Až se 20. století jednou změní v hlavách školáků ve vzdálenou epochu nepřehledných dějin, mohl by se tepelský opat Heřman Tyl stát vhodnou učební pomůckou.
V jeho životě se totiž jako v zrcadle zobrazují mnohé zásadní tendence, jimiž tato země v uplynulém století prošla.
Heřman Josef Tyl se narodil právě před sto lety - 31. července 1914.
Jako by si sám tepelský opat uvědomoval, že jeho život je nositelem jedinečného svědectví.
Vždyť své vzpomínky nazvané původně Psancem lásky opřel nikoliv o šťastné dětství, ale právě o ty nejdramatičtější životní okamžiky.
Ty byly v jeho případě pevně spojeny se společenskými změnami - bohužel dost často neblahými.
Heřman Tyl se narodil v Cakově na Olomoucku 31. července 1914 - tedy ještě za Rakouska-Uherska.
Jeho dětství bylo spojeno nejen s utvářením idejí nové republiky, ale také s bojem proti Římu.
Proticírkevní rétorika nicméně v duši mladého ministranta úvahy o zasvěceném životě spíš posílila.
Po maturitě v Prešově vstoupil v roce 1935 k novoříšským premonstrátům.
A tady do jeho života vkročily „velké“ dějiny v plné síle.
Zločinci z povolání
Pomník před klášterem dodnes připomíná tragédii, která komunitu postihla v době heydrichiády.
V květnu 1942 přepadlo Novou Říši komando SS a v podstatě všechny řeholníky odvleklo do brněnských Kounicových kolejí.
Skončil zde i mladý provizor kláštera, tedy jeho hospodářský správce, Heřman Tyl.
A bylo ještě hůř: premonstráti byli odvlečeni do vyhlazovacího tábora v Osvětimi, mnoho z nich nepřežilo.
„Nenávist vůči kněžím a všemu, co se vztahovalo k Bohu, neznala mezí - a to jak u SS, tak u vrahů a zločinců z povolání, kteří byli našimi šéfy v pracovních komandech.
Jejich tyranii a sadismu jsme byli vydáni na milost a nemilost,“ vzpomínal později Heřman Tyl.
Po dlouhých měsících strávených v továrně na smrt byl mladý premonstrát vybrán do dalšího transportu.
Nevěděl, jestli nejde na jistou smrt.
„Nová nejistota. Nejhorší v tom, že budu sám, bez bratří a přátel, bez známých… Je se mnou Kristus,“ připomínal si však stále.
Konce války se Heřman Tyl dočkal v Buchenwaldu.
Po osvobození začal svou práci jako novoříšský administrátor, ale již v roce 1946 byl jmenován převorem v Teplé.
Přišel do kláštera, kde část původního osazenstva byla podezřena z kolaborace a čekala na odsun či soud.
Je dějinným paradoxem, že zatímco na novém místě se Heřman Tyl pokoušel zlepšit děsivé podmínky, které panovaly v lágrech pro odsouvané Němce, v jeho starém působišti, kde byl velmi populární, vyhráli komunisté volby slibem, že se zasadí o Tylův návrat do Nové Říše.
Ten se už nikdy neuskutečnil, nicméně komunisté do Tylova života zasáhli brzy, a to opravdu zásadním způsobem.
Skepse i humor
Na začátku padesátých let byl Heřman Tyl znovu zatčen a ve vykonstruovaném procesu odsouzen na dvanáct let vězení.
Ani to ho nezlomilo.
Jeden čas trávil spolu s dalšími duchovními internován v Kolíně.
Smutek se zde mísil s nadějí, skepse s humorem.
Svědčí o tom Tylova vzpomínka na známou písničku, kterou vězni opatřili novým textem: „Kolínečku, Kolíne, stojíš v pěkné rovině, katolických kněží řady, odsouzených z velezrady, trpí v tobě nevinně. Bachař je prohání, žalmy zpívat jim brání. Chválí Boha bez breviře, denně rostou v pevné víře, že je Pán Bůh ochrání.“
Tyl prošel řadou komunistických kriminálů.
Ve Valdicích, Jáchymově, Leopoldově a na Mírově se mohl setkat nejen s několika spoluvězni z koncentráků, ale zanedlouho i s některými z těch, kteří byli před pár lety náruživými aktéry „rudé spravedlnosti“.
Nyní se ale stali jejími oběťmi.
Tak jako bránil hned po válce německé řeholníky a laiky před nelítostným hněvem Čechů, nyní P. Tyl ochránil před lynčováním i několik zatčených komunistických pohlavárů.
Nepřesvědčivým způsobem dokázal všem kolem sebe připomínat potřebu odpuštění.
Po propuštění v roce 1958 pracoval Heřman Tyl až do poloviny šedesátých let jako skladník v JZD.
Ani v těchto letech nezapomínal na premonstrátskou komunitu, která se kolem něj začínala organizovat.
Jako duchovní mohl následně působit v Bohuslavicích u Konice a v Mariánských Lázních.
Za normalizace byl o státní souhlas opět připraven a strávil nelehké roky v Bítově na Znojemsku.
Poslední období před tím, než byl v roce 1990 zvolen tepelským opatem, strávil ve Slatinicích u Olomouce.
Heřman Tyl byl však už vážně nemocen, trpěl sklerózou multiplex a po dvou letech na pozici opata rezignoval.
Zemřel v Mariánských Lázních 10. prosince 1993.
Díky jeho nezdolnosti přetrvala kontinuita kláštera desetiletí hrůzovlád obou totalit.
Díky jeho lásce si dodnes můžeme připomínat, jak má křesťan odpovídat na bezpráví.
V jeho životě se tedy zrcadlí nejen osudy jednotlivce, ale i tvář české společnosti, která si vytrvale klade otázky o odpuštění, odstraňování následků totalitních režimů a o odpovědnosti vůči spolubratřím i širší komunitě.
Odkaz a význam pro současnost
Jeho příběh ukazuje, že osobní svědectví mohou sloužit jako svědectví o odpuštění a lidské důstojnosti i v nejtemnějších časech.
Jeho životní pouť od mroku válečných let k mírnějším letům po roce 1989 ilustruje dlouhou cestu české společnosti.
V tepelském klášteře jeho odkaz nadále poukazuje na to, že i v nejkrutějších momentech historie lze zůstat věrný hodnotám víry a lidskosti.