speciálním muzeu Cenacolo Vinciano. Přístup je omezen na malý počet osob a vyžaduje rezervaci; rezervace se otevřou čtyřikrát do roka na následující tři měsíce a návštěvníci musí dorazit s vytištěným dokladem či mobilní verzí. Vstupné stojí plné 15 EUR a pro studenty do 25 let 2 EUR.
O okolní architektuře a lokalitě kostela Santa Maria delle Grazie se uvádí, že kostel byl postaven v letech 1463-1497 za vlády rodu Sforzů a spolu s klášterem nabízel netradiční gotickou loď s renesanční kupolí a krytým ochozem. V roce 1980 byl celý areál zapsán na seznam UNESCO. Nachází se na západním okraji centra Milána v ulici Corso Magenta, blízko Castello Sforzesco, a nejbližší stanice metra je Conciliazione (M1).
Malba prošla několika restaurátorskými etapami; první větší restaurování mělo místo už v 18. století a další zásahy následovaly až do konce 20. století. Největší moderní restaurace započala v roce 1977 a trvala do roku 1999 pod vedením Pinin Brambilla Barcilonové, kdy byly odstraněny nánosy a rekonstruována původní barevnost, a zároveň byla zavedena ochranná opatření pro zachování díla.
Chambré interpretací a diskuzí kolem Poslední večeře se zabývá řada vědeckých i populárních děl, včetně spekulací o skrytých poselstvích a šifrách. Některé teorie uvádí, že postava po pravici Ježíše je Marie Magdaléna, jiné hovoří o skrytých notových zápisech a skrytých poselstvích v numerologické či astrologické rovině. V literatuře a populární kultuře se dílo stalo významným motívem pro kopie, parodie a reinterpretace, a to i v dílech galeristů a umělců napříč epochami.
Mezi významné umělce a díla inspirovaná Poslední večeří patří Andy Warhol s jeho sítotisky, Salvador Dalí s jedním ze svých obrazů, a Ai Weiwei, jenž v roce 2023 ztvárnil scénu pomocí kostek Lego. Vyobrazení a témata spojená s Poslední večeří jsou také využívána v reklamě a popularizaci umění, a to zejména v konspiračních a mystifikujících textech.
Další důležité faktory zahrnují skutečnost, že Mona Lisa, známá také jako La Gioconda, vznikla kolem roku 1503 a dnes je jedním z nejikoničtějších děl v Paříži, v Lara Louvre. Pařížský originál má teplý nádech, londýnská verze v Národní galerii je studenější a více modrá; oba obrazy stojí mimo jiné za tím, že Leonardo vznikal v Miláně a že jeho díla často zastupují širokou škálu zájmů - od umění po vědu a techniku.
Poslední večeře je dnes jedním z nejnavštěvovanějších milánských děl; denně přichází kolem tisíce návštěvníků. Leonardo da Vinci, narozen 1452 a zemřel 1519, je považován za jednoho z největších univerzálních učenců dějin a jeho dílo zahrnuje nejen malířství, ale také vynálezy, anatomii, vědu a techniku.
