Umělecké ztvárnění Ježíše Krista nabývalo v dějinách církve různých podob. Křesťanská ikonografie podává nepřeberné množství příkladů, jakým způsobem umělci zpracovávali jednotlivé události Ježíšova života či obecně christologické motivy. Zobrazení Krista se neustále pohybuje v napětí mezi Kristovým božstvím a lidstvem, jak je formuloval Chalkedonský koncil v roce 451. V křesťanském umění tak můžeme pozorovat pozoruhodný zápas, který pokaždé akcentuje jinou stránku Ježíšova bytí a příběhu.
Ani jedna z obou přirozeností není samozřejmě nikdy úplně zpochybněna, avšak obvykle je patrné, která z nich byla pro umělce více určující a promítla se do daného díla. Ježíšovo božství je naznačeno především jeho důstojným postavením, vyvýšeností nad ostatní lidi i nad celý svět, jeho mocí, slávou a vznešeností. Kristovo plné lidství s důrazem na jeho bolest se významně ukazuje v námětu, který bývá označován jako Muž bolesti (Vir dolorum, Schmerzensmann).
Pod vlivem žebravých řádů se rozšířil ke konci 13. století. Důležité teologické zdůvodnění pro tento motiv se stal - kromě pašijních příběhů - popis trpícího Hospodinova služebníka z Izajáše 53, který byl již od počátku církve vztahován na Krista a četl se při bohoslužbách ve středu před Zeleným čtvrtkem. Ve zbožnosti žebravých řádů hrála důležitou úlohu výzva k následování a napodobování Kristova utrpení. Obraz trpícího Krista neilustruje žádnou konkrétní událost Ježíšova života.
Vzor bolestného Krista pochází z byzantské církve. Rané obrazy ukazují Krista ve tříčtvrtinové postavě se skloněnou hlavou, pokrytou trnovou korunou. Ruce jsou vepředu umístěny tak, aby bylo zřetelně vidět ránu na boku i na rukou. Kromě tohoto typu Muže bolesti existuje také trpící Kristus v celé postavě. Na jeho raných dokladech je přítomen také kříž, ale tělo Ukřižovaného se od něj odklání, jako by Kristus z kříže sestupoval a přibližoval se pozorovateli.
Kolem těla se nacházejí Kristovy mučící nástroje. Sochy trpícího Krista byly umisťovány na bočních oltářích a sloužily k meditacím. Měly různé podoby a gesta. Nejčastějším typem je Kristus s ranami, z nichž vytéká krev do kalicha, který buď drží sám Kristus, nebo je postaven u jeho nohou. Tím je podtržen svátostný význam jeho krve. Pro ikonografický vývoj tohoto typu v západní Evropě je významná zejména malá mozaiková ikona v bazilice sv. Kříže v Jeruzalémě v Římě. Toto vyobrazení je spojeno s legendou, na základě které vznikl svébytný motiv Řehořovy mše. Podle legendy papež Řehoř Veliký během jedné mše prosil o zázrak, který by vyvrátil pochyby o skutečné proměně chleba a vína v tělo a krev Kristovu při mši.
Kristovo utrpení ilustrují také jiné ikonografické náměty, například sedící bolestný Kristus odpočívající těsně před svým ukřižováním. Byl zobrazovaný v rámci pašijního příběhu v 15. století převážně v německém a slezském prostředí. Od pozdního středověku se prosazuje motiv Ecce Homo („Hle, člověk“ - Jan 19,5), tedy zpodobení setkání zbičovaného a zuboženého Ježíše Krista s Pilátem, které se objevuje v pašijních cyklech. V raných zobrazeních je Kristus oděn pláštěm, avšak jeho rány jsou viditelné; později má Kristus už jen bederní roušku. Na pozadí je prostor mezi terasou a soudní budovou a tísnící se lid.
Pozoruhodným typem mučeného spasitele je Kristus ve vinném lisu, odkazující především na místo v Izajáši 63,3: „Sám jsem šlapal v lisovací kádi a nikdo z národů se mnou nebyl. Rozhněván jsem po nich šlapal, rozšlapal jsem je v svém rozhořčení, až šťáva z nich mi roucho postříkala, poskvrnil jsem si celý oděv.“ Teologicky tu došlo k zajímavé proměně: z Izajášova vykonavatele Božího soudu, drtícího své nepřátele, se stal Kristus, který je naopak sám drcen. Pro středověkou mystiku byly hrozny a víno z nich vytékající symbolem Kristovy bolesti. Kristus ve vinném lisu mohl být ikonograficky propojen s Mužem bolesti: spojovacím článkem bylo nejen Kristovo utrpení, ale také eucharistický prvek v podobě Kristovy krve vytékající z lisu.
Motiv Muže bolesti našel velkou oblibu na devočních obrazech, které sloužily k prohlubování osobního vztahu věřícího ke Kristu. To jistě není náhodné. Zatímco Kristus - vládce a soudce světa se věřícímu vzdaluje do nedostupných výšin a jeho moc a svatost překrývají jeho lásku a milosrdenství, bolestný Kristus je naopak věřícímu blízko a je možné se mu svěřit s každým trápením i pochybením. Pojetí Krista jako Muže bolesti, které se objevuje ve vrcholném a pozdním středověku, přibližuje postavu Spasitele z nedostižných nebeských výšek zpět k člověku a vrací do popředí jeho spolu-trpění. Není náhodou, že se tento motiv šířil také díky žebravým řádům, které chtějí následovat Krista v chudobě a pokoře.
Text vychází z autorčina článku „Obraz Krista mezi božským majestátem a lidským ponížením“
Symbolika a fauna s flórou v křesťanské ikonografii a její význam pro léta reformy a mystiky
Křesťanství si během své historie vytvořilo celou řadu symbolů, z nichž některé jsou obecně přijímány prakticky v celém křesťanstvu, další jsou používány pouze buďto jen určitými náboženskými skupinami, nebo mají v různých světových kulturních kontextech různé významy. Řada těchto symbolů (zejména ve formě šperků) však byla postupem času převzata sekularizovanou společností buďto bez původního významu, nebo s trochu pozměněným významem (např. Kříž - kříž je nejznámějším symbolem křesťanství).
Kříž tau (antonínský, adventní, sv. Prsten - snubní prsten - symbol obecně rozšířený v západním křesťanství, který dává najevo, že dotyčná osoba je ve stavu manželském. Nastávající manželé si navzájem navlékají tento prsten během svatebního obřadu. Symbol přetrvává se stejným významem i v sekularizované části západní společnosti. Zvyk funguje i v řadě východních katolických církvích a pravoslavných krajích, ovšem výměna prstenů zde obvykle není součástí svatebního obřadu.
Své snubní prsteny používají i jiná náboženství. Prsten čistoty - prsten, kteří nosí mladí křesťané, aby deklarovali svoji křesťanskou víru a odhodlání setrvat v souladu s křesťanským učením až do svatby v celibátu. Prsten čistoty začal být nošen americkými evangelikály v polovině 90. let 20. století. Beránek (ovce) - symbol nevinnosti a čistoty. V kombinaci s pastýřem znázorňuje věřícího člověka, samotný beránek je také symbolem Ježíše Krista jako obětního beránka (beránek Boží).
Beránek bývá spojován s Ježíšem jako obětního beránka a s symbolem ryby (Ichthys), druhý obecně rozšířený symbol křesťanství. Pelikán je symbolem obětavosti a křehké další, který traduje, že pelikán si v nouzi rozdělí potravu s mláďaty i krví z vlastního těla. To symbolizuje skutečnost, že Ježíš trpěl a zemřel za všechny hříšné. Vlasnost víno, které je součástí Svaté večeře, symbolizuje krev Kristovu pro křesťany.
Když se podíváme na ikonografii, často nacházíme spojení mezi fauna a florou jako prostředky k vyjádření duchovních významů: obětavost, čistota, ztracený či nalezený poklad víry a vyobrazení Krista ve vztahu k světu kolem nás. Pelikán a beránek spolu s rybou a vínem fungují jako vizuální konstelace pro teologické sdělení o utrpení, oběti a eucharistii. Tyto motivy se objevují napříč epochami a regiony, od byzantského kontextu až po středověkou a raně novověkou ikonografii, a slouží duchovnímu cíli kontemplace a modlitby.
Historické souvislosti a moderní adaptace
Raný kresby a mozaiky používaly zobrazení Krista k meditaci a kontemplaci, později se kresby staly prostředkem pro výklad teologie a mystiky. Zobrazení Krista s kalichem a krví či s figurovaným trpícím tělem měly za cíl pomoci věřícímu k lepšímu vztahu k Bohu a k účasti na svátostech. Zobrazení v různých regionech světa odrážejí rozmanité kulturní vlivy a liturgické praxe, které utvářely ikonografii Krista a její symboliku s florou a faunou jako součástí duchovního bohatství křesťanství.
tags: #fauna #a #flora #v #krestanske #ikonografii