Kacíř - (z něm. Ketzer, resp.. Katharos = čistý) - v historii křesťanství používané negativistické označení heretika či stoupence náb. hereze. Kacířství bylo spojeno většinou s kritickými postoji vůči církvi, se zakládáním nových náb. organizací a s modifikacemi životního stylu. Označení k. je soc. labelling, který jeho nositelé odmítali přijmout. V určitých soc.-hist. souvislostech se toto označení měnilo v poctu. Pojem k. začal být používán v polovině 12. st. v souvislosti s válkami proti albigenským neboli katarům, od nichž označení k. pochází a jejichž dualistická odchylka od katol. doktríny se rozšířila na velkém území jižní Francie.
Katarští duchovní mohli působit v domácnostech, dílnách a menších komunitách a těšili se respektu části městského obyvatelstva i venkovské šlechty. Základem katarské věrouky byl dualismus. Duchovní svět spojovali kataři s dobrým Bohem, zatímco hmotný svět považovali za dílo zlého nebo nižšího principu. Jednotlivé katarské skupiny se zřejmě lišily v tom, zda oběma principům přisuzovaly stejnou věčnost a moc, nebo zda zlého stvořitele chápaly jako původně dobrého, ale padlého ducha.
Ústředním katarským obřadem bylo consolamentum, „útěcha“ či „duchovní křest“, udělovaný modlitbou a vkládáním rukou. Jeho přijetím se člověk zavazoval k přísnému způsobu života. Zdržoval se sexuálních vztahů, masa a dalších živočišných potravin, nesměl lhát, zabíjet ani přísahat a měl se věnovat modlitbě, práci a putovnímu kazatelství. Tento život vedla menšina věřících, tradičně označovaná jako perfecti a perfectae, „dokonalí“ a „dokonalé“. Většinu příznivců hnutí ale tvořili běžní věřící, kteří žili v rodinách a účastnili se každodenního hospodářského i společenského života. Právě způsob života „dobrých lidí“ mohl být jedním ze zdrojů jejich přitažlivosti.
Římská církev reagovala nejprve synodními odsudky, kazatelskou činností a teologickými disputacemi. Do jižní Francie přicházeli cisterciáčtí kazatelé a později také Dominik z Caleruegy, jehož způsob chudého putovního kazatelství měl konkurovat autoritě heretiků. Situaci vyhrotila vražda papežského legáta Petra z Castelnau v lednu 1208. Papež Inocenc III. následně vyhlásil křížovou výpravu proti albigenským heretikům a jejich ochráncům. Roku 1209 vtrhla do Languedoku vojska převážně severofrancouzských šlechticů. Po Béziers padlo Carcassonne a vedení výpravy převzal Simon z Montfortu. Konflikt trval s přestávkami dvě desetiletí.
Zápas o náboženskou jednotu se rychle propojil s bojem o půdu, lenní práva a politickou kontrolu nad jihem. Místní katoličtí i katarští obyvatelé často bojovali společně proti příchozím vojskům, zatímco někteří jižní velmoži měnili strany podle aktuálních zájmů. Křížová výprava tak nebyla pouze válkou katolíků proti katarům, ale také konfliktem, který zásadně posílil vliv francouzské koruny v Languedoku. Dalším výrazným mezníkem se roku 1210 stalo dobytí Minerve, chráněného sídla nad soutěskami řek Cesse a Brian. Město poskytovalo útočiště skupině katarských duchovních. Po několikatýdenním obléhání a přerušení přístupu k vodě jejich obránci kapitulovali.
Běžní obyvatelé mohli odejít, avšak asi 140 dobrých mužů a žen, kteří odmítli přestoupit ke katolictví, bylo upáleno. Vojenská porážka ale ještě neznamenala okamžitý zánik hnutí. Katarské komunity přešly do ilegality a opíraly se o síť podporovatelů, bezpečných domů a horských útočišť. Významným centrem se stal hrad Montségur, opevněné sídlo na strmém skalním vrcholu v podhůří Pyrenejí. Po téměř desetiměsíčním obléhání Montséguru v březnu 1244 kapituloval.
Část obránců dostala možnost odejít, ale více než dvě stovky katarských duchovních a věřících, kteří odmítli svou víru odvolat, byly 16. března upáleny pod pevností. Událost se stala ústředním bodem novodobé katarské paměti. Samotný hrad, který dnes návštěvníci vidí, však není původním „katarským hradem“ v jednoduchém smyslu. Další opevněná místa vzdorovala ještě několik let. Hrad Quéribus přešel pod královskou kontrolu roku 1255.
Rozhodující nástroj potlačení katarství ale představovala inkvizice, která systematicky vyšetřovala jednotlivce, rekonstruovala jejich rodinné a sociální vazby a ukládala tresty od poutí a nošení žlutých křížů přes vězení až po předání světské moci k popravě. Po zániku hnutí přežívali kataři po staletí především v církevních dějinách herezí a v místních legendách. Jejich výrazný návrat do veřejné paměti nastal v 19., a zejména pak ve 20. století. Stali se symbolem ztracené okcitánské samostatnosti, odporu proti centralizované francouzské moci a byli vnímáni jako oběti náboženského pronásledování.
Také označení „katarské hrady“, jak se o nich nejčastěji píše v místních turistických průvodcích, je historicky zavádějící. Kataři většinu těchto pevností nevlastnili ani nevybudovali; pouze zde užívali ochranu, kterou jim poskytovali místní světští páni. Mnohé dominantní stavby, které jsou dnes s katary spojovány, byly po křížové výpravě zásadně přestavěny francouzskými králi jako součást obranného systému na hranici s Aragonií. Právě proto jsou nyní při snaze o zápis souboru pevností na seznam světového dědictví UNESCO prezentovány přesněji jako „královské pevnosti Languedoku“.
Historický obraz katarů a jejich paměti však žije i v regionální identitě a turistické praxi. Anne Brenonová, Kataři: Život a smrt jedné křesťanské církve, a další zdroje upozorňují na rozmanitost středověkých dualistických skupin a na riziko zjednodušení jejich historie. Na Montséguru dnes návštěvníci nacházejí nejen trasy a pevnost, ale i symboliku připomínající tragédii roku 1244 a duchovní odkaz dávné epochy.
