Kaple byla vystavěna na místě původního kostela sv. Martina v první polovině 19. století a sloužila jako hřbitovní prostor, který však během první světové války chátral. Později byl i okolní hřbitov zrušen. V roce 1995 byla kaple renovována a dnes slouží jako zvonice.
Historie a významné etapy vývoje
Na místě nynější kaple sv. Josefa původně stával románský farní kostel sv. Martina, jehož pravděpodobná podoba je vyobrazená na vedutě Kyjova. Z roku 1864 pochází přestavba původní kaple z roku 1835, která již kapacitně nestačila pojmout počet místních věřících. V roce 1891 byl kostel prodloužen o patnáct metrů a postavena věž společně s bočními loděmi a chórem pod nimi, vybudovány byly také čtyři zvony. Tyto zvony však během I. světové války odvezlo rakouské vojsko.
V roce 1925 došlo k instalaci šesti nových zvonů, jejichž osud byl obdobný jako dřívější - v roce 1942 byly zabaveny německou okupací. V roce 1930 byla provedena generální rekonstrukce, která do značné míry určila současný vzhled kostela; od té doby se prakticky nezměnila.
Po roce 1989 dostal život ve farnosti nový impuls; v těchto letech se výrazně mění vzhled interiéru i okolí chrámu. Mezi nejdůležitější úpravy patří generální oprava varhan, vydláždění prostoru kolem svatyně, vybudování nového mramorového obětního stolce a kazatelny. Kaple dnes slouží jako zvonice a nadále je důležitým duchovním a kulturním bodem Horní Suché.
Architektura a dispoziční řešení
Jednolodní neorientovaná neoslohová stavba s věží nad vstupním průčelím je obrácena ke komunikaci a má odsazený, půlkruhově zakončený presbytář. K presbytáři přiléhá drobná obdélná sakristie. Věž má jehlancovou střechu s trojúhelnými štíty do čtyř stran. Před kostelem stojí kamenná kalvárie.
Exteriér z cihlového zdiva je hladce omítnutý, sokl obložen pískovcem; okna jsou dřevěná a střechu kryje natíraný pozinkovaný plech. Vstupní průčelí je členěné nárožními lisenami a štít štítem s úzkým středovým rizalitem věže; po obvodu je obloučkový vlys se šambránami oken. Dveře jsou dvoukřídlé s ozdobným kováním; nad profilovanou římsou má nadsvětlík s paprskovitým členěním. Portál chrání úzká markýza na kovových konzolách.
Okna v 1. a 2. patře věže mají drobně členěné zasklení a kamenné parapety; připomínána je i původní žaluziová okenice zvonice, nyní nahrazené plastovými okny. Po stranách věže se nacházejí slepá okna na úrovni kruchty. Loď v podélných stěnách má lisenami vydělená pole a kruchta představuje dvoupatrové řešení; celý interiér je koncipován s vysokou mírou ornamentiky.
Interiér lodi je plochostropý, s profilovanou římsou kolem stěn a centrálním štukovým výjevem pro lustr. Okna mají hladké pásové šambrány a otevírají se hlubokou špaletou se šikmým bankálem; výzdoba zahrnuje barevné sklo v horní části oken. Presbytář má valenou klenbu s závěrečnou kopulí a trojbokými výsečemi; po levé straně vstup do sakristie a dále do prostoru lode vede dřevěné točité schodiště.
Krov kostela pochází z doby stavby a v prostoru zvonice pokračuje po dřevěném schodišti; vaznicovou konstrukci tvoří stojatá stolice s krátčaty, trámy jsou v plných vazbách a výplně doplňují dřevěné sloupky s pásky. Podlahu krovu tvoří prkenný záklop na trámové konstrukci stropu. Presbytář je oddělen cihelným požárním štítem a prostor zůstává nepřístupný veřejnosti. V prostoru zvonice zůstává jediný dochovaný zvon; původní zvon byl za války rekvírován.
Prožitek a liturgie dnes
V kostele se konala řada liturgických událostí, včetně prvního svatého přijímání, které bylo pro děti a jejich rodinné příslušníky významnou slavnostní událostí. Farář Miroslaw Kazimierz vyjadřuje víru v konsekrování eucharistie a význam svatého přijímání pro věřící, včetně svědectví dětí o jejich první zpovědi a nadšení při přijímání.
V současnosti slouží Kaple sv. Josefa jako zvonice a funkční součást farnosti, jejíž vzhled interiéru i okolí se po letech obnovuje. Kaple tak nadále představuje centrum duchovního života i historie Horní Suché.
