Modlitba zahání smutek a skleslost. Evagrius popisuje nejen namáhavou cestu vedoucí k modlitbě nerušené různými myšlenkami, emocemi, potřebami a starostmi, ale často zmiňuje i její blahodárný účinek na duši člověka. Modlitba zaplašuje smutek a rozptyluje sklíčenost. V dnešní době trpí řada lidí depresí. Zbavit se jí snaží pomocí léků, anebo podstupují různé terapie. Mniši spatřují přirozenou terapii duše v modlitbě.
Jak ale může modlitba uzdravit mou depresivní duši? V modlitbě předkládám své pocity sklíčenosti Bohu. Představuji si jak Boží láska proudí do mých trudnomyslných rozladů. To si můžu představit buď obrazně v podobě hřejivého světla, které prosvětčuje a prozařuje zákoutí mé deprese, nebo do své sklíčenosti promlouvám slovy modlitby. Může jít o Ježíšovu modlitbu: „Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou.“
Své depresivní nálady nepotlačuji a nebojuji s nimi, nenechávám se jimi ale také spoutávat. Vyslovovaná modlitba je pozvolna rozptyluje. Mnohdy to ale může trvat hodně dlouho, než se uprostřed nich začne vytvářet prostor pokoje. V modlitbě ke mně, do mého smutku a sklíčenosti, vchází Boží anděl a odívá mě pláštěm naděje a radosti. Modlitba jako terapeutický prostředek mně může pomoct nejen při těchto pocitech, ale i ve strachu, bezmoci, hněvu nebo zklamání. Při každém problému není třeba hned sahat k terapii a vyhledávat pomoc kompetentních lékařů a psychologů.
Rozšířenější pohled na tuto problematiku nabízí diskusní rámec židovské a židovsko-křesťanské tradice o modlitbě Amidy. Jednoznačně zvítězila kniha KDYŽ BŮH NIKOMU NCHYBÍ od Jana Loffelda, a dále texty o Židovské meditaci, která pomáhá se samotnou cestou k dosažení hlubšího meditačního stavu. Tato meditace je spojena s Amidou a jejími různými interpretacemi, které popisují, jak se modlitba mění v meditaci a jak se slova mohou stát neverbálním sdělením pro duši.
Amida byla napsána před dva a půl tisíce lety a byla kanonizována Velkým shromážděním (kneset ha-gdola). Velké shromáždění uzákonilo řadu významných ustanovení, která zajišťují dodržování Tóry, a první autorizovalo Amidu jako univerzální modlitbu pro všechny Židy. Moc Amidy vychází ze slov samotných; modlitbu pečlivě složili velmi duchovně uvědomělí lidé tak, aby umožňovala co největší vztah k Bohu. Amida je meditativní modlitba, která by měla být recitována třikrát denně a ideálně v originálním hebrejském jazyce.
Ale Amida není jen slovní modlitba; její opakování má transformující účinek na mysl. „Když člověk říká v první modlitbě, že Bůh je „velký“, má pronikavou zkušenost Boží velikosti. Podobně když říká, že je „mocný“, zakouší Jeho nekonečnou sílu.“ Tyto pocity se však dají popsat jen omezeně a jejich prožitek se v meditativním stavu často nedá plně vyjádřit slovy. Amida tvoří nedílný celek a měla by se odříkat celá bez přerušení.
Rabín Aryeh Kaplan, narozený v New Yorku, se stal významným výkladcem judaismu v anglickém jazyce. Jeho životopis ilustruje spojení tradičního studia s hlubokým porozuměním moderní vědě; v jeho výkladech Amidy a modlitby vidíme důraz na spojení duše s Bohem prostřednictvím slov a jejich významu. Protože Amida byla složena jako meditační modlitba, je nutné ji opakovat tak často, jak jen to jde. Právě z tohoto důvodu se klade důraz na třikrát denní recitaci Amidy.
V souvislosti s modlitbou Amidy se zmiňuje i původ a historické kontexty. Amida byla zapsána před dvou a půl tisíci lety v Jeruzalémě a Ezdráš shromáždil sto dvacet mudrců pro obnovu judaismu. Velké shromáždění uzákonilo Amidu a stala se jednou z nejstarobylejších modliteb. S postupem času se modlitba stala plně umístěnou v židovské liturgii a jejím významem je dosáhnout stavu, kdy Bůh působí na člověka skrze slova modlitby a jejich významy.
V discuzi o tom, jak modlitba působí na člověka, se zdůrazňuje, že modlitba je službou srdce a že noachidům mohou být některé modlitební prvky přizpůsobeny jejich potřebám. V židovství se modlitba řídí specifickými slovy a časy; Noachidé si mohou vzít inspiraci z této struktury, ale nemusejí ji nutně dodržovat. Důležitá je snaha o kontakt s Bohem, a to i prostřednictvím jednoduchých a autentických projevů modlitby, které zahrnují chválu, prosbu a dík.
V závěru textu o modlitbě a meditaci se podtrhuje, že modlitba je nejen kulturou a tradicí, ale i osobním hledáním, jak milovat Boha plně a jak žít podle Tóry. Židovská modlitba vede člověka k sebehodnocení a k odpovědnosti za své činy a myšlenky. Srovnání s křesťanstvím ukazuje, že křesťané mohou používat židovské modlitby, avšak s respektem k teologickým rozdílům, zejména trojičnosti a vtělení Krista. Modlitba má tedy hluboký duchovní a psychologický dopad, který se projevuje v ideálech, které přesahují pouhé vyřčení slov.
